Mao Ce-tung (1893 - 1976)

Osobnost

Mao Ce-tung (1893 - 1976)

Když se v novinách objevila fotografie osmdesátiletého Maa, který přeplouvá řeku Jang-c'-t'iang, mnozí na Západě se domnívali, že to je pouze fotografická montáž. Muž ve vlnách byl ovšem reálný a jeho éra byla - přes veškerou kontroverznost - důležitým úsekem v dlouhé historii země, jejíž civilizace se počítá na tisíciletí.
Mao Ce-tung se narodil 26. prosince 1893 ve vesnici Šao-šan chu-nanské provincie, která tvořila vojenský i obchodní strategický průchod mezi severní a jižní, západní a východní Čínou. Po dva tisíce let, kdy byla připojena k Číně, byla také nejvzpurnější provincií. Rodila mnoho reformátorů a není divu, že pozdější Maovi nejbližší spolupracovníci, například prezident Liou Šao-čchi, pocházeli právě odtud. Ztělesňovali vlastnosti lidí této provincie - nezkrotnost, tvrdohlavost, úpornost, bojovnost i nevypočitatelnost. Mao si řadu těchto vlastností uchoval do konce života. Stejně jako svůj vesnický původ a filozofii vesničana, třebaže sám se nikdy rolníkem nestal, ač jeho otec, poměrně zámožný hospodář, si to tak přál.
I proto jej už ve čtrnácti letech oženil s dvacetiletou dívkou ze sousedství, jak to domluvil s jejími rodiči. To nebylo Maovi nijak po chuti, toužil odtud odejít za vzděláním, nemohl se smířit s tím, že i otec zůstal analfabetem. Střední školu studuje v provinčním hlavním městě Čchang-ša, ale tam ho zasáhne republikánská revoluce doktora Sunjatsena. Mao vstoupí do armády Kuomintangu. Po jejím vítězství se vrací ke studiím - na obchodní škole, v učitelském ústavu, ale především jako samouk. Nebaví ho matematika ani přírodní vědy, je však fascinován dějinami, zeměpisem, filozofií. Čte životopisy čínských císařů a světových velikánů v touze spojit moudrost Východu a Západu. Už v učitelském ústavu vyniká výmluvností a jadrnou, lidovou čínštinou. Své politické úvahy začíná publikovat v časopisech. Zoceluje se fyzicky: Jí jednou denně, plave v ledové vodě, chodí po sněhu bos, přespává i za mrazů venku.
Na pekingskou univerzitu jej sice nepřijmou, získává však místo v univerzitní knihovně, což mu umožňuje seznamovat se s díly ruských anarchistů i marxistů. Poznává rovněž své pozdější druhy Čou En-laje a Teng Siao-pchinga. První se stane premiérem, druhý jeho nástupcem. Tam se také sblíží s dcerou svého zbožňovaného profesora etiky. Po jeho smrtí žijí v jeho domě spolu, ač se to vymyká čínské tradici. Vezmou se teprve po narození syna. To už se Mao plně věnuje politické činnosti v rodné provincii, kam se přestěhovali, ale tato práce je nakonec rozdělí.
I pro pozdější Maovu kariéru je typické, že se vždy raději opíral o vesnici než o město. V rodící se komunistické straně se dostává do opozice proti šanghajskému vedení, je dokonce dočasně vyloučen z ústředního výboru (v té době má KS Číny asi čtyři sta registrovaných členů). Píše se rok 1925 a komunisté ještě spolupracují s Kuomintangem, ale jejich cesty se začínají rozcházet. Rozkol dovršil masakr v Šanghaji. Představitelé Kuomintangu pronásledují stoupence komunistů všude, jen v provincii Chu-nan je zabito 30 tisíc lidí. Mao sestavuje rolnickou armádu pro "povstání podzimní sklizně". Je zajat a před popravou se zachrání útěkem. Opět se dostává do sporu s vedením strany, které podléhá Stalinově nátlaku organizovat povstání ve městech. Proti dobře vyzbrojené Čankajškově armádě nemají komunisté šanci a desetitisíce jich umírají v nerovném boji.
Maova taktika je jiná. Vyhýbá se otevřenému boji, tisícovka jeho věrných organizuje pouze náhlé přepady a získává další stoupence tím, že všude, kde má vliv, vyvlastňuje velkostatkáře a rozděluje jejich půdu mezi bezzemce. Střední rolníky nechává, ti mu pouze platí daně, aby měl peníze na potraviny pro své vojáky. Současně se jeho armáda stává školou, kde se bojovníci učí číst a psát a přijímají komunistické myšlenky. Tak postupně vytváří lidovou armádu i v tom smyslu, že vojáci směji kritizovat důstojníky za jejich chyby a ti jsou degradováni. K Maovi přecházejí zbytky komunistické armády Ču Tea a Lin Piaa, pozdějších vůdců revoluce.
