Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Příběh Reného Descarta

Zatímco Evropu ničila třicetiletá válka, francouzský učenec René Descartes, známý také pod jménem Renatus Cartesius, přemýšlel o cestách vedoucích od pochybností k jistotě.
Moudré myšlenky osobností mimořádných velikostí svého ducha nebo bohatstvím citů se časem stávají anonymní součástí odkazu předcházejících generací. Jaké byly životní osudy génia, kterému se podařilo vyjádřit podstatu lidské existence i spolehlivou cestu k pravdě v pouhých dvou větách "Cogito, ergo sum" (Myslím, tedy jsem), "De omnibus dubitandum est" (O všem je třeba pochybovat)? Nesmrtelná jsou také jeho slova úplně poslední. "Pánové, šetřte francouzskou krví", uslyšeli lékaři, když mu chtěli na smrtelném loži pustit žilou. Své duši prý potom řekl: "Je čas se rozejít". Letos 11. února tomu bude právě 350 let.

Běh života

René Descartes se narodil 31. března 1596 v malém francouzském městečku La Haye (nyní Descartes) mezi Poitiers a Tours jako čtvrté dítě soudního poradce Joachima Descarta a jeho ženy Jeanne. Od deseti let jej vychovávali jezuité prominentní koleje založené roku 1604 v La Fl`e che pro syny nejlepších francouzských šlechtických rodů králem Jindřichem IV. Navarským.
Descartovo curriculum vitae je střídáním období usilovné práce s léty života nestálého a dobrodružného. Za studií patřil k nejpilnějším, jakmile však kolej jako osmnáctiletý opustil a odešel do Paříže, začal se chovat jako bohém. Po několika měsících dostal naopak chuť zmizet ze světa a v naprostém ústraní a soustředění studovat matematiku; jeho bydliště neznalo víc než pět nejbližších přátel. Roku 1616 dokončil studia na univerzitě v Poitiers a stal se bakalářem a licenciátem práva. Další léta využil k hledání vědy, kterou mohl (podle vlastních slov) najít jen v sobě nebo ve velké knize světa. Na otcovo doporučení vstoupil do armády; nejdříve sloužil holandskému princi Mořici Nassavskému (1618), později (v letech 1619 až 1621) Maxmiliánu Bavorskému. S žoldáky prošel Holandskem, Německem, Čechami a Rakouskem. Protože měl statut dobrovolníka, francouzský cestovní pas a otcovu finanční podporu, byla pro něj vojenská služba spíše vzrušujícím dobrodružstvím než hrou o život. V roce 1622 se sice vrátil do Francie, jakmile však vyřídil dědictví po matce, pokračoval opět v cestách za poznáním, aby získal rozličné zkušenosti a sám sebe objevil v situacích, které mu osud nabízel. Po zkušené v Itálii a Švýcarsku žil od května 1625 znovu ve Francii. Ani tentokrát však ne natrvalo. Možná, že se řídil Epikúrovým výrokem "Lathe biósas - prožij život v skrytu". Skutečným důvodem pro Descartovo rozhodnutí odejít na konci roku 1628 do protestantského Holandska mohla být naděje na větší myšlenkovou svobodu.
Během následujících dvaceti let dobrovolného holandského exilu vznikla Descartova největší díla. První, kterému dal jméno Svět, se bohužel celé nedochovalo; Descartes prý po Galileově procesu v roce 1633 všechny jeho části založené na heliocentrické představě sám zničil. Stejně opatrný byl i o čtyři roky později, kdy svou druhou knihu Rozpravu o metodě vydal nejdříve zcela anonymně. Tento šestidílný traktát (Úvahy týkající se věd, Základní pravidla metody, Několik pravidel morálky, vyvozených z metody, Důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše, neboli základy metafyziky, Řád otázek přírodních, Věci žádoucí pro pokrok v přírodním bádání) je vlastně úvodem k proslulým spisům Dioptrika, Meteory a Geometrie. V roce 1641 Descartes dokončil Meditace o první filozofii (tj. o metafyzice), v nichž je dokazována boží existence a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Spis byl věnován teologické fakultě pařížské univerzity. Ne snad proto, aby se autor chránil před osočováním od církevních otců, ale z přesvědčení, že bude náboženství užitečný. Přesto byly jeho knihy později zakázány.
V roce 1644 vyšel systematický přehled Descartových filozofických názorů nazvaný Základy filozofie. Škoda, že z původně uvažovaných šesti částí byly dokončeny jen čtyři: O principech lidského poznání, O principech hmotných věcí, O viditelném světle, O Zemi. Nenapsané zůstalo učení o rostlinách, zvířatech a člověku. Literární činnost z posledních let Descartova života je spojena se jménem Alžběty Falcké. Věnoval jí Základy filozofie i latinské vydání Geometrie a z otázek, o nichž si spolu dopisovali, vznikl traktát O zakoušeních duše.
Descartes bývá nazýván otcem moderní filozofie, exaktní vědy mu vděčí za analytickou geometrii (vyjádření geometrických problémů algebraickými rovnicemi). Byl první, kdo začal zapisovat známé veličiny písmeny a, b, c,..., zatímco pro neznámé zvolil x, y, z, podle jeho vzoru se součiny stejných čísel vyjadřují mocninami, např. x.x.x = x3, a kladná čísla (a) odlišují od záporných znaménkem minus (-a). Většina toho, o čem Descartova Geometrie pojednává, je však mnohem složitější.

