Olympiáda v Moskvě 1980

Olympiáda v Moskvě 1980

(VV)
Dva dny před začátkem olympijského roku 1980 vstoupila sovětská vojska do Afghánistánu. Sovětskou invazi odsoudilo 104 členských zemí OSN a vzápětí vyvstala také otázka, zda se má nadcházející letní olympiáda v Moskvě uskutečnit, respektive zda se jí mají demokratické státy zúčastnit. Stanovisko československé opozice, formulované v lednu 1980, bylo hojně citováno ve světovém tisku a přispělo k tomu, že řada demokratických zemí olympijské hry v Moskvě bojkotovala. Následující text je svědectvím o rozdílu mezi počátkem a koncem osmdesátých let a také o postojích, které tehdejší československý disent k vývoji ve světě zaujímal.
Bojkotovat letní olympijské hry? Sportovce, který s odříkáním po celé roky vytvářel svůj vrcholný výkon, může takové rozhodnutí postihnout jako celoživotní prohra. Jeho příležitost se snad nikdy nevrátí.
Již jednou, v polovině třicátých let, stál svět před podobným rozhodnutím. Hrstka přecitlivělých demokratů, provázená málo konstruktivní levicí, odmítala Berlín jako místo olympijských her. Zvítězila však rozvážnost, obrana čistého, politikou nezkaženého sportu, pevná víra v dobrý příklad demokracie. Olympijská vlajka se zasnoubila s hákovým křížem. Na několik slavnostních dnů se stalo Německo hlavní zemí světa. Německo nových, velkolepých stadiónů, Německo bez stávek a nezaměstnaných, snad poněkud vojácké a výstřední norimberskými rasovými zákony, ale také zbavené všech nepořádků, příznačných pro svobodnější svět.
Morální podpora, kterou Hitlerovo Německo získalo uspořádáním olympijských her, na dlouhou dobu přehlušila varovné hlasy. Musely zmlknout malé země, již tehdy ohrožované svým militantním sousedem. Olympijské hry pořádané v nacistickém Berlíně byly urážkou Thomase Manna, Bertolda Brechta, všech vyhnanců, lidí pronásledovaných a vězněných, všech, kdo ztělesňovali svědomí Německa i jeho lepší budoucnost. Ať už z dobré vůle, nebo z pohodlnosti - byl to jeden z celé řady omylů, které svět draze zaplatil.
Nikdo nepochybuje o tom, že i Moskva bude důstojným hostitelem letních olympijských her. Stadióny budou dokončeny, hotely připraveny. Bude co jíst, nejen v Moskvě, ale také v Kyjevě a v Tallinu. Nedojde k jediné demonstraci a žádná z delegací se nemusí obávat teroristického útoku. První socialistický stát světa, po celá desetiletí zpochybňovaný imperialistickou reakcí, získá nové mezinárodní uznání jako zastánce ušlechtilé myšlenky míru a přátelství. Odlesk olympiády pozlatí i vystoupení sovětské delegace při nadcházejícím rokování helsinských signatářů v Madridu.
Kdo si pod znamením pěti spojených kruhů vzpomene na Jurije Orlova? Jestli mají jeho věznitelé smysl pro sadistický humor, přivléknou ho k televizoru ve chvíli, kdy nad Lužnikami vzplane olympijský oheň. Trpkost zrady a opuštění budou pociťovat lidé ve čtyřech světadílech. Každý z vyhnanců, kteří si dovedli spočítat, že bez Moskvy by je vietnamští vojáci nemohli vystrčit v chatrných bárkách na širé moře, Eritrejci a Angolané, kteří za kubánskými žoldnéři vidí i Castrovy moskevské věřitele. Všechny národy, kterým sovětské tanky upírají právo na volbu vlastního osudu. Olympijská vlajka nad berlínským stadiónem byla urážkou tisíců. Stejná vlajka nad moskevským stadiónem bude urážkou miliónů.
Sovětský zásah v Kábulu, zbavený chatrných výmluv a matoucích lží, je zcela zjevnou, nestoudnou agresí. Není náhodným vybočením z dobrých mravů, ale zřetelnou součástí dračí setby, o jejímž pokračování se dohadujeme a na jejíž konce se bojíme pomyslet. Bude-li sovětská agrese v Afghánistánu odsouzena pouze slovy, změní se proti naší vůli v normu, použitelnou pro další vhodné příležitosti. Jestliže agresora pokáráme, ale zároveň mu ponecháme uspořádání olympiády, potvrdíme v jeho očích svou směšnou nemohoucnost. Jestliže náš svět nechce tak jako ovzduší znečistit i slavnost svobodných Řeků a novověký ideál de Coubertinův, olympijská vlajka do současné Moskvy nepatří.