V roce 1929 Mao vyhlašuje první osvobozené území. Ztrácí však své nejbližší: Sestru a manželku, která byla zajata, mučena a popravena. Zanechala mu dva syny. O sedmadvacet let později jí věnuje báseň. Byl to obdiv, nikoliv už láska. Poslední roky spolu nežili, Mao má novou přítelkyni, revolucionářku, která mu porodila dvě děti. Na osvobozené území se přesunuje komunistické vedení z Šanghaje, ale Mao se znovu s ním dostává do sporu. Jeho taktika partyzánského boje je jiná, nechce stále přímo čelit silné Čankajškově armádě. Je paradoxní, že v té době na obou stranách působí němečtí poradci: komunista Otto Braun vyslaný Moskvou a generál Alexander von Falkenhausen z Berlína. Když komunistům hrozí totální porážka, povolají opět Mao Ce-tunga. Ten vidí jedinou šanci: prorazit obklíčení. 16. října 1934 se sto tisíc mužů a žen vydává na Dlouhý pochod 12 tisíc kilometrů přes 24 řek a 18 horských průsmyků. Z původních sto tisíc zbylo osm tisíc, ale hlásí se další. Pochod končí za rok ve sprašových jeskyních severozápadní Číny. Tam jsou v bezpečí - až do japonského vpádu. V roce 1938 se Mao znovu žení - bere si šanghajskou herečku Ťiang Čching. S podmínkou politbyra, které musí svatbu schválit, že se herečka nikdy nebude plést do politiky. Což se opět nestane...
Maova armáda se dočasně spojuje s Kuomintangem proti Japoncům. Po jejich porážce vyprovokoval Čankajšek novou občanskou válku. Sám nakonec prchá na Tchaj-wan. Mao Ce-tung v říjnu 1949 vyhlašuje Čínskou lidovou republiku a vládne ze Zakázaného města. Prochází proměnou. Je daleko chladnokrevnějším technikem moci, cyničtějším i inteligentnějším, než byl Stalin. Ostatně, se sovětským diktátorem se nikdy osobně nesetkal. Zato v 70. letech jednal s americkým prezidentem Richardem Nixonem, což byl největší průlom v dosavadních čínsko - amerických vztazích.
Mao obratně řídí stranu a celou zemi zejména pomocí kampaní. V nich se především obrací o pomoc k vesničanům - proti lidem z města, funkcionářům, intelektuálům. Jeho kampaním podlehlo celkem 50 miliónů lidí. Prvním je hnutí "proti třem zlům" - korupci, plýtvání, byrokracii. Následuje hnutí "proti pěti zlům" namířené zejména proti staré hospodářské elitě. Další kampaň se týká kolektivizace zemědělství - půl miliardy rolníků vstupuje do lidových komun. Jeho "permanentní revoluce" pokračuje "velkým skokem vpřed". Rolníci stavějí malé pece a taví železo, místo aby seli obilí. Vše končí hladomorem. Proti tomu se bouří členové vedení, ale Mao z klidu svého krytého bazénu a ložnice - nejraději tráví den v županu - pevně drží otěže vlády. (Tak to alespoň líčí jeho největší životopisec Američan Edgar Snow, který byl jediným novinářem, jenž kdy stál po Maově boku na tribuně.) Vyhlašuje velkou kulturní revoluci a masám, zejména mládeži, velí: "Palte na štáby!" Tzv. Rudé gardy to berou doslova, terorizují své učitele, funkcionáře, vzniká chaos, který umně řídí Maova čtvrtá manželka.
Sám Mao však postupně ztrácí sílu, nepomáhají mu už ani večírky s mladičkými umělkyněmi, život se chýlí ke konci. Končí také revoluce, armáda nastoluje pořádek, vrací se vyhnaný Ten Siao-pching a pod jeho komunistickým vedením se do Číny vracejí prvky kapitalismu. Nastává nová éra, ale protikladná je jen zdánlivě. Stejně zdánlivá je Maova smrt: Zmizely sice jeho všudypřítomné portréty, hesla, citáty, ale úcta k "největšímu ze synů nebes" však v Číně přetrvává - vždyť vyvedl zemi na výsluní světové politiky.

Milan Syruček