Bratři opoziční smlouvy

Bratři opoziční smlouvy

Lukáš Jelínek

Podle opoziční smlouvy možná budou sestavovány i jízdní řády. Zatím se podepsala na složení vlády, vymezení její práce, sestavě parlamentních orgánů, hrubých obrysech státních rozpočtů, návrzích změn ústavy, novelizaci zásadních zákonů (volebního či o ČNB) i na obsazení důležitých postů ve státní správě a ekonomické sféře. Mnohé - byť v náznacích - obsahuje samotná smlouva, něco lednový "toleranční patent", ale nejvíc se domlouvá jaksi neformálně.
O to více těší, že zájem o obchod s ombudsmanskou funkcí avizovala ODS veřejně. ČSSD se sice nejprve zdráhala, nakonec však její senátoři za jednací stůl zasedli a do prekérní situace přivedli Otakara Motejla. Soudnost, zásadovost a čest muže, který dříve odsuzoval opozičně-smluvní handly, byly postaveny před dilema: Přivřít nad okolnostmi svého zvolení oči, anebo z tohoto partajemi řízeného vlaku vystoupit.
Snad, aby kupčení s ombudsmanem tolik nepobuřovalo, rozehráli občanští demokraté na pozadí opoziční smlouvy další bitvu o rozpočet, respektive o charakter deficitu. Sociální demokraté tak už poněkolikáté (naposledy to bylo v souvislosti s debatami o snížení spotřební daně u pohonných hmot) zažili snahu ODS posunout smlouvu o kus dál. Radost jimi určitě necloumala. Pakt s ODS vždy považovali za nutné zlo, aby mohli vládnout, a bylo-li by to možné jinak, asi by neváhali. Naproti tomu Klausova strana z něj těží, co se dá: Má vliv, ale nikoli zodpovědnost, může vládu jednou kritizovat a podruhé jí pomáhat, zejména však v pohodlném zákrytu čeká na okamžik, kdy se - Mackovými slovy - Zemanovi lidé historicky znemožní.
V době růstu důvěry občanů v kabinet a preferencí ČSSD ale sílí její nervozita, což se odráží jak na pokusech více sociální demokraty svazovat, tak na zlostném napadání oponentů - na své si tak opakovaně přicházejí nezávislé iniciativy, "samozvané elity", ČNB, čtyřkoalice, prezident, antiglobalizátoři i politologové.
V základnách smluvních stran to vře. Ne každý se snadno smiřuje s pragmatickým partnerstvím s nedávným úhlavním sokem. Přesto mohou právě straníci v regionech brzy stát před rozhodováním, zda neokopírovat opoziční smlouvu ve zmenšeném formátu. V krajských zastupitelstvech se bude muset zformovat vládnoucí většina a při rozhádanosti řady regionálních lídrů může být celostátní smlouva inspirativním receptem. Někde si třeba ODS a ČSSD po vzoru Prahy troufnou uzavřít transparentní velkou koalici, jinde (například v sociálně výbušných oblastech s nepřekonatelným antagonismem voličů obou stran) vznikne exekutiva s menšinovou oporou, avšak s opoziční smlouvou v kapse. Ostatně spolupráce ČSSD a ODS již na lokální úroveň dorazila: při obsazování míst na okresních úřadech, ve vedení nemocnic a podobně.
Zcela logickým se jeví společný postup největších stran ve druhém kole senátních voleb. Zatímco při předchozích výběrech členů horní parlamentní komory se prosazovala koalice ČSSD, KDU-ČSL, ODA vůči ODS, letos budou smluvní strany usilovat o zisk ústavní většiny v Senátu. Není ale ani vyloučeno, že se jí naopak výrazněji vzdálí. Bez majority budou stěžejní návrhy ČSSD a ODS narážet na těžko průstřelnou hradbu čtyřkoalice, komunistů a nezávislých. Nedivme se tudíž, že při neúspěchu svých kandidátů mohou v druhém kole podpořit právě "soka" ze smluvně opoziční strany.
Možná jsou naznačené spekulace zbytečným strašením a politika se na nižší úrovni bude ubírat standardní cestou. Jenže, existuje-li už jednou cosi tak svérázného jako opoziční smlouva, lze budoucí vývoj a partajní ekvilibristiky odhadnout pouze stěží. Záleží jen na ambicích, kreativitě a morálce politiků a na střízlivosti volby občanů.

Autor je politolog
jelinek.lukas@seznam.cz