Mozart & Monteverdi

Vrcholy letošního ročníku Wiener Festwochen

Mozart & Monteverdi

Třicet sedm produkcí se 119 reprízami, 51 422 prodané vstupenky - to je bilance letošního ročníku prestižního festivalu Wiener Festwochen. K nejatraktivnějším akcím patřila i dvě nastudování klasických oper.

Don Gio je nebezpečný i v barokní paruce

V Divadle na Vídeňce (Theater an der Wien) dirigent Riccardo Muti po tři večery zdvihal taktovku nad partiturou "opery oper", Mozartova Dona Giovanniho. Stalo se tak v podstatě s týmž týmem, který tu loni toto nastudování premiéroval. Podle Mutiho je toto divadlo ideálním stánkem k uvádění Mozartových oper, protože tu dochází k ideální komunikaci mezi dirigentem a pěvci i mezi hledištěm a jevištěm.
Třiapůlhodinové představení s jedinou pauzou nemá hluchá místa a dopřeje-li režisér Roberto de Simone statičtější sekvenci, pak tak činí jen proto, aby na sebe jen a jen upozornil Mozart sám, resp. výsostné umění pěvců. Ti tvořili naprosto sehraný mladý tým, Orchestr Vídeňské státní opery (tedy vlastně Vídeňští filharmonikové) přímo hladil a opájel a posluchač si mohl vybavit pravdivá slova dirigenta sira Georga Soltiho, který tvrdil, že u Mozarta nejvíce záleží na správné volbě temp. Ano, Mutimu znělo vše "jak ani jinak nemůže být", tedy přirozeně, samozřejmě, plynule, též však s půvabem a espritem. Inu, Muti.
Inscenace nedoznala také žádných podstatných změn, snad očividná dřívější fyzická neupravenost hlavní postavy v úvodní scéně je tentokrát zaretušována, ale i tak je to stále svůdce, jemuž není svádění ani sex potřebou, ale lakmusovým papírkem vlastního Já. Proto je to stále Leporello, už od pohledu zřetelně mladší a přitažlivější než celý Giovanni, kdo by si v dámské společnosti získal patrně primát! A k tomu všemu "zatěžkaná" barokní patina s bohatými parukami, maskami, honosnými oděvy a symbolikou monumentality svých opulentně výtvarně pojednaných staveb (scéna Nicola Rubertelli, kostýmy Zaira De Vincentiisová).
V rámci příštího festivalového ročníku má v Divadle na Vídeňce již fixovány termíny další Mozartovo dílo - Figarova svatba: premiéra 18., reprízy pak 20., 23., 25., 27. a 30. června. Pod režií a návrhem scény bude podepsán Marco Arturo Marelli.

