Nomenklaturní kapitalismus je v krizi

Politikaření, pouhý zápas o mocenské pozice a kariéry, vytlačuje občana z politiky

Nomenklaturní kapitalismus je v krizi

Politická moc je poplatná především svým zájmům. Nadějí mohou být nezávislí lidé, kteří se ale do těchto struktur příliš netlačí.
Jedním z největších problémů po roce 1989 bylo založení dobrého soukromého bankovního systému. Řediteli bank se však staly staré režimní kádry a došlo k vývoji, který je už všeobecně známý. Nová politika vedla k decentralizovanějšímu způsobu financování podniků - skupiny samostatnějších manažerů a na ně navázaných politiků si jakoby mohly dělat co uznají za vhodné, ale zároveň za sebou táhly vysokou zátěž v podobě zastaralé technologie, nevhodné struktury průmyslu a obrovského vnitřního dluhu. Zde se V. Klaus dopustil fatální profesionální chyby svojí tlustou čárou za minulostí. Jeho postup byl sice politicky obratný, ale z hlediska ekonomického byl nucen zastírat skutečné příčiny pádu komunismu (neefektivnost, protiprávnost). Tak Klaus uvízl ve vleku vysoké nomenklatury, která nedělala chyby, interpretované jako nutná daň novému vývoji, ale cílené podvody. Část vedení ODS se dostala do velmi nezáviděníhodné pozice. Sociální demokraté celou dobu mlčeli. Mlčeli k nedostatečnému dozoru nad bankami, investičními fondy a měli jedinou starost: dostat se také k penězům a k moci.

Skrytý kartel nedovolil politickou soutěž

Teprve po deseti letech těžkých frustrací většiny naší společnosti je možno rekonstruovat jednotlivé fáze transformace předlistopadové politické moci v ekonomickou a tu zase v politickou. Případ IPB jasně demonstruje skutečnost, že občanská spoluúčast na politickém procesu byla v podstatě vyloučena od počátku 90. let, kdy se za zavřenými dveřmi největších bank a stranických sekretariátů tiše pracovalo ve starém stylu více či méně propojených oligarchických skupin. To, co probíhalo jako tendence po desítky let i v západní Evropě v podobě tzv. mitterrandismu či nedávno zhrouceného "Kohlova systému", má u nás stále stejnou podobu absolutního stranického státu, který nemá mnoho společného s reprezentativně-parlamentní konstitučně liberální demokracií. Redukce politiky na organizačně technický rozměr dohadování o daních, důchodech, soudní reformě či zemědělské politice je jen důkazem pseudopolitického poručníkování na úkor státnické rozvahy o autonomních a legitimních mechanismech utváření vůle občanů.
Jestliže diktát staré KSČ nedovoloval, aby se u nás prosadilo skutečné civilizační úsilí, monopol moci chystaný nedávným přijetím volebního zákona má znamenat variantu téhož: likvidaci ústavního principu volné soutěže tzn. likvidaci prostoru nutného pro formování nových alternativ v podobě dočasných a kdykoli odvolatelných vedení stran i vlád. Má dojít ke střídání mezi předem více či méně dohodnutými dvěma subjekty pod záminkou stability vlády. Jenže v postkomunistickém systému takto pojatá stabilita znamená de facto uzavření politické scény pro předem nevyvolené či nevytypované.
Staronové mocenské a hospodářské elity začaly včas a správně hovořit o potřebě generační výměny - mají už vychované nástupce, zkušené v rovině partajního dohadování a vychytralého sebeprosazování, kteří ovšem se skutečnou zodpovědností a životem jako takovým nepřišli do styku.
Vliv jednotlivých parlamentních stran dnes přesahuje politickou zónu ve smyslu přílišného soustředění na vlastní přežití, zamaskování prohřešků zkompromitovaných šéfů, likvidaci následků podezřelého financování a hledání spojenců, kteří poslouží dnes, aby zítra byli odloženi a dosavadní "nepřítel" se mohl stát koaličním partnerem. Je možné se někdy spojit s ideovým protivníkem, ale jen v momentu jeho upřímné snahy očistit se od zkorumpovaných vlastních lidí a stoupenců. Svěrací kazajky personálních unií jdoucích od bank přes strany, podniky, radnice jsou pro naši společnost doslova zničující. Za této situace pokračuje neoddělenost jednotlivých mocí. I když stále víme málo o rozsahu politizace soudů, orgánů činných v trestním řízení, víme dost o korupci ve státní správě, celní službě, v samosprávě, redakcích a stranických sekretariátech. jenže chybí síla a vůle něco s tím doopravdy dělat.

Bez diagnózy není možná terapie

Největší chorobou současnosti je naprostá nezodpovědnost, cynická a bezmezná hrabivost bývalých nomenklaturních kádrů a korupce na ně nově napojených hospodářských a politických elit. Nejde o fenomény nové, ale fenomény konečně viditelné. V podstatě jde o pokračování vnitřní logiky starého režimu v nových otevřenějších podmínkách. Dnešní politické krizi je nutno čelit nikoli výsměchem na adresu politiky a politických stran, ale pokusem o jejich reformu. To je možné např. změnami ve stanovách, které by zakazovaly hromadění mandátů, pozic ve státních úřadech či různých správních či dozorčích radách, omezením počtu volebních období pro nositele mandátů, rádoby posilování vnitrostranických a veřejných diskusí, rychlejší rotaci vůdců namísto kontraproduktivního utvrzování mnohokráte zkompromitovaných členů vedení atd. Posílit prvky přímé demokracie, ovšem za předpokladu soustavné péče o dobře informovanou, nezávisle politicky a kriticky uvažující veřejnost. Jinými slovy rehabilitovat politiku jako věc veřejnou, jež je v příkrém rozporu s politikařením tj. pouhým zápasem o pozice, umístění v mocenských klikách a kariérových řetězcích. Za posledních deset let dozrálo u nás dost lidí, kteří veřejným záležitostem rozumějí, ale vyčkávají. Mají špatné zkušenosti s oportunisty všeho druhu. Jde o občany v tom nejlepším slova smyslu, kteří se dočasně nechali odradit bezohlednými tahy vůči každému, kdo inicioval proces reflexe tj. stanovení diagnózy chorob minulého i současného vývoje, aby bylo možné se konečně produktivně pohnout vpřed. Zodpovědní občané tu jsou - mají ale nepatrné šance se prosadit.
Alena Hromádková,
Demokratická unie