Eňo-ňůňo

Slova

Eňo-ňůňo

Ano, jmenuje se tak zábavný pořad české televize. Názory na jeho úroveň se pochopitelně různí. Netroufám si odsuzovat tak kategoricky jako poslankyně paní Kateřina Dostálová nebo pan Rejžek, ale přiznám se, že často kroutím hlavou. Asi to bude tím, že jsem málem o dvě generace starší než dvojice moderátorů. Některý jejich šprým nechápu, jiný ve mně vykřesává vzpomínku na mladá léta, protože má vousy delší než já. Projevy recese ožívají jako bájný pták fénix; svědčí o tom celá řada aktualizovaných anekdot z období totality.
A tady se musím pozastavit nad slovem anekdota. Vzniklo v řečtině z a-, což je tak zvaná alfa privatium, záporka, dále z ek- (varianta ex-), vy-, a z dotos, daný. Anekdota tedy znamená něco jako dosud nevydané (skutečné) příběhy. Byzantský historik Prokopius (7. stol. n. l.) tak nazval sbírku utajovaných historek ze dvora byzantského císaře Justiniána. Od toho pak dnešní smysl: krátké vyprávění zakončené překvapivou pointou anebo každý vtip.
Vysvětlovat, co znamená recese, asi nutno není, přestože poslední dobou se s tímto slovem častěji setkáváme v jiném významu, než jsem je použil já. Recese je homonymum. Nejde jen o výstřední žerty a jejich provozování, ale v naší upachtěné vývojové etapě obvykle o mírnější, zpravidla (zaplaťpámbu) krátkodobý hospodářský pokles. Podle názorů některých politiků i ekonomů právě jeden takový překonáváme, a tak trochu jako recese mi zní spory o tom, čí zásluhou nebo nezásluhou. Jistě příliš nepřekvapí, že oba významy pocházejí od latinského recessio, ustoupení od obvyklých mravů.
Ale proč jsem dal do titulku slovní spojení eňo-ňůňo? Z pořadu mě totiž nejvíc zaujal kroužek nad . Jsem samozřejmě ovlivněn školáckými léty, z nichž mi uvízl zjednodušený výklad, že kroužek je produktem historické řady kóň - kuoň - kůň. Prostě jde o jakýsi relikt onoho ze středověké dvojhlásky , zmenšený a transponovaný nad písmeno. Takže také u ňůňo by se dala předpokládat řada ňóňo - ňuoňo - ňůňo. Ujišťuji čtenáře, že jsem docela nezesenilněl, a že je to zase ode mne pokus o recesi.
Pravda, ještě v příručce ze začátků první republiky Rukověť českého jazyka se lze dočíst, že <ů> píšeme tam, kde ve slově příbuzném dá se zaměniti za : bůh - boha, bratrův dům - bratrova domu, brůna - broný, můra - mořiti, dále v genetivu a dativu plurálu (chlapův, chlapům) a ještě v příslovcích (domů, dolů). Naproti tomu <ú> na začátku slov (účet), uvnitř některých složenin (za-účtovati) a v slovech ocún, Olomúc. Autor přidává: V lidové řeči se dá změniti často <ú> za ; Olomúc to potkalo i v jazyce spisovném.
Platná Pravidla českého pravopisu trochu mantinely uvolnila: Písmeno <ú> se píše na začátku slov (úloha, účet, úřad, Ústí, Úhlava), po předponě a na začátku složeniny (neúroda, bezúhonný, dolnoújezdský), v citoslovcích, jako bú, cukrú, vrkú, v ocún a v několika slovech přejatých, jako je fúze, múza, kúra, túra, ragú, skútr. Snad bych měl dodat, ale to se musím omluvit zasvěceným, že kultura se píše s oběma krátkými. K upozorněním přidám dvojici manikúra a pedikúra, kterou v inzerátech často čteme s kroužkem.
Písmeno <ů>, pokračují Pravidla, píše se v případech ostatních: uvnitř slova (kdy vývojová řada platí, jako stůl, půjčit, zůstat, navíc lůza, s možností luza, ze staroněmeckého lôs, bezuzdný, změněná podle českých zvyklostí, a zdomácnělá blůza - původem z francouzštiny), dále v koncovkách 2. a 3. p. č. mn. jmen podstatných (pánů, městům), u přídavných jmen přivlastňovacích v 1. p. č. j. rodu mužského (bratrův) a v zakončeních příslovcí (domů, dolů).
Kroužek v eňo-ňůňo mi tam nepasuje. Přestože autoři pořadu tvrdí, že slovo nemá smysl, mýlí se. V běžném emocionálním rozhovoru se vyskytuje: Jak se ti vede? - Eňo-ňuňo. Znamená totéž co příslovce dobře, fajn, prima, výborně. Mohlo by být též chápáno jako citoslovce - druh neohebných slov, která vyjadřují nálady, city, vůli mluvčího nebo na něco upozorňují či imitují zvuky a tvoří samostatné, nevětné výpovědi. Pak bych raději viděl eňo-ňúňo - jako vrkú, cukrú atd.
Vím, že je docela jedno, bude-li se to psát s čárkou, kroužkem nebo bez akcentu. Za mým zmateným povídáním se ale skrývá racionální jadérko. V úvahách o reformě českého pravopisu občas zaslechneme požadavek <ů> zrušit a ve všech případech sjednotit na <ú>. Nepovažuji to za rozumné, tradice do jazyka patří. Pravda, předešlo by se nedopatřením a chyby by přestaly být chybami - nedávno mne v jedněch novinách rozesmál název rubriky Ůhel pohledu. Kdyby došlo k likvidaci pravidla, přišel bych o legraci. A nejen já, ale též mnozí další, kteří se v mateřštině rádi šťourají.
Ivo Vaculín