Helena, Alžběta a Kristina

První žena, která neměla v životním příběhu největšího francouzského filozofa sedmnáctého století jenom epizodní roli, byla Helena, matka jeho nemanželské dcery Franciny; Descartes ji poznal jako služebnou v domě svých holandských přátel. Až do roku 1640, kdy šestiletá Francina zemřela, žili všichni tři společně. O jejich skutečném vztahu však téměř nikdo nevěděl.
Zcela jiným způsobem ovlivnila Descartovy osudy Alžběta (1618 - 1680), nejstarší dcera (třetí ze třinácti dětí) českého krále Fridricha V. Falckého (1596 - 1632). Jako princezna si u nás dlouho nepobyla, její otec vládl necelých třináct měsíců; od korunovace 4. 11. 1619 do 8. 11. 1620. Po porážce na Bílé hoře "...vyjev spolu s manželkou, rodinou i fraucimorem a dvořany svými z Hradu pražského, zůstal tu noc s nimi v Starém Městě pražském. Protož nevidělo se mu býti bezpečno, déle se tu v městě zdržovati, nýbrž hned na ráno v pondělí (9. 11.) vyjel z Prahy na koni i královna s fraucimorem svým, též s generály, a vzali cestu svou k Nymburku a odtud neprodleně do Slízska, až se do města Vratislavi dostali." (Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká). Přestože se Fridrich Falcký do Čech už nevrátil, titul český král užíval až do své smrti. Stejně tak se nikdy nepřestala považovat za českou královnu Fridrichova manželka Alžběta Stuartovna (1596 - 1662).
Významnou částí Descartova díla je jeho korespondence s učenci i významnými osobnostmi světského světa první poloviny sedmnáctého století. Dochováno zůstalo také 32 dopisů adresovaných v letech 1643 - 1649 nejvznešenější princezně Alžbětě, první dceři Bedřicha, krále českého, hraběte falckého a císařského kurfiřta. Filozofův vztah nebyl jen povinnou úctou ke společensky nadřazené přítelkyni: "Co ještě více zvyšuje můj obdiv, je to, že tak dokonalá a rozmanitá znalost všech věd se neskrývá v nějakém starém doktorovi, který by strávil mnoho let svým vzděláváním, nýbrž ještě v mladé princezně, jejíž obličej představuje lépe onen, který básníci připisují gráciím, než ten, jenž připisují múzám nebo moudré Minervě."
Téměř v každém z dopisů je cítit Descartova upřímná účast nad nepřízní osudu, s níž se rodina zimního krále musela za pobělohorské doby vyrovnat, i neustálý strach o princeznino zdraví. Svými radami léčil její duši i tělo: "Protože duše vládne nad tělem, musí mu své léky podat nejdříve právě ona. Duch ovšem neřídí fluidum přímo k těm místům těla, kde může být užitečné nebo škodlivé, nýbrž tak, že něco chce nebo na něco myslí. Nejvhodnější myšlenkou pro zachování zdraví je silné přesvědčení a pevná víra, že stavba našeho těla je tak dobrá, že jsme-li jednou zdraví, nemůžeme snadno upadnout do nemoci, leda bychom se dopustili nějakého velkého výstřelku, nebo že by nám uškodilo povětří či nějaké jiné vnější příčiny, a že když jsme nemocní, snadno se uzdravíme pouhou silou přírody, zvláště jsme-li ještě mladí."
Po Bílé hoře přišel Fridrich Falcký o české království, v dalších letech (1620 až 1623) ztratil i Falc (území na středním Rýně). Konec třicetiletého evropského požáru byl pro Alžbětinu rodinu stejně nešťastný jako počátek. Zatímco válka na pevnině spěla pomalu ke konci, Anglií otřásala revoluce. Její vůdce Oliver Cromwell obvinil krále Karla Stuartovce, bratra Alžbětiny matky, že "vedl zrádně a zlovolně válku s parlamentem a jako strůjce této války je vinen všemi zradami, vraždami a loupežemi, které v ní byly spáchány". Soudní proces zahájený 20. ledna 1649 skončil o deset dnů později veřejnou popravou.
