Nová právní úprava DPH zkomplikuje život podnikatelům, ale veřejnost ji přivítala

Hotely by měly své služby zlevnit tak, jako to provedla rychlá občerstvení

Nová právní úprava DPH zkomplikuje život podnikatelům, ale veřejnost ji přivítala

Od dubna letošního roku nabyla účinnosti novela zákona o DPH. Je velmi rozsáhlá, v jejím důsledku si budou plátci muset zvykat na nemálo změn. Ne všechny však lze hodnotit pozitivně.
Snížení sazby daně u stravovacích a ubytovacích služeb jsou hlavní momenty novela zákona o DPH. Tuto skutečnost lze jen přivítat a lze i pochopit, že restauratéři této změny využijí ke zvýšení dosud velmi nízké rentability veřejných stravovacích služeb, nikoliv k jejich zlevnění. U hotelového ubytování by však ke snížení cen dojít mělo. Ceny za ubytování ve většině našich hotelů a ostatních ubytovacích zařízení vypovídají o tom, že hoteliéři, jejichž hotely mají alespoň průměrnou vytíženost, se záporného hospodářského výsledku obávat ani dosud nemuseli. Obdobně na tom jsou jistě i provozovatelé rychlého občerstvení, kteří již své ceny snižují.

Dobropisy

Pro plátce daně znamená novela i některé zcela nové pracovní postupy. Jeden z nich se týká daňových dobropisů. Dosud při jejich vystavení postupovali podnikatelé standardním způsobem - dobropis vystavili, odeslali, zaúčtovali a v témž zdaňovacím období si oprávněně snížili svoji daňovou povinnost. Příjemci dobropisu jej měli rovněž zaúčtovat a svoji daňovou povinnost zvýšit. Výstavci dobropisu na jeho zaúčtování, a tím na snížení své daňové povinnosti, nezapomínali skoro nikdy. Avšak u jejich protějšků se velice často stávalo, že jim dobropis ze záhadných důvodů vůbec nebyl doručen, v lepším případě byl doručen až po několika měsících, bez ohledu na skutečnost, že všechny ostatní zásilky, a zejména ty, na jejichž základě lze daňovou povinnost snížit, byly doručovány přesně a včas. Předejít těmto záhadám chce novela tím, že stanoví zcela novou podmínku za jaké může výstavce daňového dobropisu snížit svoji daňovou povinnost. Podmínka je zcela jednoduchá - nejprve prokaž, že druhá strana dobropis obdržela, a pak teprve můžeš žádat po státu vrácení peněz. Způsob prokázání však v zákoně stanoven není. Jednou z možností bude odeslání dobropisu doporučeně s doručenkou, a teprve po vrácení části doručenky podepsané příjemcem bude možné daňovou povinnost snížit. I zde však může nepoctivý příjemce při kontrole tvrdit, že sice dopis s doručenkou obdržel, ale že v něm bylo zcela něco jiného než daňový dobropis, a proto svoji daňovou povinnost nezvýšil.
Nezpochybnitelný bude jistě podpis příjemce (doplněný podle našich zvyklostí razítkem) přímo na daňovém dobropisu. Zákon stanoví rovněž povinnost uvádět na daňový dobropis i číslo daňového dokladu, ke kterému se daňový dobropis vztahuje. Většině podnikatelů, kteří své povinnosti plní řádně, tím přibude další práce s výběrem daní pro stát, neboť DPH na rozdíl od ostatních daní vlastně primárně nevybírají finanční úřady, nýbrž podnikatelé. Podnikatel musí ke své ceně připočítat státem stanovenou DPH a tu za zákazníka státu odvést. A to zcela bezplatně. Přesto se domnívám, že u většiny podnikatelů se toto opatření setká s pochopením, protože daňové úniky tohoto typu omezit jiným způsobem asi nelze.

