Počítání času - lhůty, doručování

Počítání času - lhůty, doručování

Mám pravděpodobně jednoduchý dotaz, se kterým se mohou vyskytnout někdy praktické problémy, jde mi totiž o počítání času při stanovení lhůt. Často se používá neprodleně, obratem apod. Jsou někde tyto termíny definovány?

Pavla L., Louny

Občanský zákoník upravuje počítání času ve svém ustanovení v § 122, počátek a konec lhůt. Stroze se tam stanovuje, že lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek.
Polovinou měsíce se rozumí patnáct dní, a to i tehdy, jde-li o únor, který má dní dvacet osm a polovina měsíce je tedy dní čtrnáct, protože zákon stanovuje polovinou měsíce patnáct dní. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den a ne tedy pracovní den, který této lhůtě předchází. Jestliže následuje za sebou více dní, kdy je svátek nebo den pracovního klidu, posunuje se poslední den lhůty až na první pracovní den.
Někdy se ovšem ve smluvních ujednáních objevují lhůty kratší. Například jsem se setkala s tím, že byla stanovena lhůta pro uzavření určitého smluvního vztahu do 12 hodin (což bylo upřesněno tak, že je to v poledne, a kdo se dostaví později, nebude mít právo dokument podepsat). Poté nastala zajímavá situace, neboť nejenže se v pravé poledne nedostavil nikdo, ale první "zájemce" přišel asi o pět minut později s tím, že na jeho hodinkách je poledne a že v návrhu na zavření smlouvy nebylo dostatečně jasně specifikováno, podle jakých hodin se bude čas měřit. Dokument byl oběma stranami nakonec podepsán.
Jinak obecně pro kratší lhůty občanský zákoník výkladová pravidla nestanoví, u hodin by to tedy bylo tak, že je tuto lhůtu třeba počítat od okamžiku, kdy počala, do okamžiku, kdy končí.
Lhůta určená podle dní počíná běžet dnem, který následuje po dni, v němž se stala událost, která je rozhodující pro její počátek (do lhůty se nezapočítává ten den, kdy událost nastala). Lhůta končí uplynutím posledního dne, který je podle počtu dnů, které patří do lhůty, poslední. Například pokud byla dne 28. prosince uzavřena taková dohoda o vrácení věci s pětidenní lhůtou na vrácení, pak počíná běžet dne 29. prosince a končí dne 2. ledna. Konec lhůt určených podle týdnů nebo měsíců připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od které se lhůta počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Dbejte na pečlivé zpracování smlouvy, stane se například, že lhůta (respektive její konec) byla určena na 31. duben.
Obchodní zákoník zvláštní úpravu počítání času nemá a používá tato výše zmíněná ustanovení občanského zákoníku. Tato pravidla se uplatňují v oblasti hmotného práva občanského (lhůty promlčecí, prekluzivní, vydržecí), ale ne už v oblasti občanského práva procesního, což by vyžadovalo podrobnější rozbor problematiky, která je v některých případech procesního práva stanovena odlišně. Lhůty, o kterých se zmiňujete v závěru vašeho dotazu - neprodleně nebo obratem jsou judikovány v soudních rozhodnutích, například z jednoho judikátu vyplývá, že slova neprodleně znamenají nejdéle do tří dnů a obratem znamená do příštího kalendářního dne. V občanském zákoníku však tyto pojmy nenajdete, neboť se vychází spíše ze zvyklostí.
Jen na okraj se patří ještě připomenout, že od 1. ledna 2001 začíná být účinná novela občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., a ta přináší dost základní změny ve lhůtách pro doručení písemností. Doručovat budou soudní doručovatelé, orgány justiční stráže, držitelé poštovní licence (může to být jiná firma, než je Česká pošta), dále pak policejní orgány a ve zvláštních případech i Ministerstvo spravedlnosti. Fyzické osobě je možné doručit písemnost v bytě, v místě podnikání, na pracovišti nebo kdekoli, kde bude zastižena. Pokud nebyl adresát zastižený, ačkoliv se v místě zdržuje, doručí se písemnost jiné dospělé osobě, která bydlí ve stejném bytě nebo domě nebo působí ve stejném místě podnikání nebo je zaměstnaná na stejném pracovišti, pokud je ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Pokud není možné využít tento způsob doručení a nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, a nebyl-li její adresát zastižen, ačkoliv se v místě zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si ji vyzvedl. Pokud tak neučiní do deseti dnů od uložení, považuje se jako v předchozím případě poslední den lhůty za den doručení, i když se o uložení adresát nedozvěděl. Novela k tomu ještě dodává, že není-li zjištěn opak, má se za to, že se adresát v místě doručení zdržoval. Tato úprava má podstatně omezit časté vyhýbání se odpovědnosti tím, že adresát písemnost soudu nepřevzal. Bylo by nejspíš nemoudré napříště nedbat ustanovení této novely, protože tzv. fikce doručení (má se za to, že je písemnost doručena, ačkoli tomu tak není) znamená, že se promarní k vlastní škodě důležitá soudní jednání, stejně jako se nevyužije například právo obhajoby.

JUDr. Marie Moravcová