První africká "světová válka"

První africká "světová válka"

Je to vlastně první africká světová válka, napsal o dlouhotrvajícím konfliktu v Kongu pařížský list Le Monde. Krvavých bojů se kromě znesvářených stran této země účastní téměř všechny státy, s nimiž tato země sousedí, ba i ty, které jsou od Konga vzdáleny. Na východě jsou to Uganda, Rwanda a Burundi, na jihu Angola a Zambie a ještě dále pak Zimbabwe a Namibie. Ty všechny by si rády ukously z bohatého koláče země, která by díky nerostnému bohatství skrytému pod jejím povrchem mohla být jednou z nejbohatších oblastí naší planety. Je tu uran, zlato, diamanty, měď a řada dalších nerostů, je tu ale také úrodná půda a především je to zásobárna vody. Díky druhému největšímu africkému veletoku a jeho přítokům vládne Kongo nad nesmírným bohatstvím vody, která se stane v třetím tisíciletí jednou z nejdůležitějších strategických surovin.
Po dlouhá staletí patřila tato oblast do zeměpisných šířek, které staří kartografové označovali globálním názvem "Hic sunt leones" (zde jsou lvi), aby tak dali najevo, že jsou to oblasti naprosto neznámé, neprobádané a také nepřístupné. Bylo tomu tak prakticky až do poloviny minulého století, kdy teprve se vědychtiví cestovatelé začali zajímat o rovníkovou Afriku. A nikoli pouze cestovatelé, evropské mocnosti začaly zabírat jednu africkou zemi po druhé a dokončovat rozdělení světa. Byly to především Velká Británie a Francie, jejichž koloniální soupeření se dokonce dostalo až na práh ozbrojeného konfliktu. Na ostatní mnoho nezbývalo, ale o neprobádaný střed černého kontinentu projevil zájem belgický král Leopold II., v jehož službách se do těchto končin vydal anglický badatel Henry Morton Stanley. Ten tu položil základ belgického panství, zprvu osobní králova kolonie přešla v roce 1908 do rukou belgického státu.
Měď, kobalt, diamanty, cín, zinek, mangan, uran, železnou rudu spolu s tropickými plodinami dodávalo Kongo po dlouhá desetiletí na světové trhy a v podstatě je dodává stále, jen majetnické vztahy se měnily. K podstatnějším změnám došlo zejména po roce 1960, kdy Kongo získalo samostatnost. Po několika letech vnitřních svárů se dostal v polovině šedesátých let do čela bývalý seržant belgické armády Joseph Mobutu, který navenek provedl odluku od bývalého koloniálního panství. Vnějším znakem jeho moci byla afrikanizace názvů, pojem Kongo byl opuštěn a republika si dala název Zair, hlavní město se stalo z Leopoldvillu Kinshasou a sám Joseph Mobutu se napříště jmenoval Mobutu Sese Seko. K určité afrikanizaci došlo i v ekonomice, ovšem jen potud, pokud se dostalo novému vládci většího dílu koláče, jinak se mnoho nezměnilo.
Režim, který tu Mobutu nastolil, byl prolezlý korupcí, nepotismem a nepravostmi všeho druhu, osobní Mobutuovo jmění se odhadovalo na miliardy dolarů. Prezident ovšem ovládal svou říši rukou železnou, otěže poněkud povolily teprve na sklonku jeho vlády, která trvala více než tři desetiletí. Před třemi lety byl sesazen a záhy zemřel. Do čela se dostal Laurent-Désiré Kabila, který se však nestal jednotícím prvkem. Naopak během jeho působení u moci plnou silou vypukla etnická nepřátelství, krvavé střety místních potentátů, především však se do hry zapojily zájmy sousedních afrických států. Peripetie konfliktu již se nedají ani spočítat, takzvaná mírová ujednání záhy střídají krvavé střety, uzavřené dohody nemají cenu ani papíru, na němž jsou napsány.
