Třináctý ročník plzeňského Finále obsáhl ženskou emancipaci i audiovizuální zákony

Ženy, filmaři a samotáři

Rozkol ve společnosti, napětí mezi minulostí a přítomností, to bylo téma letošního plzeňského festivalu.
Co je to za muziku? Ptá se jeden ze sedmi mladých, mírně zhulených hrdinů svého kamaráda ve filmu Davida Ondříčka Samotáři. "Státní hymna, vole," odpovídá druhý. Samotáři byli na festivalu českých filmů Finále (10. až 16. dubna) promítnuti ve světové premiéře a dobře, že byli. Samotáři jsou totiž příznační pro stav českého filmu, českého jazyka i pro stav ducha. Je to film o historickém nedorozumění. Všichni samotáři familiérně hlaholí a kouří spolu jointy, ale nejsou schopni spolu být. Samotáři jsou příznační i pro stylotvorný boj uvnitř českého filmu. Jde o konflikt na jedné straně bohémského přístupu (Ondříčkův termín), na druhé lékárnického vážení ingrediencí.
Bohémové hýří geniálními idejemi, kupí jednu velkoryse vedle druhé, až se jejich myšlenky začnou přetlačovat a v horším případě (nikoli v Samotářích) vzniká mišmaš, který někdo nazývá příznakem postmodernismu. Při bohémských improvizacích se baví štáb, nikoli divák, nápady často přetečou a řád díla padne. Lékárníci berou jednu jedinou myšlenku, odvažují ji na lékárnických vahách, potěžkávají v ruce její různé polohy a snaží se jí dát příběh a tvar. Ti první vyprávějí překotně, jako by ani nevěděli, jaké má to či ono slovo význam, ti druzí se zabývají jeho smyslem. Mám dojem, že režisér Igor Chaun, člen poroty plzeňského festivalu, měl právě tohle na mysli, když napsal: "Vše je hra. Vše je neustálý klokot různých poměrů sil." A vůbec už neplatí, že jeden přístup je moderní a druhý zastaralý. Být filmovým bohémem, to neznamená nic generačního.