Příběh protkaný temnými vášněmi

Poslední jevištní dílo Claudia Monteverdiho (1567 - 1643) Korunovace Poppey na libreto Giana Franceska Busenella končí sice happyendem - korunovací titulní hrdinky, uvědomíme-li si však, co všechno děsivého mu předchází, kolik osob doplatína ambiciózní milenecký vztah krutého císaře Nerona a pletichářské Poppey, pak je vlastně celá opera holdem lásce, která jde doslova přes mrtvoly. Nicméně právě příběh protkaný temnými vášněmi umožnil skladateli, aby jeho hrdinové jednali v afektech a v prudkých citových vzryvech i v rovině ryze hudební. Dílo mělo premiéru na podzim 1643 v Benátkách. Ve čtyřicátých letech 17. století asimilovala benátská opera do sebe jakožto žánru i některé z postav commedie dell'arte, čímž jednak vyšla vstříc jednoduššímu publiku, jednak tak dostaly vypjaté dramatické scény svůj odlehčený kontrapunkt. Komika těchto scén stavěla především na záměně pohlaví, která dovolovala přehrávání s karikující nadsázkou.
Vídeňský festival obrátil k Monteverdimu pozornost již v roce 1998, letos hold pokračoval čtvero uvedením Korunovace Poppey v Divadle na Vídeňce a Soubojem Tanereda a Clorindy ve Velkém sále Sofiina areálu.
Inscenace Korunovace Poppey Klause Michaela Grübera (nar. 1941) spatřila světlo světa 8. července 1999 na Festivalu international d'art lyrique d'Aix-en-Provence, jde tedy o francouzsko-rakouskou, přesněji řečeno provensálsko-vídeňskou koprodukci obou festivalů. Představení s jedinou pauzou trvalo 3 hodiny, a to ještě odhadem dobrá třetina libreta (jak ukazovaly podtržené jeho sekvence v tištěném programu) byla škrtnuta.
Režisérovi se ve spolupráci se scénografem Gillesem Afllaudem a navrhovatelem kostýmů Rudym Sebounghim velice jednoduchými, ba až náznakovými prostředky podařilo prosvětlit vzdálenou minulost Říma 1. století našeho letopočtu se zcela současným nazíráním na "samozřejmost" intrik nejmocnějších. A to tak, že dokonce nelze ani říci, zda se inscenace spíše odvíjí v reminiscencích raně barokního divadla, či zda naopak celková "optická střízlivost" nemá zdůraznit co nejuniverzálnější podhoubí k rozvinutí mocensko-mileneckého zápasu.
Jestliže Claudio Monteverdi svou Korunovací Poppey promluvil jako výsostný dramatik bez jakékoli patiny muzeálnosti, pak se stalo především díky Marku Minkowskému, známému specialistovi na starou hudbu v tzv. autentické interpretaci. Minkowski založil v roce 1984 soubor Les Musiciens du Louvre, s nímž realizoval řadu nastudování především barokních, dále pak Gluckových a Mozartových oper, jejichž vysoká úroveň snoubící se se stylovou poučeností stála u základů dnešní mezinárodní prestiže těchto umělců. Fascinující je především neotřelý, ale velmi barevný a šťavnatý zvuk orchestru jasně prokazující, že historické nástroje nemusejí mít zúženou výrazovou paletu, ovládají-li je pochopitelně hráči interpretačně patřičně zdatní, kteří navíc nemají zapotřebí samolibě exhibicionisticky své instrumenty ladit déle, než na ně pak skutečně zahrají - a to jen proto, aby se pochlubili, jak je svízelné vůbec takové nástroje "uvést do chodu". Během dlouhých dějství ladit zkrátka nešlo, a to ani když venku sláblo tropické šestatřicetistupňové vedro zatím nejteplejšího dne letošního roku, jímž bylo úterý 13. června.
Mladý sólistický tým byl vyrovnaný, témbry pěvců byly tudíž vesměs svěží, přičemž hlasy rovněž prokazovaly náležitou technickou a vůbec stylovou proškolenost. Původně avizovanou švédskou mezzosopranistku Anne Sofii von Otterovou, hlavní hvězdu nastudování, ve všech čtyřech vídeňských festivalových večerech pro onemocnění nahrazovala naše Magdalena Kožená. Snad nikdo nezapochyboval, že plnohodnotně, i když možná císaři Neronovi vtiskla měkčí kontury než odpovídají jeho bájné krutosti. Úspěch sklidila po zásluze mimořádný.
Mireille Delunchová, francouzská sopranistka, byla přesvědčivou a úlisnou Poppeyou, z ryze pěveckého hlediska se však nelze nezmínit o drobných intonačních prohřešcích. Závěrečný duet proradných milenců, kroužících kolem sebe v těsné blízkosti a přece se míjejících, se stále se opakujícími týmiž slovy na témž melodickém oblouku, avšak neustále se zeslabující až nakonec zmizí do ztracena, byl kabinetní ukázkou, jak jednoduchými prostředky lze divákovo srdce zasáhnout i tóny barokní opery, aniž by to musel být sladký Puccini a spol.
Z poměrně široké škály dalších sólistů na sebe nejvýrazněji upozornili Denis Sedov jako Seneca, Sylvie Brunetová jako zapuzená Neronova manželka Octavia (zpěvačka bezkonkurenčně vládla nejprůraznějším a nejobjemnějším hlasovým volumenem až vysokodramatického wagnerovského kalibru) a Jean-Paul Fouchécourt znamenitě se vyžívající v komicky vyznívající francouzsky graciézní parodii chůvy Arnalty, který musí budit úsměv už od podívání, aniž by zpěvák vydal ze sebe jediný tón.
Stařičký Monteverdi tedy v rakouské metropoli opět zvítězil. A to do té míry, že spojovat jeho jméno s přívlastkem "stařičký" není pro sílu a aktuálnost jeho hudební řeči vůbec na místě.

Vladimír Čech, Vídeň