Na půdě Konžské demokratické republiky, jak se jmenuje nyní tento velký stát o rozloze více než 2,3 miliónu kilometrů, bojuje v současné době asi 35 tisíc mužů a také dětí. Některé tyto oddíly proklamují jako hlavní cíl svržení samozvaného prezidenta Kabily, jiné se staví na jeho ochranu. Jinak také v Kongu operuje desítka oddílů, jejichž snahou je svržení režimů v sousedních zemích. A téměř všechny plení bohatství nešťastné země. Není to vlastně válka, je to série střetnutí, místních bojů, které spolu souvisejí, etnických svárů, snah o moc a ovládnutí bohatých zdrojů, ale také lokálních válek místních držitelů moci. Na počátku byla vlastně genocida ve Rwandě v roce 1994, která trvala 18 měsíců a jejímž cílem byla snaha hutských extremistů potlačit menšinu tutsiů. Rebelové a okupační armáda se tehdy rozšířili na polovinu konžského území, válka však zůstala bez vítěze.
Ani nynější samozvaný prezident ani povstalci se netěší nikterak pevné podpoře obyvatelstva. Zahraniční armády obou táborů se neodhodlaly k totální válce, která by mohla nabýt velkých rozměrů a rozšířit se i do zemí mimo Kongo. A v tomto neskutečném chaosu se nyní Organizace spojených národů snaží o rozmístění mírového kontingentu o síle více než 5500 mužů. Chce tímto způsobem kontrolovat příměří, které bylo podepsáno v červenci 1999 v zambijské Lusace, od té doby však mnohokrát porušované.
V lednu se nyní setkalo sedm šéfů afrických států v sídle OSN v New Yorku. Stalo se tak u příležitosti mimořádného zasedání rady bezpečnosti, které se uskutečnilo z iniciativy amerického zástupce Richarda Holbrooka. Ovšem jejich jednání skončilo pouhým přitakáním zásadám lusackého příměří bez praktického účinku.
Pozorovatelé tvrdí, že Afrika nebyla ještě vydána tak širokému válečnému konfliktu od koloniální epochy. Život ztratily již desítky tisíc osob, stovky tisíc pozbyly své domovy a východisko není v dohledu. Titíž znalci afrických poměrů také tvrdí, že síly, jež připravuje OSN, jsou naprosto nedostatečné vzhledem k velikosti teritoria, na něž mají dohlížet. Většinu území tvoří hustá džungle, komunikace téměř neexistují, spojení mezi jednotlivými oblastmi je velmi obtížné. A konflikt by mohl nabýt kontinentálních rozměrů. Na východním konžském pomezí jsou dvě země, které pomohly Kabilovi dostat se před třemi lety k moci. Ovšem jak Uganda tak Rwanda nyní bojují v opačném směru, snaží se totiž Kabilu sesadit. Pomáhají jim přitom tři skupiny konžských bojovníků, ti se ovšem sváří mezi sebou.
Další jsou pak Angola, Zimbabwe a Namibie, které zachránily Kabilu před porážkou ve válce, jež vypukla v srpnu 1998. Kabila byl tehdy spřátelen s milicemi hutů, které v roce 1994 masakrovaly ve Rwandě menšinu tutsiů. Cíle a motivy protivníků jsou dosti mlhavé. Rwanda a Burundi si v Kongu vyřizují rivality obou etnik, Uganda podporuje Rwandu a snaží se tu potlačit vlastní protivníky. Na jihu Angola potřebuje Kabilu proti vlastním povstalcům organizace UNITA, jejíž základny jsou na konžském jihu. Namibie podporuje Angolu. Zimbabwský prezident Robert Mugabe přišel Kabilovi na pomoc kvůli osobním zájmům, aby tu prezentoval svou přítomnost a aby uplatnil nároky na konžské nerostné bohatství.
Jsou to vlastně tři války, tu první vedou konžští povstalci proti Kabilovi, ti se jej snaží svrhnout, tou druhou, kterou vedou konžské východní provincie, je válka etnická, která je namířena proti konžským tutsiům. Ta třetí pak je vlastně válka všech proti všem, při níž se ocitají Rwanda a Uganda ve spojenectví s povstalci, Zimbabwe, Angola a Namibie pak po boku Kabilově.