Třetí osudovou ženou Reného Descarta byla švédská královna Kristina, dcera Gustava II. Adolfa a Marie Eleonory Braniborské. Na trůn nastoupila jako šestiletá v roce 1632, kdy Gustav Adolf zemřel, do svých osmnácti let vládla ovšem pod poručnictvím státní rady. Podle letopisů "už od nejútlejšího mládí jevila velké schopnosti, touhu po vědění a sílu i vytrvalost duševní, zároveň ale též marnivost, nestálost a přepjatost. Vzdělání dostalo se jí znamenitého; byla uvedena do všech oborů tehdejšího vědění a naučila se několika řečem. Prací vladařských chápala se zpočátku velice horlivě, avšak horlivost ta znenáhla ochabovala a víc a více odvracela se od povinností k libůstkám. Ráda obcovala se znamenitými učenci, jež odevšad na svůj dvůr zvala a s nimiž bavila se nejtěžšími otázkami vědeckými. Velkou zálibu měla však též ve dvorských rozkoších a radovánkách v kruhu svých milců... Roku 1654 v ní uzrál úmysl vzdát se trůnu." Jinými slovy státní radě došla trpělivost a Kristina musela abdikovat. Její další život už neměl se Švédskem mnoho společného. Zdržovala se téměř stále za hranicemi, převážně v Římě, kde také roku 1689 zemřela.
Descartes dostal od Kristiny oficiální pozvání na švédský dvůr v únoru 1649; zpočátku sice váhal, nakonec však 1. září do Stockholmu přece jen odjel. Své první pocity ze setkání s třiadvacetiletou švédskou královnou svěřil Alžbětě Falcké v dopise 9. října 1649; od příjezdu do Stockholmu uplynuly tehdy pouhé 4 dny. "Měl jsem jen dvakrát čest spatřit královnu, ale zdá se mi, že ji už dosti znám, abych se mohl odvážit říci, že nemá méně zásluh a že má více ctnosti, než jí pověst připisuje...Má krajní zalíbení ve studiu literatury...nemohu soudit, jak ji filozofie zaujme ani zda na ni bude mít čas a v důsledku toho ani zda budu schopen jí nějak vyhovět a být jí nějak užitečný. Onen velký zápal, který má pro poznání literatury, ji nyní povzbuzuje zejména k tomu, aby se zdokonalovala v řeckém jazyce a sbírala mnoho starých knih."
Descartovy představy o pobytu ve Stockholmu se od skutečnosti zřejmě dost lišily. Kristina byla natolik zatížena státnickými povinnostmi, že mu zpočátku věnovala jen dvě zdvořilostní audience. Změna nastala teprve po intervenci francouzského vyslance Chanuta, Descartova i královnina blízkého přítele. Díky němu mohlo pravidelné vyučování ve vědách a filozofii uprostřed ledna 1650 konečně začít; na královnino přání, nebo spíše z jejího rozmaru, třikrát týdně vždy od pěti hodin ráno.
Descartes Kristině mnohokrát nepřednášel. Při jedné z časných ranních cest do paláce se nachladil, dostal zápal plic a 11. února 1650 zemřel. V roce 1666 bylo Descartovo tělo převezeno do pařížského kostela Saint-Germain-des-Prés. Lebka slavného filozofa a matematika zůstala ještě nějaký čas ve Švédsku, prý na královnině psacím stole. Nyní ji mají jako exponát v Muzeu člověka (Musée de l'Home).
S René Descartem, "mladičkým francouzským důstojníkem bavorské armády, útlým jako dívka, rusovláskem, očí upřímných, modrých jako nebe, když je nejmodřejší", mě před lety seznámil Mistr Kampanus. Setkání rektora Karlovy univerzity s Descartem po bělohorské porážce je Zikmundem Wintrem líčeno tak přesvědčivě, že jsem o něm v nejmenším nezapochyboval. Mistr Kampanus byl dopsán počátkem září 1906. Jeho autor mohl mít proto ještě v živé paměti velkolepé oslavy, uspořádané při 300. výročí Descartova narození Jednotou českých matematiků na Staroměstské radnici. Významnou společenskou událost připomíná dodnes filozofův portrét, který si Jednota v roce 1896 objednala u Josefa Ženíška.
Descartova návštěva u Mistra Kampana je ještě méně pravděpodobná než jeho účast v bitvě na Bílé hoře. Bezpečně se naproti tomu ví o schůzce s Komenským na zámečku Endegeest u holandského Leidenu v červenci roku 1642. Navzájem si však příliš do oka nepadli. Exaktnímu a racionálnímu Descartovi se musel Komenský zdát poněkud staromódní, pokládal totiž vědění založené pouze na smyslech a rozumu za nedokonalé. Ke karteziánství jako filozofii vycházející z Descartových idejí měl výhrady např. i Voltaire: Descarta nazval člověkem, který sice odhalil omyly starověku, vzápětí je ale nahradil vlastními.

