Divadlo, které disponuje 1709 místy k sezení, 567 ke stání, 4 pro vozíčkáře a 4 pro jejich doprovod

Divadlo, které disponuje 1709 místy k sezení, 567 ke stání, 4 pro vozíčkáře a 4 pro jejich doprovod

Vídeňská státní opera se nebojí experimentu

Projíždíte-li v rakouské metropoli Okružní třídou, dříve než dorazíte k Parlamentu a Radnici, míjíte po pravé straně impozantní budovu postavenou ve stylu francouzské renesance. Je to proslulá Vídeňská státní opera, údajně pro většinu obyvatel města největší chlouba.
Mnozí odborníci - Plácida Dominga a řadu jeho slavných kolegů nevyjímaje - se shodují v tom, že dnes je Vídeňská státní opera díky šíři repertoáru a počtu odehraných představení nejvýznamnějším svého druhu v celosvětovém měřítku. Svůj primát si udržuje i před tak renomovanými domy, jakými jsou newyorská Metropolitní opera, milánská La Scala nebo londýnská Covent Garden.
V běžném povědomí jako by Vídeňská státní opera stále ještě reprezentovala dědictví císařského impéria, tedy tradici, která v konkrétních inscenačních přístupech bude vycházet především z bohaté realistické výpravnosti a velkoryse "načančaného" operního klišé. Proto jakékoliv spojení této "pompézní modly" s experimentem se v očích tradicionalistů doslova jeví jako svatokrádežné. Jenže ten se tu definitivně zabydlel už před delším časem a dlužno zdůraznit, že profiluje tvář této scény stále výrazněji. Mnohdy skutečně jde o šokující avantgardu. V tomto ohledu vyniká zejména inscenace Meyerbeerova Proroka, jehož závěr se odehrává zcela v současnosti - na scéně je dokonce televizor právě ukazující nějaké sekvence z válečných bojůvek třeba na Balkáně, v Irsku, v Indii... Obrovskou bouři nevole vzbudila rovněž prosincová premiéra Straussovy Ženy bez stínu, kdy kontroverzní kanadský režisér Robert Carsen zcela rezignoval na výpravnou pohádkovost tohoto díla a operu oděl do nevábné strohosti současných reálií.
Se stavbou budovy dnešní Vídeňské státní opery se začalo v roce 1861 podle plánů, které vyšly vítězně ze soutěže a jejímiž autory byli tehdy devětačtyřicetiletý Eduard van der Null a o rok mladší August Siccard von Siccardsburg. Stavělo se s výjimkou přerušení v době rakousko-pruské války do roku 1869. Tempo prací brzdily však i jiné potíže, které oběma architektům připravily pravá duševní muka - pozemek, na němž se např. budovalo, byl pevný až do hloubky 120 metrů! Vídeňané proto hovořili o "potopené bedně". Oba architekti byli ze všech stran napadáni, osočováni, vláčeni tiskem, až jejich duševní krize vyvrcholila - Eduard van der Null se oběsil a jeho už pološílený druh skonal předčasnou smrtí téhož roku (1868). S jakými pocity asi Vídeňané myslili na oba muže, když se v roce 1869 poprvé rozhrnula opona při Mozartově Donu Giovannim?!
Ostatně ani volba tohoto titulu nepadla spontánně. Původně se totiž počítalo s Kouzelnou flétnou a malíř Moritz von Schwind, podle něhož právě toto dílo reprezentovalo nejvýznamnější německou operu, vytvořil na její motivy fresky, které jsou ozdobou lodžie. Ze "scénicko-technických" důvodů musel však první ředitel Dingelstedt Kouzelnou flétnu nahradit. Až po bouři rozhořčení, kterou vzbudila úvaha o Gluckově Armidě, přišel na řadu Don Giovanni, takže se zůstalo alespoň u Mozarta, když už ne vysloveně u německé opery.
Při premiéře Offenbachových Hoffmannových povídek 9. prosince 1881, právě když zněla známá barkarola, vypukl v divadle požár. Jeho následky byly katastrofální: Uhořelo 450 osob a hrůzné scény, jež se udály, si nezadaly se šílenstvím tonoucích na Titaniku. Po restauraci byla budova chloubou rakouské opery až do 30. června 1944, kdy byl hrán Wagnerův Soumrak bohů. Po něm přišlo jedenáct let mlčení. 12. března 1945 ve 13.30 byla Opera vybombardována americkými letadly. Až 5. listopadu 1955 tu opět začal provoz Beethovenovým Fideliem.
Vídeňská státní opera disponuje dnes 1709 místy k sezení, 567 ke stání, čtyřmi pro vozíčkáře a čtyřmi pro jejich doprovod. Nejdražší vstupenka stojí sice 2450 šilinků, k sezení jsou však k mání i za 250, 140, 120 a 70 šilinků (pochopitelně, že jde o místa se sníženou viditelností), velmi lákavá jsou však místa k stání za 50 (přízemí) nebo 30 šilinků (balkón, galerie), a to na každé představení včetně těch, kdy zpívá třeba Domingo nebo Cura. Na tyto vstupenky nutno samozřejmě vystát frontu - pokladní okénko se otevře až asi hodinu před začátkem představení. V předprodeji se tato místa totiž neprodávají. Výhoda těchto i pro nás laciných lístků na stání vynikne o to víc, uvědomíme-li si, kolik evropských divadel vůbec žádnými takovými posty nedisponuje!