Makro se snaží

Samoobslužný velkoobchod Makro již šel dokonce nad rámec zákona tím, že na daňový doklad, kterým byly vratné obaly (přepravky) fakturovány, otiskne při jejich vrácení razítko, jehož text informuje o tom, že přepravky byly vráceny. Daňová kontrola tak bude mít již při procházení faktur u odběratelů Makra avizováno, že by měl následovat daňový dobropis a s ním spojené zvýšení jejich daňové povinnosti.
Pro zákazníky, kteří si při vrácení obalů nepřivezou s sebou původní fakturu, je však tato novinka nepříjemným překvapením, bez původní faktury jim obaly nejsou převzaty.
Makro se odvolává na novelu zákona o DPH, ta však tento postup nestanoví.
Zákazník samozřejmě nesmí odmítnout potvrdit převzetí daňového dobropisu, žádné záznamy do původních daňových dokladů (faktur), ke kterým se daňové dobropisy vztahují, však zákon nevyžaduje. Ani argument, že tuto fakturu potřebuje Makro ke kontrole, zda zákazník nechce vrátit obaly, které nakoupil jinde, nemůže obstát, protože tato kontrola byla prováděna i dosud, bez předložení původní faktury. Kontrola byla prováděna prostřednictvím počítačové evidence vydaných a vrácených obalů jednotlivých zákazníků. Z této evidence lze čerpat i čísla daňových dokladů, kterými byly vratné obaly fakturovány a která musejí být na daňových dobropisech uváděna. Přesto se domnívám, že tento způsob, byť nad rámec zákona, může být účinný proti zamezení daňových úniků. Ale Makro by k němu mělo přistoupit až poté, kdy při nákupu zboží včetně vratných obalů bude zákazník o této změně informován, např. upozorněním na faktuře. Pro mnohé podnikatele je velmi nepříjemnou změnou vypuštění možnosti stanovit datum uskutečnění zdanitelného plnění u služeb datem vystavení daňového dokladu. Podnikatel již nemá možnost při prvním kontaktu se zákazníkem mu vystavit daňový doklad, pokud zákazník ihned nezaplatí. Jestliže chce mít před poskytnutím služby zaplaceno bankovním převodem, nezbývá podnikateli nic jiného, než vystavit "fakturu pro platbu předem", a teprve po jejím zaplacení vyhotovit daňový doklad. A to musí dát pozor, aby na fakturu nenapsal, že se jedná o zálohu. Pokud by tak učinil a po zaplacení vystavil daňový doklad, se zlou by se potázal.
Mezi zaplacením "faktury pro platbu předem" a "zálohové faktury" je totiž z hlediska zákona o DPH rozdíl - zaplacením služby předem dochází k uskutečnění zdanitelného plnění, zaplacením zálohy ke zdanitelnému plnění nedochází.
A jak je už známo, daňový doklad lze vystavit až po uskutečnění zdanitelného plnění. Přitom z hlediska zákona o účetnictví se peněžní prostředky, které jsou na bankovní účet připsány jako úhrada "faktury pro platbu předem" účtují jako závazek, tedy naprosto shodně jako úhrada "zálohové faktury". Jedná-li se o zálohu nebo o platbu předem, lze pro účely daně z přidané hodnoty rozpoznat pouze z textu v obchodní smlouvě (faktuře).

Reklamní služby

Složitou situaci budou mít podnikatelé, kteří poskytují služby, které mají charakter tzv. opakovaného plnění, např. reklamní služby.
Pokud od 1. dubna 2000 podnikatel nechce při prodloužení reklamních služeb vystavovat daňový doklad každý měsíc a chce mít zaplaceno, musí vystavit "fakturu pro platbu předem", a teprve po zaplacení je možné vystavit daňový doklad na celé "zaplacené" období, tj. například na půl roku dopředu.
V případě, že zákazník nestihne tuto fakturu zaplatit do konce měsíce, je situace ještě komplikovanější, protože v tom případě nastalo zdanitelné plnění posledním dnem v měsíci a poskytovatel reklamy má povinnost vystavit daňový doklad za službu poskytnutou za uplynulý měsíc, přestože cena a fakturace jsou sjednány na půlroční období.
Jedná-li se o opakované zdanitelné plnění, je datem jeho uskutečnění vždy poslední den v měsíci, u čtvrtletních plátců poslední den čtvrtletí. Daňový doklad tak musí být vystavován měsíčně (čtvrtletně), bez ohledu na to, že záloha finančně pokrývá cenu služby dopředu.
Poskytovatel reklamy podle nové úpravy daňový doklad vystavit nemůže, vystaví "fakturu pro platbu předem" se stejnou splatností (14 dnů), ta bude uhrazena např. 7. dubna, a to znamená, že k daňové povinnosti dochází o měsíc později. A je-li poskytovatel daně čtvrtletním plátcem, tak dokonce o celé tři měsíce později.

Miroslav Švidrnoch,
vedoucí odboru financování,
Dopravní podnik Ostrava