Dva význační američtí autoři byli hosty Festivalu spisovatelů v Praze

Dva význační američtí autoři byli hosty Festivalu spisovatelů v Praze

Morální klima se strašlivě změnilo

Existuje fotografie americké spisovatelky Susan Sontagové z doby, kdy nosila své bohaté černé vlasy rozpuštěné a dlouhé do půle zad. Těžko odhadnout, jak je to dávno - třicet let? Dnes je jí sedmašedesát a pořád má impozantní hřívu a hrdé držení hlavy jako na té dávné fotografii, stejně upřený pohled člověka obdařeného analytickým myšlením a poloúsměv prozrazující pobavený nadhled. Právě tak ji poznalo publikum 10. ročníku Festivalu spisovatelů v Praze.
V rozhovoru nespěchá s odpovědí na dotaz, mlčí, přemýšlí, chce být co nejpřesnější, padni komu padni. Vrací se k vyřčenému, precizuje své postoje. Znovu zvedá téma, které ostatní už zobraceli sem a tam a bez zájmu odhodili jako vyřízené, protože ještě není spokojena. A naopak, neváhá odmítnout odpověď tomu, kdo se nestrefil a ptá se nesmyslně.
Tak nějak jsem si představovala autorku, která svou první knihou kritických esejů vyvolala v konvenčních mozcích bouři nevole a zároveň bezmezně nadchla mladou generaci.
Susan Sontagová (nar. 1933 v New Yorku) je autorkou románů Dobrodinec, Výzbroj smrti, Obdivovatel a V Americe. Napsala sbírku povídek Já, a tak dále a několik sbírek esejů, například O fotografii, Proti interpretacím, Ve znamení Saturna, AIDS a jeho metafory. Poslední z uvedených titulů vyšel v českém překladu v nakladatelství Mladá fronta a dosud je v prodeji. Režírovala čtyři celovečerní filmy podle vlastního scénáře, je autorkou divadelní hry Alice v posteli.
Sáhla si na místa, kde šlo o život. Byla například v Hanoji, když byl severní Vietnam ve válce se Spojenými státy, a v roce 1968 o tom vydala esej Cesta do Hanoje. "Cesta sem je přinejmenším povinností a pro mě kromě toho i aktem osobní a politické seberealizace," napsala.
Sáhla si až na absolutní dno: V 70. letech jí lékaři diagnostikovali karcinom prsu a řekli jí, že už nemá moc času. Na svou osobní tragédii zareagovala jako spisovatelka: Napsala knihu Nemoc jako metafora. "Měla to být moje poslední kniha," říká dnes, dvanáct let poté, co ji v Paříži vyléčili.
"Spisovatel nemůže změnit dějiny, ale může přispět svým hlasem do debaty, může ovlivnit veřejné mínění. Každý z nás se o to podle svých sil snaží," řekla Susan Sontagová jako host letošního Festivalu spisovatelů v Praze. Zaznamenali jsme její výroky na nejrůznější témata, o kterých se v průběhu festivalu hovořilo.
Evropa: Nemyslím, že myšlenkou nové Evropy jsou všichni nadšeni. Existuje spousta kritiků evropského projektu a jsou to přemýšliví lidé. Mě, jako naprostého amerického eurofila, děsí obrovská kulturní devastace - nehledě na morální devastaci - k níž dochází v důsledku totálního vítězství kapitalismu. Dostáváme se do éry, kdy váha národních států bude druhotná. Moc je v rukou nadnárodních korporací, které se stávají novou transnacionální církví. Lidé se nebudou cítit vázáni k jednomu místu, prohloubí se propast mezi těmi, kteří něco mají, a těmi, co nemají nic. Tím nechci říct, že byste se měli vrátit k systému plánovaného hospodářství a jedné strany, který se tolik zdiskreditoval. Mám ovšem za to, že vinou bruselské byrokracie, která slouží nadnárodním ekonomickým zájmům, nebude nastupující systém příliš demokratický.
Kosovo: Podporovala jsem intervenci v Kosovu, protože jsem doufala, že Miloševičova vláda padne. Miloševič však vládne dál. Balkán je místo, kde nikdy nic není jednoduché. Dnes souhlasím s Jiřím Dienstbierem, že útoky proti Jugoslávii byly zavrženíhodné. V důsledku rozhodnutí NATO, přesněji Spojených států, že nesmí dojít k žádným ztrátám, se létalo příliš vysoko, a proto bylo zabito hodně nevinných civilistů. Dalším fiaskem je nynější protektorát nad Kosovem. Mír tam není, boj pokračuje dál. Bernard Kouchner nemá dostatečnou logistickou ani materiální podporu. Na druhé straně se jistě nemělo dovolit Miloševičovi, aby vyhnal 80 procent obyvatel z Kosova. Takže, i když intervence dopadla hanebně, bylo to možná jediné řešení. Proti intervenci v Zálivu jsem byla od samého počátku. Jejího cíle - svrhnout Saddáma - nakonec také nebylo dosaženo. Jediná dobrá zpráva přišla z Chorvatska, kde nacionalisté ztratili vládu, a z muslimy kontrolované části Bosny, kde se v posledních volbách stalo totéž. Z Kosova žádnou dobrou zprávu nemám.
