Ukradený kroužek

Slova

Ukradený kroužek

Nechci tvrdit, že by mě čtenáři dopisy nějak zvlášť zahrnovali, ale přece jenom mi občas nějaký přijde. Proto jsem byl docela překvapen, když se na názor pana Kalivody nikdo neozval, a dosud panuje ticho po pěšině. Buď jsem svou výzvu podebatovat si o účelnosti (ba, módně řečeno, přímo o smysluplnosti) kroužku nad neformuloval tak, aby to někoho vyprovokovalo, nebo může být našemu váženému čtenářstvu onen kroužek ukradený.
Pan Kalivoda totiž, abych připomněl - či vysvětlil těm, kdo sloupek "Na kordy" v příloze HN na dny 22. až 24. září nečetli - požaduje, aby se psaní dlouhého v češtině sjednotilo a kroužek byl, jednoduše řečeno, vymýcen. Není v takovém požadavku, pokud je mi známo, osamocen a myšlenka to rovněž není nejčerstvější.
Už nebožtík František Trávníček ve svém "Jazykovém zákampí" s takovým nápadem diskutuje. Poznamenán slovníkem a moresy doby píše někdy po roce 1950: Soudruh J. P., dělník z Agrostroje, navrhuje, abychom psali ú místo ů; dúm, dvúr, múj, mužú atp. Domnívám se, že je ů "již věcí přežitou" a že to "potřebují znát odborníci českého jazyka a ne dnešní pracující lid". Přežité je to, co úplně ztratí svůj smysl, co se stane přítěží. Je pravda, že by se opuštěním ů, zvaného kroužkované, pravopis zjednodušil a shodoval s výslovností, v které se psané ů vyslovuje stejně jako psané ú. A je pravda, že ů vzniklo v starší době, když se původní ó (dóm, dvór, sól) změnilo v dvojhlásku uo (duom, dvuor, suol) a pak v ů. Pravopisný znak ů vyznačuje délku samohlásky proti krátkému u a kroužkem nad ním připomíná, že toto ů vniklo z uo.
Pomineme-li ideologické naivismy, které znějí víc než komicky (například dále píše: Tak psali - myslí s ů - ještě v nedávné době soudruzi Gottwald, Zápotocký, tak píše jejich dnešní nástupce soudruh Novotný), pak se Trávníčkova argumentace pro <ů> neliší od dnešní. Akademik své profesi rozuměl, i když zcela propadl dobové frazeologii. Byl už zřejmě takový. Zlé jazyky o něm tvrdívaly, že právě on se stal předobrazem Haškova poručíka Duba. Možná však, že ty jedovaté jazýčky ševelily v pusách studentíků, které přísný pan profesor týral češtinářskou náročností. Nic zvláštního, studentská msta bývá nemilosrdná. Příslušníci mé generace jistě vzpomínají, jak byly záchodky po Praze (a nejen po ní, nýbrž po celé bývalé ČSSR a prý porůznu po světě) jednu dobu popsány heslem: "Servít je vůl." Týkalo se předního fyziologa, který zřejmě pohodlným medikům svými požadavky ztrpčoval život, proto ta bezmocná odplata.
Trávníček vhodně upozorňuje, že <ů> má funkci vybavovací: Tak psaní dům, dvůr... naznačuje souvislost těchto slov s tvary domu, s odvozeninami dvorek..., shoduje se s jejich jednotnou podobou v naší paměti, napomáhá rychlejšímu pochopení smyslu písemného projevu.
To je aspekt důležitý nejen při psaní, ale hlavně při čtení, pro rychlejší jednoznačné pochopení psaného textu, přičemž podle výzkumů podílu času věnovaného čtení a psaní připadá v průměru na první činnost 98 %, kdežto na druhou pouhá 2 %.
V této souvislosti má smysl připomenout, že z podobného důvodu je účelné, aby v českém pravopisu existovaly vedle sebe znaky i . Při čtení by také mohlo být komplikováno pochopení tam, kde má pravopis významovou roli: dejme tomu bil - byl, mít - mýt, vír - výr a podobně.
Bohemistka Ivana Svobodová v knížce "Čeština, jak ji znáte i neznáte" k tomu píše: Pravopisné změny, zejména ty radikální, mezi něž zrušení tvrdého y (ale i odstranění ů) rozhodně patří, je nutno posuzovat z mnoha hledisek. Je třeba si uvědomit, že pravopis je sice věcí zvyku, ale zároveň se chápe jako jistá kulturní hodnota, jako pojítko mezi dřívější dobou a současností. Navíc paní doktorka připomíná ekonomické důsledky takových změn, protože by pak muselo docházet k novému vydávání nejen krásné literatury, ale vlastně všech textů - zákonů, vyhlášek apod.
Domnívám se spolu s ní, že za to snaha o zjednodušení pravopisu (jak jsme si ukázali navíc velmi problematické) nestojí. Pokud jde o nešťastné písmeno, které pan Kalivoda vidí na odstřel, domnívám se i já, laik, že by ho byla škoda. Nejen z nějakých staromilných důvodů, ale z praktických: v zájmu snadnějšího pochopení při čtení. Naučit se už ve škole rozlišovat, kam <ú> a <ů> patří, mi nepřipadá nijak obtížné. I když... V Magazínu Práva na tento týden se totiž opět přesvědčuji, že s tím jisté svízele být mohou. V poznámce "Rebecca v rouše Evině" se krásná modelka doznává: "Necítila jsem se jako nahá, i když jsem byla. Ve své tajúplné roli totiž často mizím, a šaty by při tom dost vadily." (A nadto nebylo nad čím bádat: V Pravidlech lze najít správné tajuplný, tedy s krátkým .) Zdá se, že kolegúm novinářúm múže být z rúzných dúvodú kroužek nad skutečně ukradený.
Ivo Vaculín