Němý křik Francise Bacona

Paříž

Němý křik Francise Bacona

Sedm dosud neznámých obrazů Francise Bacona představuje do konce ledna galerie Lelong.
Francis Bacon (1909 - 1992) věřil až do své smrti, že některé jeho obrazy byly zničeny. Ani ve snu by ho patrně nenapadlo, že ležely až donedávna zapadány prachem u jednoho londýnského hlídače nábytku. Po New Yorku (Tony Shafrazi Gallery) a Londýně (Faggionato Fine Arts) mají evropští milovníci britského ikonoklasty příležitost vidět na kontinentě, v pařížské galerii Lelong, sedm obrazů, o nichž neměli dosud tušení. Umělec skutečně věřil, že zejména dva papežské portréty byly zničeny. Na počátku 50. let byly ovšem poslány k jednomu obchodníku s kožešinami v Chelsea: Právě on obrazy bez vědomí umělce uložil srolované ve svém skladu.

Papež jako otec

Vystavená díla patří skutečně k tomu nejlepšímu, co jsme se mohli od Bacona nadít. Dva obrazy, náležící k slavné sérii malířových papežů, na výstavě přitahují neobvyklou pozornost. Papežské portréty, oba z roku 1950, inspirované zejména portrétem Innocenta X. od Vélasqueze, zahájil Bacon o rok dříve - v roce 1949. "Vélasquez byl jeho oblíbený malíř a je jasné, že právě tento portrét jej přitahoval svobodným pojetím více než kterákoliv jiná Vélasquezova malba," píše David Sylvestr, jeden z nejlepších znalců Baconova díla. Série papežů byla Baconovým velmi osobním tématem. Ačkoliv zásadně odmítal psychoanalytické výklady svého díla, právě tyto portréty byly pro Bacona podvědomými obrazy otce, k němuž ho poutaly velmi rozporuplné city. "Neměl jsem ho rád, ale když jsem byl mladý, byl jsem k němu sexuálně přitahován," přiznal umělec.
Kromě obrazů papeže je velkým překvapením například velká nedokončená krajina z roku 1957, evidentně inspirovaná malbou Vincenta van Gogha. Expozici dominují studie nahých těl v kleci: Téma, které Bacona velmi přitahovalo. Unikátní je i triptych z roku 1991, který připomíná, jak velkou roli hrála pro umělce fotografie, a to především studie Eadwerda Muybridge. Dokumentární charakter fotografie dokázal Bacon přetvořit v symboly sexuálního boje. Pozoruhodné spojení mezi odkazem starých mistrů a aktuálním médiem fotografie, které se Baconovi dařilo přenést na úroveň samostatného intenzívního zážitku, neklesá ani osm let po autorově úmrtí.

Křik před křikem

Ačkoliv Baconovo dílo za jeho života (i po něm) provázelo množství rozličných komentářů, od nekritického obdivu k nízkým pomluvám, jeho síla spočívá především v intenzitě ticha. Postavy, zakleté ve skleněných kostkách, nemají individuální psychologii, jsou daleko více stíny, odlesky postav, které zpřítomňují jistý typ lidského osudu. Pohled do jejich tváře vyvolává zděšení: Ty postavy křičí. Neslyšíme však jejich hlas, ten křik je němý.
Ústa papežů křičí za vertikálami jako poslední výkřik před zánikem světa, před koncem tohoto tisíciletí. "Tvář Bacona byla tlustá, rozdrcená a zmačkaná jako nějaký příliš zralý meloun, na který si někdo sedl," napsala o Baconovi Louise Bourgeoisová, americká umělkyně francouzského původu. A dodává: "Baconovu tvář můžeme vidět za všemi tvářemi jeho postav, protože, kohokoliv maloval, vždy to byl autoportrét." A ten křik? Francis Bacon, rodák z Dublinu, oslovoval křikem, který se tolik podobá jinému Dubliňanovi: Samuelu Beckettovi. Oba dokázali ve 20. století postihnout tu podezřelou podstatu lidské existence, v onom výrazu soustředěného do tolik zadírajícího se "křiku před křikem".

Josef Brož, Paříž

Papes et autres figures (Papež a další postavy), Galerie Lelong, 13, rue de Téhéran, 75008 Paříž, tel.: 00-33-45 63 13 19. Otevřeno od úterý do pátku od 10 do 18 hodin, v sobotu od 14 do 18.30 hodin. Zavřeno v pondělí. K výstavě vydala galerie anglicko-francouzský katalog v sérii "rep'res, cahier d'art contemporain č. 106" s texty Davida Sylvestra, Louise Bourgeois a Antonio Saury, cena: 200 F. Výstava trvá do 30. ledna.