Dějiny: Hegel řekl, že problém dějin je problémem vědomí. Neexistuje historie jako taková. Existují historie, lidé mluví o své historii, o historii svého národa, své komunity. Jejich historie pro ně může být břemenem, kterému touží uniknout. Znám afroamerického spisovatele, který by rád unikl svému údělu, ale nemůže. Musí psát o černoších, jinak by byl kritizován. Pojem dějin není jednoznačný ani v literatuře. Moje romány Obdivovatel sopky a V Americe se odehrávají v 18. a 19. století, ale i když se autor domnívá, že píše o minulosti, ve skutečnosti stejně píše o své době. Ty dva poslední romány jsou tím nejlepším, co jsem zatím napsala.
Amerika: Dokážu se identifikovat s tvrzením, že Amerika je projekt. Když se povznesete nad ekonomické aspekty, které ovlivňují životy lidí, uvidíte, že naše životy jsou "a project". Američané pořád hovoří o změně. Tak to cítím i já. Sebeobjevování, sebeobnovování - to je Amerika. Lidé se v pětasedmdesáti začnou učit létat, hledají nové potěšení, nový zdroj radosti ze života. To je na Americe fajn. Idea Ameriky je idea změny. Obrovská rozloha Ameriky vytvořila koncept života v pohybu. V Rusku je ta rozlehlost také, ale pohyb chybí.
Amerika má ale i jiné stránky. Já osobně s velkou lítostí odsuzuji použití atomové bomby v Hirošimě. Japonci v té době jednali o kapitulaci, ale rozhovory byly přerušeny, aby mohla být použita bomba. Ještě víc odsouzeníhodné je použití bomby v Nagasaki, protože po Hirošimě by se Japonci byli určitě vzdali. Nejsem relativista, buď se chtěli vzdát, nebo ne. Mnohé autority však tvrdí, že existují důkazy, že se Japonci vzdát chtěli.
Úděsným aspektem americké současnosti je bastardizace dějin. William Styron se nedávno zúčastnil širokého protestu proti záměru společnosti Disney vybudovat "historický tematický park" u nejslavnějšího bojiště občanské války. Naštěstí se podařilo projekt odvrátit.
Altruismus: Souhlasím, že jednou z konstant v mezilidských vztazích v průběhu dějin je zlo. Jako civilista jsem prošla třemi válkami. Nikdy jsem neuvěřila, že "odteď už bude s válkami konec". Ale na druhé straně jsem v zemích zmítaných válkou viděla i úžasné příklady úsilí udělat víc, než jen v klidu prožít svůj život, udělat to pro druhé, na úkor vlastního pohodlí. Prožila jsem tři roky v Sarajevu, obdivuji vojáky UNPROFOR, riskovali životy, byli skvělí. Pro spoustu dnešních lidí je ovšem pojem altruismu něčím zcela neznámým. Když s nimi mluvím o tom, co se dělo v 50. a 60. letech, vůbec netuší, o čem je řeč. Morální klima ve společnosti se strašlivě změnilo. Spousta mladých lidí ve Spojených státech myslí jen na to, jak do 35 let vydělat 100 miliónů dolarů. Jiný smysl života nemají. Jsou čím dál víc materialističtí, je to převažující tendence současnosti. Proč? Protože žijí ve společnosti, která je přesvědčila, že nic není důležitější než peníze.
Lamentace: Moje psaní, to je nepřetržitá lamentace. Moje práce je elegická. Vyjadřuji hlavní obavu současnosti: Věci se spojují v čím dál větší celky. Je čím dál těžší prosadit vlastní hlas. Minulost nám zanechala bohatství, ale různorodost se ničí, ničí se mnohohlasost kultur. Mluvím o zlu v dějinách, o destrukci přírody i měst. Ale pořád jenom lamentovat, to je tak trochu jako zavřít sám sebe do vězení. Spisovatel má však možnost pomáhat věcem i svým občanským postojem. Nejsme žádní propagandisté, ale také ještě nejsme žádní spisovatelé na penzi. Nemůžeme změnit dějiny, ale můžeme přispět do diskuse.
Připravila Naďa Klevisová