Mozek londýnského taxikáře

Mozek londýnského taxikáře

Práce se servisem ČTK a dalších agentur má své nesporné půvaby. Sedíte-li u počítače, na jehož obrazovce se nepřetržitě vynořují nejnovější zprávy, víte vlastně den předem, co se zítra objeví v novinách. Neobjeví se tam, pochopitelně, všechno. Něco zapadne, protože to nikoho z novinářů nezaujalo. Ale vy můžete například hádat, co přebere a barvitě dotvoří bulvární tisk. Můžete si typovat, která zpráva je natolik šílená, že z ní plátek pro širokou čtenářskou obec udělá hlavní článek dne. Můžete odhadovat, ze které dlouhé zprávy bude v seriózních denících kurzívka o pěti řádcích. A kterou zprávu kolegové od konkurence rozhojní o telefonát "důvěryhodnému zdroji" a který zdroj to asi bude.
Pokud vás noviny ještě docela neznudily a nepropadli jste rutině, můžete zapojit fantazii, můžete si hrát.
A potom jsou tu ještě další radosti: Můžete sledovat zahraniční agentury a zjišťovat, za jak dlouho se objeví v tuzemské agentuře český překlad nějaké "bomby". Ve složitých dobách, kdy přesně nevíme, jestli jsme proti nebo pro, jestli jsme pro všemi deseti, nebo spíš váhavě a z rozumu, lze také ještě sledovat, kolik se toho v servisu "četky" přeložilo z té zahraniční zprávy hned a kolik až za čas.
Je to pěkná práce. Opravdu pěkná práce. A pak je tu ještě první duben, kdy se v agenturním servisu objevují zprávy tak neuvěřitelné, že elévové, kteří prožívají u novin svůj první první duben, jsou šokováni a volají: "To je pecka! Tohle určitě musíme otisknout!" Jenže je to apríl.
Zpráva o mozku londýnských taxikářů se ovšem objevila 14. března. Žádný apríl. S tím taxikářským mozkem je to tak: Vědecký výzkum, prováděný na Londýnské univerzitě, údajně prokázal, že londýnským taxikářům se zvětšuje mozek, přesněji ta jeho část, která řídí jejich schopnost pamatovat si všechny ulice desetimiliónového velkoměsta a rychle se dostávat z místa na místo nejkratší možnou cestou.
Jak známo, tenistům roste jeden biceps, judistům tloustne krk, plavcům mohutní ramena, písaři mívali silnější prst... Ale že by se používáním zvětšoval i mozek? Ve škole jsme se navíc učili, že velikost mozku o inteligenci nerozhoduje.
Jakpak se to asi měří? Mozky různých velikánů měřili až poté, co velikáni dodýchali. Až dosud největší zvážený mozek neměl ovšem žádný velikán, ale choromyslný epileptik - 2850 gramů. Turgeněvův mozek vážil 2012 gramů, Bismarckův 1965 gramů, Kantův 1600 gramů. Neobyčejně vzdělaný pán jménem Anatole France si vystačil s mozkem o váze 1190 gramů.
Laik si opravdu klade otázku, jak to ti vědci z Londýnské univerzity měří. Že by ty nebohé taxikáře nenápadně... Ale to snad ne, to by byl příběh pro Sherlocka Holmese.
Vzpomínám, že jsme nasedali do taxíku v Chelsea a mířili jsme do City. "Za jak dlouho tam budete?" zeptal se náš hostitel přeúslužného řidiče. Muž za volantem řekl dobu. Spletl se o pouhé tři minuty. Že by na tom s tím rostoucím mozkem londýnských taxikářů přece jenom něco bylo?
Ale co, nechme to koňům, ti mají větší hlavu.
Naďa Klevisová