Rozevřené nůžky světového hospodářství

Nerovnoměrný ekonomický vývoj poslední dekády

Rozevřené nůžky světového hospodářství

Hospodářský vývoj v 90. letech přinesl závažné změny proti minulým desetiletím. Spojené státy rozvíjely svou ekonomiku dynamičtěji než západní Evropa a Japonsko. Do nové etapy vstoupil západoevropský integrační proces. Dále se vyhrocovaly rozdíly mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi i uvnitř třetího světa. Evropské postkomunistické země nastoupily cestu k tržní ekonomice. Čína vykročila týmž směrem při nejvyšším tempu růstu na světě.
Vstup do poslední dekády končícího století byl spojen se ztrátou dynamiky. V úhrnu za vyspělé země klesal roční přírůstek hrubého domácího produktu (HDP) ze 4,5 % v roce 1988 na 1,5 % v průměru za léta 1991-93. První polovina desetiletí se vyznačovala mimořádnou nerovnoměrností regionálního vývoje: 24 vyspělých ekonomik (bez Austrálie a Nového Zélandu, ale včetně Izraele a Turecka) zvýšily HDP za pět let o 10 %, přičemž postkomunistické země zaznamenaly pokles o 32 % a ČLR naopak vzestup o 71 %.
V letech 1994-99 se ve vyspělých zemích dynamika růstu HDP zvedla na roční průměr 2,8 % a na závěrečný rok 2000 je prognózován nejvyšší přírůstek z celého desetiletí. K mírnému snížení tempa růstu došlo následkem asijské a ruské finanční krize v letech 1997-98. Celkový přírůstek HDP za desetiletí 1990-99 (1989=100) dosáhl ve vyspělých tržních ekonomikách 27 %, z toho v USA 35 % (jen o málo méně v Kanadě), v Japonsku 18 % a v západoevropských zemích 23 % (ve státech Evropské unie 22 %). Z těchto údajů je zřejmé, že byly modifikovány dlouhodobé relace dynamiky růstu tří hlavních světových center kapitalismu. Nejdynamičtější Japonsko se posunulo na spodní příčku a po několik desetiletí nejpomaleji rostoucí severoamerické centrum se od roku 1992 rozvíjelo nejrychleji, což se spolu s rozpadem Sovětského svazu odrazilo i v upevnění hegemonie USA ve světě a v posílení dolaru. Ve Spojených státech se dnes diskutuje o "nové ekonomice", od níž se očekává, že propojením převratných informačních a komunikačních technologií s liberalizací trhu umožní transformaci klíčových makroekonomických vztahů mezi růstem výroby a produktivity práce a mezi inflací a zaměstnaností.

