Co snese sloveso

Slova

Co snese sloveso

O faktické autoritě pana prezidenta na domácím hřišti se přese všechny narážky nedá pochybovat. Jsem samozřejmě dalek rozebírat politické vztahy ve věrchušce a hodlám se držet svého kopyta, tedy povídání o současné češtině. (Snad mi ten pozapomenutý rusismus věrchuška prominete, dnes by se bezpochyby spíše napsalo na špici nebo intelektuálštěji mezi elitou naší společnosti.)
Chci si povšimnout toho, jak Václav Havel ovlivňuje jazyk nejenom sdělovacích prostředků. Jeho povětšinou pečlivě volené formulace silně působí na obecně hodně stereotypní slovní zásobu a kachektickou stylistickou vynalézavost, působí však občas kontraproduktivně. Prezidentská osobitá slova a vazby se mění v obecných ústech v rozplizlá klišé; obzvláště v tom vynikají příslušníci našeho novinářského cechu, nákaza však proniká hlouběji. Už jsem si neodpustil poukázat, jak lze ublížit obsahu sděleného třeba necitlivým nadměrným užíváním Havlova oblíbeného adjektiva smysluplný tam, kde by bylo smysluplnější napsat účelný, případně vyjádřit totéž vazbou má smysl. Slůvko smysluplný ztratilo častým výskytem svůj knižní a odborný nádech i význam mající (hluboký) smysl a stalo se běžným šedivým synonymem, které nemilosrdně vytlačilo další alternativy. Stejně se třeba hned po prvých prezidentových projevech zmnohonásobil výskyt slova artikulovat. A tak jsem zpozorněl, když jsem se doslechl, ba v několikateru novin dočetl, že Václav Havel zaúkoloval tajné služby. Zpozorněl proto, že jsem se začal obávat masového opakování této zdeúřední vazby. Mohla se vůbec poetovi prezidentovi v ústech zrodit?
Česká slovesa nabízejí nesporně velmi široké možnosti. Říkává se, že síla české věty je právě v nich. Slovesem jsme schopni časově přesně vystihnout, co potřebujeme, lze je tvořit z podstatných jmen, zájmen, adjektiv, příslovcí, ba z citoslovcí - a kupodivu i ze sloves. Dělíme je na plnovýznamová, která mají samostatný věcný obsah a pomocná, jimiž se tvoří slovesné tvary složené. Velmi důležitou vlastností českého slovesa je schopnost vyjádřit dokonavé a nedokonavé pojetí děje, kteroužto nazýváme videm. Dále pak by se dalo mluvit o mluvnických časech, způsobu slovesného děje a o vazbě. Slovesa neřídící předmět nazýváme bezpředmětová, ta která předmět řídí pak předmětová (s předmětem v akuzativu jsou přechodná, s jiným nepřechodná). Abych se dále nemotal v labyrintu, jímž jakžtakž procházím jenom díky Ariadnině nitce českých mluvnic, pro mne těžko sledovatelné, dodám ještě, že význam lze měnit četnými předponami a příponami.
Dočetl jsem se, že soustava tvarů normálního českého slovesa zahrnuje plné dvě stovky tvarů pro vyjadřování mluvnických významů, a na čtyři stovky, jestliže budeme brát jako jedno sloveso tvary vidu dokonavého a bezdokonavého.
To platí nejen o slovesech domácích, ale stejně tak o těch, která jsou přejata z jiných jazyků. Takže také s internacionalismy lze povětšinou zacházet jako s českými slovesy, ohýbat je, opatřovat českými koncovkami a předponami (zaregistrovat, přeregistrovat). Možnosti tedy téměř nepřeberné a záleží na našem jazykovém vkusu, znalostech, ale také na citu pro stylistickou vhodnost v té které jazykové vrstvě. Prostě slova a prostředky, které jsou vhodné v úředním styku či v obchodní korespondenci, jazyk publicistů nijak nezdobí.
Proto protestuji proti termínu zaúkolovat. Jeho původ nijak neprůhledný není, to spíše další etymologie. Sloveso pochopitelně vychází ze substantiva úkol. Význam zná každý, vždyť jsme si všichni nosili domácí úkoly od první třídy. Ve staročeštině znamenalo (úkol) daň repartiční, díl daně, připadající na jednotlivce nebo na větší celek z úhrnné sumy odhlasované berně, píše Václav Machek. Jenže kde se slovo vzalo? Velice prostě to vysvětlují ve Stručném etymologickém slovníku autoři Holub a Lyer: Snad původně "co se za jeden den "ukole"", tedy naseká dřeva. Základem tady bylo starobylé časování slovesa kláti (kolu, koleš atd.).
Úkolovat se do běžného užívání dostalo až v posledních desetiletích. Slovník spisovného jazyka českého u něho píše: určovat pracovní výkony na určitou dobu a odměnu za tyto výkony. Podobu zaúkolovat však tentýž slovník neuvádí. Je to zřejmě produkt administrativního jazyka z dob centrálního plánování, který se vyznačoval snahou o co nejpřesnější definovaní a o univerbizaci. Z pohledu slovní tvorby proti němu sice nemůžeme mít námitek, citlivému uchu zní však jako upachtěný byrokratismus.
Tentokrát je v tom pan prezident nevinně. Jak jsem se přesvědčil na vlastní zrak i sluch při reprízování jeho slov v televizi, řekl jednoznačně: Zadal jsem úkol... Za slovo zaúkolování tedy mohou všelijací jeho ekrmánci.

Ivo Vaculín