Kdy je ochrana zdroje oprávněná

Příčinou sporů o práva novinářů a svobodu tisku jsou nejasnosti v zákoně

Kdy je ochrana zdroje oprávněná

Odmítnutí novinářů sdělit policii zdroj svých informací a jejich následné trestní stíhání upoutalo pozornost ke zbrusu novému právnímu problému. Otázky, které je nutné zodpovědět ale přesahující rámec této trestní kauzy.
Jde jednak o spor principiální, tj. o to, zda, případně kdy, je novinář povinen sdělit policii zdroj svých informací, a jednak o spor ryze právní, totiž spor o interpretaci tiskového zákona, konkrétně ustanovení § 16. V prvé rovině se zdá být rozhodnuto. Novinář by měl být povinen sdělit komukoliv včetně policie podrobnosti o zdroji svých informací ve zcela výjimečných případech.
To je i jednoznačné stanovisko v rámci EU, jakkoliv to pro někoho nemusí být zásadní argument a jakkoliv se i tam nad jednotlivými případy vedou spory. Výjimky by měl stanovit zákon, v našem případě zákon č. 46/2000 Sb. - tiskový zákon. Dlužno říct, že se mu to moc nepovedlo a to je příčinou současných ale asi i budoucích sporů. Tiskový zákon nabyl účinnosti letos v únoru, předchozí tiskový zákon obdobnou úpravu, opravňující novináře odmítnout sdělit policii zdroj svých informací neobsahoval.
Policie má logický zájem prostor pro odmítání sdělit zdroj informací zužovat a novináři zase rozšiřovat. Nešlo by o žádné drama, pokud by existoval kvalitní zákon, který by stanovil srozumitelná pravidla, jak ve sporných případech postupovat.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 a 2 tiskového zákona je novinář oprávněn odmítnout sdělit zdroj svých informací. Toto právo je ale podle odst. 3. tohoto ustanovení sistováno v případech, kdy by odepřením byla naplněna skutková podstata trestného činu nadržování (§ 166 tr. zák.), nepřekažení trestného činu (§ 167 tr. zák.) a neoznámení trestného činu (§ 168 tr. zák.). Hádankou ale je, kdo a podle čeho má rozhodnout, že v daném případě odepřením konkrétní informace o svých zdrojích novinář např. umožňuje pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání a že tak činí s plným vědomým těchto důsledků. Lze uvést příklad.
Novinář je orgánem činným v trestním řízení vyzván, aby sdělil, kdo mu dodal podklady k jeho článku. Odmítne vypovídat s poukazem na ustanovení § 16 odst. 1 tiskového zákona a obratem se mu dostane poučení, že tím kryje pachatele trestného činu a pokud nezmění stanovisko, bude stíhán pro nadržování. Přitom žádné trestní stíhání neběží a novinář se dokonce ani nedomnívá, že to, o čem psal, je trestným činem, a je naopak přesvědčen, že policie sleduje zcela jiné cíle, např. zjistit, kdo ze státního orgánu vynáší informace. Může, nebo nemůže odepřít výpověď?
Při hledání odpovědi lze na jedné straně dogmaticky vycházet z toho, že o spáchání trestného činu je možno hovořit teprve za situace, kdy byl pachatel za takový trestný čin pravomocně odsouzen a teprve v takové situaci lze uvažovat o možnosti spáchání trestného činu nadržování pachateli trestného činu. Jinak řečeno teprve poté, co by policie jinými prostředky odhalila pachatele a ten pravomocně odsouzen, by bylo možné spekulovat o tom, zda odepřením informace, požadované v minulosti např. policií, chtěl novinář nadržoval pachateli tr. činu. To je velmi striktní výklad, proti němuž lze namítnout, že si jistě lze představit situaci, kdy bude v periodiku publikován rozhovor např. s pachatelem trestného činu únosu, který se přizná k tomu, že drží rukojmí, tedy není dopaden a logicky ani odsouzen, a novinář, který rozhovor realizoval, odmítne sdělit totožnost pachatele s poukazem na to, že dosud nebyl nikdo odsouzen, a tedy na své právo zatajit zdroj informací.
To by jistě byl velmi obtížně akceptovatelná interpretace zákona, když druhou krajností je již zmíněný výklad policie, podle něhož je jakýkoliv odpor sdělit zdroj informací označen za nadržování.
Spor je možné v praxi řešit dvěma způsoby. Prvý, poměrně méně komfortní pro novináře, spočívá v tom, že budou odmítat sdělit zdroj informací vždycky, když budou dotázáni, s tím, že názor orgánů činných v trestním řízení na to, zda někdo jiný spáchal trestný čin, není pro nikoho závazný. Závazný je pouze rozsudek. Tím si zhusta vyslouží trestní stíhání, a pokud nedojde k jinému řešení, bude na soudu, aby rozhodl, zda s ohledem na informace, které novinář měl, mohl subjektivně naplnit skutkovou podstatu trestného činu, tedy zda jeho odpírání směřovalo k ochraně zdroje informací, anebo k nadržování pachateli trestného činu.
S ohledem na praxi EU lze předpokládat, že když ne rovnou v rámci trestního řízení, tak cestou Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva se posléze prosadí judikatura, která připouští omezení práva novináře odmítnout zdroj svých informací skutečně pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je nepochybné, že jde o závažný trestný čin, novinář ví o pachateli, chce ho krýt a policie nemá jinou možnost, jak ho odhalit.
Druhou možností, sice podstatně méně efektnější navenek, ale rozhodně serióznější vůči publicistům, by byla taková úprava tiskového zákona, která by tuto evropskou praxi prostě lépe zakotvila v zákoně.

Tomáš Sokol, advokát
CITÁT: Hádankou je, podle čeho se rozhodne, že v daném případě odepřením informace o zdrojích novinář umožňuje pachateli, aby unikl trestnímu stíhání.