Minulostí do přítomnosti

Vítězný film letošního Finále - Hřebejkův Musíme si pomáhat - je jeden z mála velkých českých filmů, které se v posledních letech urodily. V naší filmové krajině zaplněné improvizovanými náčrtky, které vznikají na způsob psychického záchvatu a jako záchvat odezní, se objevuje promyšlený, výborně koncipovaný film. Film lékárnicky dokonalý. Scenárista Petr Jarchovský říká, že z minulých Hřebejkových filmů převzali černý humor, ale nově zařadili příběhovost. Její zákonitosti oba autoři respektují. Musíme si pomáhat je film, který nezničí čas. Je v něm něco víc, než jsme zvyklí. To "něco" je nejen v tématu hrdinů proti své vůli, ale i v přechodech mezi tragikou a smíchem nebo mezi rychlými a pomalými sekvencemi. Jan Hřebejk říká, že film se podařil především proto, že lidé při natáčení zůstali otevření. "Debatovali jsme dlouho do noci o tom, jak by se kdo z nás v podobné situaci zachoval. Tahle osobní rovina se dostala do filmu." Film končí Osvobozením, které režisér nekorunoval oslavností, ale dostal do něj svou osobní zkušenost z podobné zlomové doby - roku 1989. Záběry krajiny po bitvě, v níž Bolek Polívka veze kočárek, plynou rychle, takže ani nestačíme zachytit, kdo je kdo a co je co. "Je to tím, že i dobu po roce 1989 nedokážu vnímat jinak než jako chaos," říká Hřebejk.
Samotáři od Davida Ondříčka (hlavní cena studentské poroty) je film o sedmi mladých lidech kolem třiceti, kteří udělali ve svém životě hodně špatných rozhodnutí a mají nedůvěru k partnerským vztahům. Jejich příběhy se proplétají - jak už je u scénáristy tohoto filmu Petra Zelenky zvykem - a chvíli znějí realisticky a chvíli fantaskně. Zelenka se zabýval myšlenkou film sám režírovat, ale nakonec usoudil, že by ho nedokázal obsadit. Ondříček měl šťastnou ruku. Herci ve filmu hrají znamenitě, zejména Jiří Macháček je naprosto nedostižný. Film obsahuje mnoho zelenkovských vtípků jako: "Čeština je samé kdyby a jakoby a všichni tady tedy lžou." (Tak hodnotí český jazyk Slovinka Labina Mitevská v jedné z hlavních rolí).
Třetí výrazný film, promítaný na Finále, natočila Alice Nellis - Ene bene. Historka stárnoucí ženy (Iva Janžurová), která se angažuje v blížících se volbách a bezmezně věří kandidátu Čepuškovi, svému spolužákovi. Vidí v něm záruku lepších zítřků. "Čtyřicet let tady kňučíme a o něco se snažíme a teď by to mohlo jít," říká. Občas sice probleskne varovné "Čepuška v Praze restituoval a bydlí v obecním bytě," ale žena věří dál: "Když nám chcípla školní myš, tak se rozplakal," hájí ho. Její manžel (Leoš Suchařípa) vidí politickou situaci zcela jinak: "Dej už s těma šaškama konečně pokoj," bručí. Není to však film o volbách. Je to film o malých věcech, o malých podvodech, o malých nedorozuměních a malých nehodách. "Zachránit ty malé zbytky životů, co nám zbývají," o to jde. Alice Nellis si nelibuje v tragických tónech a velkých tazích štětcem. Scéna, kdy mladá členka volební komise (Theodora Remundová) roztrhá volební lístky a komise se pak rozhodne nechat zvítězit tu stranu, která vyhrála v okolních obcích, patří k nejlepším, které v posledních deseti letech vznikly.
Plzeňské Finále ukázalo, že v českém filmu dochází k zajímavému vývoji. Jde o souboj dvou přístupů, dvou stylů a vlastně i dvou obsahů. Na jedné straně Hřebejkův film a Ene bene, na druhé Taušův Kanárek nebo Eliška má ráda divočinu Otakára Schmidta. Na jedné straně filmy, které mají řád a tvar, na druhé filmy tak spontánní a hysterické, že se v nich nelze při nejlepší vůli vyznat. To hlavní, co z nich utkví, je pozornost, kterou režisér věnoval sobě samému. A za druhé se zdá, že odeznívá vlna filmů o všem a o ničem, filmů, které se mohly stát kdekoliv, filmů mimo čas a prostor. Bolestné poměřování s minulostí se stává novým tématem filmů. Uvedení deset let starého dokumentu Josefa Císařovského Obrazy z Čech v nesoutěžní sekci Kam s ním? (autor sekce Vladimír Just) je možno považovat za symbolické. Film se zabývá tragikou českého údělu mezi euforií a kocovinou. "Jsou doby, kdy si nás Evropa vůbec nevšímá, pak... následuje vzruch a pak zas ticho provázené jistým zahanbením." Film přesně analyzuje českou povahu. Nikdy nejdeme proti svým tyranům se zbraní v ruce. Později však, když někdo jiný zabojuje a tyrani padnou, tak s gustem ničíme jejich busty. Český génius (nebo je to jen český chytrák?) se vyznačuje tím, že místo zbraní dává přednost pluhu a místo boje kompromisu. Vždyť "každý přece dělá to, co ho nejméně ohrožuje". Klidný a rozvážný český národ pohybující se mezi konfidentstvím a užíváním života má jedno velké trauma: vztah k moci. "Buď naše místo tam, kde je větší síla," říká se. Konec konců procesy padesátých let nehodnotí film jako problém tehdejších zákonů, na které se všichni vymlouvali, ale jako selhání národa.
Dokonce i portrét režiséra, herce a šéfa nezávislého divadelního spolku Kašpar Jakuba Špalka od Heleny Třeštíkové (Deset let v životě mladého muže) hodnotí přítomnost pod zorným úhlem minulosti. Historie divadla postupující od jedné inscenace ke druhé a od jednoho krachu k dalšímu není jen o jednom umanutém člověku, ale i o společnosti, která si nedokáže dost cenit hodnot, jež vytváří. "Nerozumím moc té době," říká Jakub Špalek o současnosti.