Integrace západní Evropy

Nerovnoměrný vývoj byl charakteristický i pro západní Evropu. Menší ekonomiky se v souhrnu rozvíjely rychleji než hospodářství čtyř největších zemí EU, z nichž nejúspěšnější byla - na rozdíl od minulosti - Velká Británie. SRN zápasila s integrací propadající se ekonomiky bývalé NDR (průmyslová výroba tam v letech 1990-92 klesla o 65 %) a podle údajů za sjednocené Německo vzrostl zde HDP za osm let (1992-99) jen o 12 %. Mezi nejrychleji expandující evropské ekonomiky se v 90. letech zařadily Norsko, Lucembursko, Malta a zejména Irsko (s přírůstkem HDP 90 % za deset let) a od roku 1994 též Finsko, Island, Španělsko a Portugalsko.
Světový obchod se rozšiřoval rychleji než HDP a průmyslová výroba, což svědčilo o rostoucí otevřenosti národních ekonomik. Výkyvy světových cen do značné míry souvisely s kolísáním ceny ropy, která zaznamenala dva strmé vzestupy v roce 1990 a v letech 1999-2000; mezi tím setrvávala při častých menších změnách cen na podstatně nižší úrovni. Největší zdražení ropy odstartovalo v únoru 1999 z úrovně 9,9 USD za barel a v průběhu roku 2000 se ceny vyšplhaly na více než trojnásobek do blízkosti cenového maxima z období druhého ropného šoku. Spotřebitelské ceny vykazovaly sestupnou tendenci - v průměru za vyspělé ekonomiky z výchozích 5 % ročně na 1,5 % koncem desetiletí. Pozoruhodné stlačení počáteční vysoké inflace se zdařilo Řecku a Izraeli.
Míra nezaměstnanosti nejprve stoupala v průměru za vyspělé ekonomiky z počátečních 6,0 % na 7,9 % v letech 1993-94, načež následoval postupný pokles do roku 1999 na 6,5 % (v Evropské unii byl tento ukazatel o 2-3 procentní body vyšší). Relativně nízká byla míra nezaměstnanosti v Japonsku, Rakousku, Nizozemsku, Lucembursku, Švýcarsku a ve druhé polovině desetiletí v USA; vysoko nad průměr naopak vyčnívaly Španělsko, Finsko a zpočátku též Irsko. Francie se pokouší snížit nezaměstnanost zkrácením pracovní doby z týdenních 39 na 35 hodin, a to postupně během let 2000-2002. K 1. lednu 2000 přistoupilo ke zkrácení pracovní doby 14 200 firem s 2,7 mil. zaměstnanci (z celkového počtu 12 mil. zaměstnanců). Podle odhadu to již v roce 2000 přináší 137 tisíc nových pracovních míst a pokles míry nezaměstnanosti o 0,5 procentního bodu.
Nástupem k další etapě západoevropského integračního procesu se stala Maastrichtská smlouva z roku 1992. Její součástí je Smlouva o Evropském společenství, která stanovila hlavní cíle dalšího směřování členských zemí v hospodářské, sociální a ekologické oblasti. Druhá Smlouva o Evropské unii se vedle ekonomiky (včetně přechodu ke společné měně) zabývala i dalšími aktivitami, např. sladěním zahraniční a bezpečnostní politiky, posílením ochrany práv občanů, zavedením občanství unie a prohloubením součinnosti v soudnictví. Vymezen byl způsob financování jednotlivých aktivit a začala též reforma institucí EU. Členská základna EU se rozšířila na 15 zemí přijetím Švédska, Finska a Rakouska (Norové v referendu podruhé vstup odmítli). Již na začátku 90. let byly podepsány asociační dohody s řadou postkomunistických zemí, které naznačovaly perspektivu jejich začlenění do EU. I když byly později vybrány kandidátské země pro vstup do EU, termín jejich přijetí se oddaluje a zůstává nejasný.
Jádrem integračního procesu ve druhé polovině 90. let bylo vytváření hospodářské a měnové unie. Prohlubovala se koordinace hospodářské politiky a byla stanovena kritéria pro přijetí členských zemí EU do Evropské hospodářské unie. Počátkem roku 1999 byla zavedena společná měna pod názvem euro, ale do eurozóny se zatím nezapojily čtyři země - Velká Británie, Řecko, Švédsko a Dánsko (Dánové v září 2000 v referendu přijetí eura zamítli). Výchozí kurs eura k dolaru z ledna 1999 se hluboko propadl, což vyvolalo v EU zklamání. O intervenci finančních institucí ve prospěch eura ze září 2000 se soudí, že přišla opožděně.