Právem se ptáte, kdo jsme a kde je naše odpovědnost za tak závažný mezinárodní čin.
Jsme z Prahy, kde byl prověřen, zakoupen a vyškolen zbrusu nový afghánský premiér Babrak Karmal. Jsme v opozici vůči naší vládě a vládě naší vlády, nejsme však v opozici vůči svému národu. Naše názory sdílí velká většina obyvatel. Lišíme se od ní tím, že své názory neskrýváme. Jsme proto zbaveni jedné ze základních lidských radostí - vykonávat práci, která by nám byla víc než obživou. Naše děti nesou znamení nespolehlivosti. Občas nás vyslýchají, ostouzejí a zavírají. Cena, kterou platíme za částečný pocit svobody a dobrého svědomí, zdá se mnohým značně vysoká. Srovnáme-li však naše podmínky s pronásledováním přátel v Rusku, na Ukrajině, v Gruzii a Pobaltí a s brutalitou, která vládne v ještě vzdálenějších provinciích sovětského impéria, cítíme se téměř jako v bavlnce.
Dokud bude mezinárodní vývoj probíhat pod pláštěm uvolnění, dokud bude do zemí sovětského bloku proudit nejmodernější západní technologie a zámořské obilí, na našem postavení se nemusí nic změnit. Až řeknou západní státy "dost!", nebude nám co závidět. Místo sledování nás budou zavírat, místo zavírání zabíjet. Také naše polské či maďarské bratry, jejichž režim dnes projevuje větší zdrženlivost. Jakákoli námitka, že něco takového není možné v Evropě osmdesátých let, je lacinou a prázdnou iluzí.
Naším životním zájmem je tedy udržení a prohloubení mezinárodní spolupráce, nikoli zostření mezinárodních vztahů. Zlostná reakce Moskvy by se projevila především v dosahu její moci. Nepostihla by Francouze, Nizozemce, Američany nebo Brity, postihla by nás. Přesto zastáváme názor, že demokratické státy by letní olympijské hry v Moskvě obesílat neměly.
Známe stanovisko sportovců i prohlášení představitelů mezinárodního olympijského hnutí. Rádi bychom žili ve světě, kde je možné sport a politiku oddělit. Nežijeme v něm. Každý sportovec ze zemí socialistické soustavy, který přijde soutěžit na olympiádu, je v plném slova smyslu profesionálem. Je státní investicí, jejímž jediným posláním je zvýšit mezinárodní prestiž státu. Do střediska vrcholového sportu se nikdy nedostane mladý člověk, který by vyslovil názor odlišný od státní doktríny. Olympiáda v sovětském pojetí je především politickou záležitostí a na druhém místě příležitostí k získání tvrdé valuty. Aby toto pojetí bylo dokresleno i v detailu - na olympijské náklady musí podřízené státy sovětského bloku přispět přikázanou částkou.
Z našeho pohledu nazírána je myšlenka oddělení sportu a politiky krutým nedorozuměním. Jestliže v něm setrváme, může být další olympiáda uspořádána kdekoli, v Jihoafrické republice stejně jako ve Vietnamu.
Včasná morální sankce - nejmírnější ze všech možných sankcí - je víc než mnohá prohlášení. Zabrání tomu, aby se agresor odíval mírovou svatozáří, obsahuje naději na odvrácení nebezpečného vývoje. Je lépe třeba na poslední chvíli změnit olympijské město než počtvrté v tomto století prožít olympijský rok ve válce.