Proč jsou bohaté a chudé země

Světová banka používala dlouho nevhodný ekonomický model

Proč jsou bohaté a chudé země

Veškeré diskuse kolem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu lze redukovat na jedinou otázku: Proč jsou některé země bohaté a jiné chudé? Všechny ostatní otázky jsou druhotné, odvozené. Bezprostřední odpověď je jednoduchá: Řešením většiny problémů lidstva je hospodářský růst. Země, kterým se dlouhodobě nedaří dosahovat ekonomického růstu, trpí chudobou, nemocemi, předčasnou úmrtností a často též horší kvalitou životního prostředí. Toto tvrzení lze doložit statistikami i konkrétními příklady. Z růstu ale neprofitují jen bohatší, privilegované vrstvy, nýbrž všechny příjmové skupiny obyvatelstva; neexistuje země, kde by růst pomohl pouze bohatým.
Světová banka a MMF se již desítky let snaží zlepšit ekonomickou situaci chudých zemí. Mnohdy marně. Neúspěchy jsou zhusta natolik výrazné, že vyvolávají konspirační teorie o celosvětovém spiknutí finančníků proti lidu chudých zemí. To je samozřejmě nesmysl. Faktem nicméně zůstává, že třeba Zambie je dnes chudší než před třiceti lety a na splácení dluhů padne 40 procent zambijského státního rozpočtu.
Jak k této truchlivé situaci došlo? Po dlouhá desetiletí používala Světová banka nesprávný ekonomický model. Šlo o model finanční mezery, který publikoval ekonom Evsey Domar v roce 1946 jako příspěvek k řešení problematiky krátkodobého hospodářského cyklu v USA. Jeho základní myšlenka byla jednoduchá: Dodejte kapitál a růst se dostaví, recese bude překonána. Posloužil však i jako model dlouhodobého růstu v rozvojových zemích, což jeho autor nikdy nezamýšlel. A přestože sám Domar jej prohlásil v roce 1957 za překonaný, jeho masívní nasazení v praxi mělo teprve následovat.
V průběhu let 1960-95 vyspělé země poskytly celkem zhruba 1000 miliard dolarů chudým zemím ve formě rozvojové pomoci. Zmíněná Zambie obdržela tolik peněz, že kdyby model finanční mezery fungoval, dosáhla by v roce 1994 ekonomické úrovně Kanady. Ve skutečnosti činí zambijský HDP zhruba 320 dolarů na hlavu - méně než začátkem 60. let. Ale pro příklad nemusíme jezdit až do Afriky. Komunistické ekonomiky Polska a Maďarska se rovněž dokázaly silně zadlužit, aniž by se to jakkoli promítlo do jejich ekonomické výkonnosti. Proč? Zkrátka proto, že šlo o centrálně řízené ekonomiky a žádné hospodářství založené na netržních principech nemůže dlouhodobě prosperovat. Právě tak je dlouhodobá prosperita vyloučena v zemích s vysokou úrovní korupce, která podobně jako centrální řízení ekonomiky znemožňuje efektivní alokaci kapitálu. Je to k neuvěření, ale tato jednoduchá pravda došla Světové bance a MMF teprve v druhé polovině 90. let.
V posledních letech však banka a MMF kladou stále větší důraz na kvalitu institucí v jednotlivých zemích. Ukazuje se totiž, že právě tento faktor je pro dlouhodobou prosperitu rozhodující. Státy, kde funguje vláda zákona a kde jsou dodržována vlastnická práva, nedostatkem kapitálu nestrádají. Pro správnou alokaci kapitálu jsou důležité burzy; kromě Lichtenštejnska a snad ještě Monaka neexistuje jediná prosperující ekonomika, která by se obešla bez vlastního kapitálového trhu. Světová banka a MMF tedy až v nedávné době začaly věnovat pozornost podstatným věcem, tedy institucím a kapitálovým trhům. Ať už však máme vůči práci obou institucí jakékoli výhrady, jedno je jisté: České republice tyto organizace během 90. let nesmírně pomohly. Škoda, že minulé české vlády nenaslouchaly jejich radám pozorněji.

Pavel Kohout, analytik
pavel.kohout@ifondy.cz