Transformace postkomunistických zemí

Transformace evropských centrálně řízených ekonomik na tržní hospodářství probíhala v jednotlivých zemích sice stejným směrem, ale odlišným tempem a s rozdílnými výsledky. Hned na začátku působilo nepříznivě zhroucení vzájemných hospodářských vztahů, urychlené zastavením činnosti a následným zrušením RVHP v letech 1990-91, přičemž místo RVHP nevznikl kvalitativně nový mechanismus podporující vzájemný obchod, jak to počátkem roku 1990 předpokládalo sofijské zasedání RVHP. Největší propad ekonomiky nastal v postsovětských republikách a v nástupnických zemích Jugoslávie (kromě Slovinska); ekonomové uvedených zemí přičítají podstatnou část tohoto poklesu dezintegraci sovětské a jugoslávské ekonomiky, během níž byly náhle zpřetrhány nebo oslabeny regionální vazby, vytvářené po mnohá desetiletí. V několika zemích - Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Srbsku, Ázerbájdžánu, Gruzii a Tádžikistánu - k hospodářskému kolapsu přispěly i válečné konflikty.
Podle statistiky Evropské hospodářské komise OSN dosahoval HDP v roce 1999 ve srovnání s rokem 1989 v úhrnu za území bývalého SSSR 56 % při značné diferenciaci od 31 - 33 % v Moldávii, Gruzii a Tádžikistánu až k 94 % v Uzbekistánu. Rusko vykazovalo 58 %, Ukrajina 39 % a tři pobaltské republiky dohromady 65 %. S výjimkou Ukrajiny se postsovětské republiky již odrazily od transformačního dna, ale většinou až koncem desetiletí a jen nevýrazně. Na území bývalé Jugoslávie je nejhorší situace v Bosně a Hercegovině, která HDP nevykazuje, ale průmyslová výroba se zhroutila v letech 1993-95 proti roku 1989 na pouhé 2 % a ani v roce 1999 nedosáhla 10 %. Chorvatsko a Makedonie byly v roce 1999 na úrovni kolem 77 %. Ve Svazové republice Jugoslávie (Srbsko s Černou Horou) bylo ekonomické zotavování přerušeno hospodářskou blokádou země a bombardováním NATO v roce 1999, které rozrušilo především infrastrukturu země. To zde vedlo podle odhadu ke snížení HDP o pětinu, na 42 bodů ve srovnání s rokem 1989.
Jen tři postkomunistické země překonaly do roku 1999 objem HDP z předtransformačního období. Vedle mírného překročení v případě Slovinska a Slovenska to bylo Polsko s přírůstkem shodným se zeměmi EU. Maďarsko dosáhlo 99 %, Albánie a ČR 95 %, Bulharsko a Rumunsko kolem 75 %. Společným rysem čtyř posledně jmenovaných zemí bylo, že po překonání transformačního dna byl další hospodářský růst přerušen novým přechodným poklesem. Uvedené údaje vedou k závěru, že s výjimkou Polska se odstup postkomunistických zemí za vyspělými tržními ekonomikami prohloubil, a to zvláště výrazně na území bývalého SSSR a SFRJ.
Přes vzájemné rozdíly dosáhly postkomunistické země značného pokroku v budování tržní ekonomiky. Uskutečnila se rozsáhlá privatizace, byly přeorientovány vnější ekonomické vztahy, začala restrukturalizace průmyslu a celé ekonomiky, více péče bylo věnováno životnímu prostředí. Privatizace však probíhala ve většině zemí bez odpovídajícího právního rámce, takže mizely v propadlišti či v rukou úzkých skupin zbohatlíků obrovské hodnoty, vytvořené prací celých generací. Některé zejména postsovětské a balkánské země se potýkají s masovou chudobou obyvatelstva, jinde došlo v procesu transformace ke zhroucení měnových systémů a k rozsáhlé nezaměstnanosti (nástupnické státy Jugoslávie evidovaly v roce 1999 nezaměstnanost od 13 % ve Slovinsku do 47 % v Makedonii, na Slovensku hledalo zaměstnání 19 % a na území bývalé NDR 18 % pracovních sil). Zatím je malý časový odstup a existují i ideologické zábrany k tomu, aby byly všestranně a co nejobjektivněji posouzeny příčiny, které zkomplikovaly a prodlužují transformační proces, a to i včetně vhodnosti aplikovaných transformačních postupů i těch realizovaných doporučení, která přicházela od různých mezinárodních organizací a veličin ekonomické teorie.

Dynamismus Číny

Nejdynamičtějším světovým regionem byl v 90. letech čínský subkontinent. Hospodářská politika zde pokračovala v gradualistickém kursu reforem, který v roce 1978 odstartoval Teng Siao-pching. V roce 1992 vyhlásila KS Číny slučitelnost tržního systému se socialismem a nástup k budování socialistické tržní ekonomiky. Místo negace kapitalismu je propagováno heslo "ovládnout jeho dovednosti a využít je k prospěchu socialismu". Roční přírůstky HDP byly v ČLR trvale 3 - 4krát větší ve srovnání se světovým průměrem. Potenciál země se významně rozšířil připojením Hongkongu v roce 1997; tamní boháči investují obrovské prostředky do rozvoje čínského hospodářství. ČLR se otevřela světu, prudkým tempem rozšiřuje zahraniční obchod a patří dnes mezi státy s největšími devizovými rezervami. Po zkušenostech s rozpadem ekonomik postsovětských republik jsou Číňané obezřetní k reformním doporučením MMF a preferují vlastní řešení. V ČLR působí směsice podniků státních, komunálních, armádních (i v nevojenských odvětvích), ve vlastnictví kolektivů, soukromých i v rukou zahraničního kapitálu. Rozmach hospodářství přispěl k růstu životní úrovně, ale je spojen s takovými problémy, jako je překotná urbanizace, sociální a regionální polarizace nebo ekologická zátěž civilizačního pokroku.
Mezi rozvojovými zeměmi se dále zostřoval diferenciační proces. Předstih arabských ropných zemí z období ropných šoků se zmírnil, ale vysoká tempa růstu nadále vykazovalo vedle ČLR několik menších východoasijských "tygrů". V Latinské Americe se jen části zemí podařilo překonat stagnaci z 80. let, resp. tehdejší pokles HDP na obyvatele vzhledem k tamní populační explozi. Kritická hospodářská situace přetrvávala v některých zemích jižní Asie a dále se zhoršila na převážné části afrického kontinentu, mj. i vlivem vysoké porodnosti, nemocí a lokálních válek. Afrika vstupuje do nového tisíciletí jako nejbolavější místo naší planety a nejnaléhavěji potřebuje pomoc bohatých zemí. I přední světové instituce si uvědomují, jakou hrozbou do budoucnosti se může stát krajně nerovnoměrné rozložení bohatství, kdy podle odhadu 225 nejzámožnějších rodin má v rukou takový majetek, jako chudší polovina lidstva.

Václav Průcha