Skutečnou šíři této války je možno jen tušit, velmi mnohé zůstává skryto v přítmí džungle. Je to válka současně moderní a primitivní, jsou tu helikoptéry a letecká bombardování, jsou tu ale také hordy vyzbrojené pouze puškami a mačetami, které se pohybují v džungli stejně neproniknutelné jako za časů Stanleyových. Nikdo nezná přesný počet obětí, hovoří se o stovce tisíc, pravděpodobně jich ale je mnohem víc.
Před třemi lety získal Laurent-Désiré Kabila sympatie, když střídal prohnilý režim maršála Mobutua, naděje se do něj vkládaly jak v zahraničí tak i doma. Dnes je to opovrženíhodný a opovrhovaný diktátor, který se spojuje se všemi a proti všem. Když se v květnu 1997 zmocnil moci, okamžitě se obklopil poradci ze Rwandy, což pobouřilo Konžany. V roce 1998 však Rwanďané proti Kabilovi již bojovali, podařilo se jim zmocnit se téměř poloviny konžského území na východě a severovýchodě země. Dnes tu drží většinu velkých měst, cesty a přistávací dráhy, jejich vláda ale je velmi nepopulární.
Když se Kabila zmocnil vlády, zdědil armádu o síle 70 tisíc mužů, k nimž se pak přidalo dalších několik tisíc vojáků z provincie Katanga. Je to na africké poměry velká armáda, ale špatně vycvičená, mnozí z jejích příslušníků jsou ještě v dětském věku. Mnoho oblastí kontroluje Kabila jen podle jména, moc tu drží ve skutečnosti oddíly z Angoly nebo Zimbabwe. Kabila také při svém nástupu k moci slíbil uspořádat volby, nastolil však represívní režim, kde se nerespektují ani ta nejzákladnější lidská práva. Byl okolnostmi přinucen podepsat v Lusace dohodu o zastavení nepřátelství, tu však stejně jako i ostatní signatáři nerespektuje.
Za současného stavu věcí je pro Kabilu naprosto nemožné kontrolovat tak rozsáhlé území, jímž je Kongo. Až na některé výjimky povstalci kontrolují severní a východní části země, oblast podél hranic se Středoafrickou republikou, se Súdánem, Ugandou, Rwandou, Burundi a také velkou část jezera Tanganjika. Přes dohodu v Lusace ve většině těchto částí země propukají boje a jedinou spásou Kabilova režimu je to, že nepřátelské oddíly operují na vlastní pěst a nejsou schopny se dohodnout o jednotném postupu.
Východisko z této situace je nesmírně obtížné. Sami afričtí vůdcové nejsou schopni dojít k jakémukoli závěru, OSN po nezdaru svých minulých afrických misí, především ve Rwandě a Somálsku, váhá s jakýmkoli zásahem. Nyní se rada bezpečnosti dohodla na vyslání kontingentu "modrých přileb", ale ten bude mít pouze za úkol pozorovat vývoj událostí a nebude do nich aktivně zasahovat.
Kabila zprostředkování OSN vítá, protože si od něho slibuje podporu svých zájmů, to je ale vše. Pokud se týče dohody uzavřené v Lusace, tu podporuje pouze z poloviny. Odstavce vyžadující odchod zahraničních vojsk mu vyhovují, ty, které vyžadují "národní dialog", mu vyhovují mnohem méně. Země zúčastněné na konfliktu pak mají každá své vlastní zájmy, chtějí se především udržet na územích, která nyní vojensky okupují. Jediným spolehlivým východiskem by byl skutečně účinný zásah OSN, ten je však naprosto nereálný. Zavést kontrolu a pořádek na území, které je velké téměř jako západní Evropa, je vzhledem ke specifickým podmínkám rovníkové Afriky naprosto nemožné.
František Šulc