Ženy, filmaři a samotáři

Ženy, filmaři a samotáři

(Dokončení ze str. 9)
"My si furt vážíme coca-coly a voleb, ale generaci pod náma je to jedno... Upřímně se bojím dalších tří let v této společnosti."

Návraty zpět

Přestože mnohé nové filmy jako Samotáři minulost přenechávají generaci otců, vědí jejich autoři, že ji popřít nelze. Petr Jarchovský: "O film jsme se začali zajímat v kině Ponrepo. Byli jsme tam skoro pořád a oslovily nás filmy Passerovy a Formanovy a my z nich čerpali nadšení." Dnes sice není jeden dominantní estetický postup a každý autor pracuje individuálně, ale návraty zpět se začínají objevo-vat stále častěji. Herečka a producentka Deana Jakubisková prezentovala během panelu producentů nový film v režii F. A. Brabce Kytice, který bude mít premiéru v říjnu. "Bude to netradiční film mluvený ve verších Karla Jaromíra Erbena, se silnou výtvarnou stránkou a hudbou, která vyjádří to, co nelze říct slovy. Filmové umění není jen show business, ale součást kultury, která bude jednou v knihovnách tak jako sbírky poezie," řekla Jakubisková. Návrat zpět v Kytici může být cestou dopředu.
Režisér, producent a herec Ondřej Trojan představil projekt Tomáše Vorla Cesta z města v tradici sklepovské tvorby mezi absurditou a realitou. Ve filmu, který bude uveden také na podzim, je vyslovena pamětihodná věta: "Až se všechno zhroutí, lidi začnou zase pracovat. Tady jen každej kouká, jak druhýho vosrat." Na říjen je plánována premiéra dalšího českého filmu - dokumentu Bitva o život (režie Miroslav Janek, Vít Janeček a Roman Vávra). Ve filmu bude zachyceno dění v obci Bystré na severovýchodě Čech, v kraji, který je po pádu textilek v hluboké krizi, ale navzdory tomu tu bují folklór. "Je to snad naší dobou s přímými přenosy válečných událostí, že nehynoucí síla folklóru nabývá svých nových, zvláštních potřeb?" ptá se producent filmu Richard Němec. Folklór, toť například lidová rekonstrukce slavné "bitvy o Janov", zarámovaná vstupem ČR do NATO, pyžamový ples, první máj, zatmění Slunce 1999 nebo tvorba místní kronikářky, zaznamenávající zlomové události let 1948, 1968 a 1989. Režisér Radim Špaček, který roku 1997 natočil pozoruhodný vnitřní film Rychlé pohyby očí (během Finále běžel v nesoutěžní sekci Filmy z ústavů), zamýšlí anarchistický thriller Dobré úmysly, pojednávající o dnešní situaci ve společnosti. Příběh mladíka Maxe začíná v den jeho dvacátých narozenin, kdy se vzbouří proti rodičům. S bandou kamarádů jim překazí garden-party uspořádanou k příležitosti otcovy kandidatury do Parlamentu v blížících se volbách. Nastěhuje se k přátelům do jejich squattu a společně začnou plánovat blokádu magistrály v centru Prahy - akci proti nešetrnému zacházení se živými zvířaty převáženými v kamiónech. Špaček chce film uvést před parlamentními volbami roku 2002. Dobrý důkaz, že filmaře, dříve uzavřené v zemi nikoho, začíná zajímat konfrontace minulosti a přítomnosti.

Komerční film? Děkuji, není třeba

Plzeňské Finále dost přesvědčivě ukázalo, že čistě komerční film se v Čechách nevede a asi nepovede. Čistá zábava - to má být například slovensko-česká koprodukce Fontána pro Zuzanu 3. Film se odehrává v Africe. Afričani mluví česky a slovensky, říkají "hururu" (asi tak si režisér Dušan Rapoš představuje domorodé zvolání) a jinak produkují novácké, případně učebnicové dialogy: "Ale naše postavení nám nedovoluje se bránit," říká africká žena bělošce, dokonale nalíčené v buši i na koni (Eva Vejmělková). "Ještě jsem nenašel nikoho, s kým bych ta svá tajemství chtěl sdílet," namlouvá si bělošku slovenský novinář, který je právě na reportáži v Africe. Ptá se: "Máš ráda fontány?" A ona: "Jsou mým osudem." Reportér zůstává. Nic nedělá, a přesto má peníze. Chápu to jako poselství o stavu slovenských médií, která sice platí nejmenší honoráře na světě, ale na obživu nepracujícího reportéra v Africe mají dost.
Druhým extrémem jsou filmy těžce zašmodrchané. Viktor Tauš (1973) natočil Kanárka podle scénáře Borise Hybnera. Hlavní roli v něm má režisér sám. I jeho filmové jméno je stejné, protože vypráví svůj osobní příběh závislosti na heroinu. Dozvíme se něco o reklamě: "Je to navoněná zdechlina." O filmu: "V tomhle bordelu všichni dělají akorát thrillery." O těch, co mají: "Kapitalista má špinavý peníze a je chlupatej i zevnitř." O pomíjivých hodnotách: "Hitparády, kozy, stadióny, všechno je vo nudě a vo prachách." Mejla Hlavsa z Plastiků, který ve filmu také hraje, to říká taky takhle: "Tohle prostředí, peníze, peníze, peníze, to je živná půda pro underground."
A lidi? V Plzni se jasně ukázalo, že mají rádi filmy inteligentní a zajímavě natočené. Nával na dokumentární snímky Olgy Sommerové O čem sní ženy a O čem sní muži (nesoutěžní sekce Fórum České televize) se dal přirovnat k návalům před pracovním úřadem v Indii. Hezká scéna: Muž stojí před obrazem a žena ho žádá: "Můžeš podržet vejš ten obraz?" Muž nechápe: "Jakej?" Ve filmu se mluví o tom, že muži se odívají do brnění náhradního světa (například koukají na televizi, aby nemuseli doma komunikovat) a většinou pohrdají jakýmkoli citem (Sommerová tomu říká "ženou v sobě"). V jejich vytahování je strach ze selhání. Slabost. Muži jsou prostě křehčí než ženy. "Ženy by měly řídit běh světa a muži se věnovat blouznění a vymýšlení zbytečných teorií," říká jedna z deseti portrétovaných žen ve filmu - spisovatelka Alexandra Berková. Je zajímavé, že ženský díl je mnohem čistší, prožitější a citlivější než díl mužský. Je to příznačné, protože ženy jsou dokonalejší bytosti. Olga Sommerová: "Když jsem film točila, překvapilo mě, jak málo sebevědomí jsme dostaly do vínku. Teprve kolem čtyřicítky jsme se začaly emancipovat, setřásat ze sebe nános patriarchální výchovy, která nás vedla k tomu, abychom sloužily muži a dětem a nemyslely na sebe... Aby společnost byla zdravější, je třeba, aby žena vstoupila do veřejného života a muž se vrátil do rodiny."
Radovan Holub