Ivo Kraus

Descartova pravidla správného jednání
Poslouchat zákony a zvyky své země za stálého zachovávání náboženství, v němž jsme byli od dětství vychováváni díky milosti Boží, a řídit se ve všem ostatním nejumírněnějšími a od všech výstřelků co možná oproštěnými názory, jež jsou obecně přijímány a uplatňovány nejrozumnějšími lidmi, s nímž je nám dáno žít.
Být tak pevní a odhodlaní ve všech svých činech, jak jen možno, sledovat však při tom neméně vytrvale i nejpochybenější názory tak, jako by byly nejjistější.
Snažit se zvítězit raději nad sebou než nad štěstěnou, raději měnit svoje touhy než řád světa a obecně si zvykat na přesvědčení, že nic není zcela v naší moci vyjma našich myšlenek.

Co řekl
Blaženost spočívá v následování řádu světa a v tom, že si v dobrém vykládáme vše, co se nám přihází.
Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, ale i o tom, zda svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je.
Vše, co svými smysly přijímám z vnějšího světa, by mohl být klam, vše, co mohu myslet, může být nesprávné - avšak v pochybování jsem si jist sebou jako myslící bytostí.
I když je dobré mít přátelský vztah s většinou svých sousedů, úzká spojenectví by měla být uzavírána jen s těmi, kdo jsou méně mocní. Ať se zavazujeme k jakékoliv věrnosti, nemůžeme tutéž očekávat od jiných; počítejme s tím, že nás oklamou, bude-li to pro ně výhodné. A mocní si mohou takovou příležitost najít, kdykoliv chtějí.