Vstup do Evropské unie - jistě, ale kdy?

Vstup do Evropské unie - jistě, ale kdy?

Občan v poslední době asi přestává rozumět tomu, co se kolem něj děje. Z jedněch úst se dozvídá, že vstup ČR do EU je otázkou nejbližší doby, z jiných zase, že vstup do unie bude ještě delší dobu trvat. Jak má však těmto skutečnostem porozumět, když oba druhy signálů vysílá často EU sama? Těžko říci. O důvodech, proč EU po pádu komunismu termín vstupu států tzv. nových demokracií do jejích struktur pouze odhadovala a odmítala ho jakkoliv blíže specifikovat, nikdo nepochyboval. Rozdíl obou skupin zemí byl totiž natolik odlišný, že odhad jakéhokoliv přesného termínu vstupu nepřicházel v úvahu. Přesto však již tehdy představitelé EU (zejména Francie, Německa a Velké Británie) jednoznačně konstatovali, že postkomunistické státy do sjednocené Evropy patří a že je jen otázkou času, kdy se do ní v plné míře zapojí. Dnes jsme po 10 letech svědky toho, kam až se státy EU od svých vyjádření na počátku 90. let posunuly.
V současnosti lze v rámci EU nalézt přibližně tři hlavní skupiny zemí. Zatímco první skupina velmi zřetelně a bez jakýchkoliv podmínek podporuje rychlé rozšíření unie směrem na východ (Velká Británie a severští členové EU), druhá skupina k této otázce volí spíše opatrnější postoj. Rozšíření o nové státy střední a východní Evropy sice podporuje, je si však vědoma, že rozšíření s sebou nese nutnou reformu institucí EU (např. SRN nebo Rakousko). Poslední skupina států je pak přesvědčena o tom, že dříve, než se k rozšíření přistoupí, je nutné společné evropské instituce zreformovat. Do této skupiny zemí lze zařadit zejména Francii a Belgii jako jedny z hlavních představitelů myšlenky tzv. federální Evropy. Francouzský postoj k procesu rozšíření je pak specifický sám o sobě. Ačkoliv Francie jako jeden z prvních členů EU deklarovala snahu přijmout nové členy co nejdříve, dnes nejen že Francie zastává myšlenku "vícerychlostní Evropy", ale chce si (zároveň) i v budoucnu uchovat svoji národní suverenitu. Na podobu a rychlost vstupu kandidátských zemí má vedle členských států EU velký vliv ještě Evropská komise. Komise, která vstup nových zemí do společenství formálně řídí, však o konečném datu vstupu rozhodnout nemůže. O něm rozhodují parlamenty jednotlivých členských zemí, které musí s přijetím každého nového člena souhlasit. Komise pouze každoročně uveřejňuje hodnocení, jak která kandidátská země splnila podmínky pro vstup, přičemž může členským zemím přijetí určitého kandidáta doporučit. Její postavení a rozhodování by tedy mělo být přísně nadstranické a nemělo by v žádném případě podléhat zájmům jednotlivých členských států. Někdy to tak však není. Jak jinak si vysvětlit poslední návrh evropského komisaře pro rozšíření G. Verheugena, který před nedávnem nepřímo vystoupil s požadavkem na oddělení politiky od ekonomiky u uchazečských zemí (resp. spojení nových ekonomických struktur a starých politických struktur), který opět ztížil podmínky těchto států na přijetí. Že vzájemné prorůstání politiky a ekonomiky je škodlivé a pro každý demokratický stát dokonce nebezpečné, je faktem, o kterém snad nelze pochybovat. Na vyjádření evropského komisaře je však zarážející načasování takového požadavku. Přichází totiž po zpochybnění již dříve předpokládaného vstupu zemí střední Evropy do EU v roce 2003, po prohlášení o přijetí nových uchazečů z první vlny společně se státy z druhé vlny někde kolem roku 2006 a po oznámení, že prvně jmenované státy bez vyřešení účasti Polska (zemědělství) do EU dříve nevstoupí. Všechny tyto skutečnosti, spolu s nedávnou kritikou V. Klause za jeho myšlenku o vyhlášení předvstupního referenda, tak svědčí spíše o zdržovací taktice, která v Bruselu panuje. Členské státy EU by se měly jasně vyjádřit k požadavku postkomunistických zemí na vstup do unie. Každá ze členských zemí by proto měla specifikovat svoji jakoukoli představu, k případnému vstupu a termínu nových kandidátských zemí. Členské země EU by měly jasně stanovit, jakou politiku k rozšíření unie v současnosti zastávají. Pozitivní stanoviska (R. Cooka), stejně tak jako stanoviska negativní by totiž mohly umožnit kandidátským zemím "přehodnotit" zahraničněpolitické priority svých zemí.

Tomáš Reytt,
ekonom a politolog