Cizinec na pobřeží českého (ne)zájmu

Cizinec na pobřeží českého (ne)zájmu

Stěhovat se z místa na místo patří k lidské přirozenosti. Lidé se přemisťovali po této planetě vždycky a budou tak činit i nadále. Na druhé straně to však neznamená, že by měl migrovat každý. Stěhování a následné vrůstání do jiné kultury patří ke standardu lidské existence, i když stejně normální je zůstat v jedné původní kultuře. Z toho pak logicky vyplývá, že taktéž normální je akceptovat kulturu cizince na "vlastním" území. Ten, kdo přesídlí, by měl být přijímán jako součást žitého prostoru spolu s těmi, kteří si mylně myslí, že jsou zde více doma než ti druzí.
Způsob, jakým lidé opustí svou zemi, klasifikuje jejich migraci a oni získávají pojmenování, případně oficiální status. Kupříkladu o uprchlíkovi, který je k přesídlení donucen, se eufemisticky říká, že volí nohama. Emigrant, vystěhovalec, má daleko větší čas si vše rozmyslet a volit rozumem nebo srdcem. Přesídlení má mnoho forem. Stává se odchodem od něčeho nebo naopak za něčím. Kompletují se jím rodiny, může jít zpočátku pouze o dočasné přestěhování, které se mění v trvalé.
To, co člověk prožívá po přesídlení do jiné kultury, je nazýváno adaptací, přizpůsobením na nové podmínky. Cizinec se neobejde bez pomoci nového prostředí. Pomoc české společnosti by měla mít minimálně dvě základní části. První částí jsou jasná pravidla a druhou konkrétní pomoc každému jednotlivci. Zatímco pravidla musí být stejná a závazná pro všechny nově příchozí i domorodce, konkrétní pomoc většinové společnosti vychází z individuální potřeby každého cizince. Je jisté, že jinou pomoc potřebuje cizinec, který si v Karlových Varech koupí místo jednoho domu hned celé nábřeží, a jinou ten, jemuž doma zapálili dům a zavraždili příbuzné. Ale ani jeden z nich by neměl zůstat napospas osudu. Jinak nastanou dobré důvody k obavám. Možná z toho, že by se docela snadno dalo koupit vše. Třeba ten, kdo nyní v Karlových Varech vlastní celé nábřeží, dostane chuť na přednostní koupi například kulturní památky, jakou je Strakova akademie na pražském nábřeží. Bylo by možné se bát, kdyby skutečně tento stát a tato společnost s cizinectvím nepracovaly.
V České republice je několik subjektů, které se zabývají cizinectvím. Nelze snad ani všechny vyjmenovat. Dají se rozdělit do několika úrovní. V první najdeme státní orgány, které se ze zákona zabývají cizincem od jeho překročení hranic až po získání státního občanství. Jsou to specializované části ministerstev a dalších orgánů státní správy. Druhou jsou nevládní organizace a sdružení. Narazíme mezi nimi například na Český helsinský výbor nebo Nadaci při České televizi Člověk v tísni. Třetí skupina se skládá z organizací a iniciativ těch, kteří mají potřebu uplatnit své zájmy prostřednictvím jiné kultury než české. Jedná se o spolky Němců, Poláků, Vietnamců nebo Mongolů, s nimiž pracuje Rada pro národnosti při Úřadu vlády ČR. Pak existuje několik výzkumných institucí zkoumajících přistěhovalectví. Kdyby přes poměrné množství zmíněných subjektů neexistovalo - řekněme šesti či sedmileté úsilí o koordinování všech zájmů a iniciativ, byla by situace v České republice ve vztahu k cizincům podstatně horší. Soustředěnou práci v tomto směru dělá odbor pro uprchlíky a integraci cizinců při Ministerstvu vnitra, kde se sbíhá vše, co v budoucnosti může usnadnit vznik moderní multikulturní společnosti. Obávám se, že odhadnout, jak blízká či vzdálená je to budoucnost, bohužel neumí v této zemi nikdo. Ona je to totiž kromě jiného také záležitost odehrávající se svým originálním způsobem v každé jedné desetimilióntině této společnosti.
Stanislav Brouček, Etnologický ústav AV ČR Praha