Kdykoli o Vánocích

Adolf Branald vzpomíná

Kdykoli o Vánocích

Rád bych se dnes s vámi zamyslel nad otázkou zdánlivě jednoduchou. Prosím vás, co nás to někdy žene dohromady a co nás to jindy zase rozděluje. Já nemyslím dva lidi. Já myslím nás všechny, dům, ulici, celý národ nebo třeba celou Evropu. Co nás sbližuje a zase rozhání? A nejen v takových těch velkých historických chvílích, jako byl třeba příjezd prezidenta Masaryka nebo něžná revoluce. Já jsem zažil obojí. Ale já myslím taky, když jsme společně prožívali protektorát nebo totalitu. Někdy šlo o celé roky společného nebezpečí. Jindy o krátký čas radosti. A vůbec nejčastěji jsme si blízko asi na Silvestra. Rachejtle lítají, špunty bouchají, lidé se objímají a za chvilku je to pryč. Takové spontánní projevy musí mít přece nějaký důvod nebo původ. Ale proč jsme tak upřímně naměkko zrovna v té chvíli, proč ne pořád? Já chápu, že Silvestr nebo jásání u Václava nemůže trvat nepřetržitě. To by nás zmohlo. Ale nějaký stálý normální projev důvěry bych po tisíciletém společném soužití u rozumných lidí přece jen předpokládal. Já vím, co odpovíte. Já si tu náladovost vysvětluju taky tak. Že jsme jen lidi. Vlastnosti máme od přírody přišité, věky vypěstované, společensky zakotvené. S tím se nedá nic dělat. Nebo dá?
Čas od času se najdou znepokojení lidé, kteří prohlásí: "Má-li se svět změnit k lepšímu, musí se změnit cosi v lidské mysli." Bohužel to cosi nikdo neumí ani nahmatat, ani definovat, natož aby navrhl praktický způsob, jak to cosi změnit. A tak se zamýšlíme nad tím, proč jsme si někdy blízko, co nás tak naráz nevypočitatelně spojuje, a naráz zase rozděluje. Obvykle na to myslíme, když nám hrozí výčitky svědomí, když se něčeho bojíme, nebo když máme zase takovou radost, že ji sami nevydržíme a musíme se s někým o ni rozdělit. Jsou prostě chvíle, kdy lidé ať chtějí nebo nechtějí, jsou nuceni prožívat něco společného. Například při náletu ve sklepě, nebo po revoluci na Letné, nebo kdykoliv o Vánocích. A protože mám jak s nálety a revolucemi, tak s Vánocemi zkušenosti, pokusím se na vlastním příkladu vysledovat příčinu takového nenadálého hnutí mysli. Co to udělalo se mnou a co to možná udělalo s vámi. Typickým okamžikem jsou, myslím, Vánoce. Revoluci a nálety prožívají obvykle dvě vzájemně si protivné strany. Ale Vánoce, Vánoce spojuje prvek smířlivosti.
Víte, pro mě jsou Vánoce především neodlučně spjaty s bájeslovným Vyšehradem. S dědečkem, s babičkou. Pečovali o mě, když moji rodiče, herci, jezdili s divadlem po vlastech českých. Vánoční předehra začínala po svaté Kateřině. Od té chvíle se totiž podle noremního zákona nesměly dívky, tuším až do Silvestra, vdávat. No, to mně bylo samozřejmě jedno, bylo mi osm let, ale zajímalo mě víc promrzlé Karlovo náměstí. A vyrostly na něm boudy se všemi krásami světa. Nad tím létaly betlémské hvězdy, zvonilo andělské zvonění, prodavačky měly na obrácených nůších papírové Mikulášky, andělíčky, čerty a volaly: "Jdou od krámku dál, mladej, ať nám neporazej Mikulášky." No, já pak věšel za okna všechny punčochy, které jsem našel babičce v kostnu, ačkoliv jsem věděl, že plná bude jenom jedna. Večer se vrátili rodiče z venkova. Voněli světem, setřásli sníh a únavu a zasedli k slavnostně prostřenému stolu. Já už měl hlad, protože jsem se dopoledne postil, abych viděl zlaté prasátko. Babička si dala záležet. Polévka musela být s jikrami, protože jikry přinášely peníze. Kapr byl namodro, načerno, smažený. Pro tatínka vždycky kousek štokfiše, protože byl světák. Večeře začala tradičním obřadem. Když se všichni shromáždili u stolu, vstoupil dědeček. Měl foremetku a černého schmeterlinka, postavil se v čelo stolu, všichni poklekli, jenom můj tatínek směl zůstat stát, protože byl režisér divadla. Po modlitbě udělal dědeček nad stolem křížek a po večeři se rozdávaly dárky a každý, kdo si pro dárek přišel, musel říct: "Děkuju, Ježíšku." Potom teta Anda odlévala do lavóru olovo, věštila budoucnost, pil se punč a zpívaly se koledy.
Já to všechno líčím tak podrobně proto, abych zdůraznil význam vánočních rekvizit a zvyků jako nezbytných znaků tradice. Tenkrát jsem samozřejmě nevěděl nic o prenatálních zkušenostech. To je novinka. Ani jsem nevěděl, že se rodíme do světa poznamenaného tradicí. Že jsme už sami předem tou tradicí poznamenáni. Že je prostě v nás a že jsme z ní živi, ať už chcem nebo nechcem. A proto i dneska rád uvěřím, že už dávno před tím Vyšehradem byl v naší rodině nějaký ten dědeček, který si o slavnosti Díkůvzdání oblékl foremetku, rozdával dárky, rodina přicházela, říkala "děkuji Ježíšku". No a proto se to říká u nás podnes. Všichni víme, že poděkování nepatří jenom Ježíškovi, že patří všem, kdo šli před námi, jinak bychom tu nebyli. A že patří taky těm, co jsou s námi ten večer u stolu a jsou si vědomi souvislosti s časem minulým a přítomným. Když se pak o Vánocích podíváte z okna, venku sněží a vidíte naproti osvětlená okna, za nimi stromečky a vidíte, že nejste sami, že si stejně počíná celá ulice, tak je vám fajn. Tak nějak spolehlivě. A takový je půvab tradice, že sbližuje.

Už jsem řekl, že jsem herecké dítě. Já jsem na to hrdý a neopomenu se k hereckému stavu hlásit, i když jsem vlastně zběhl. Ale kdysi jsem jezdil s rodiči po vlastech českých. Chodil jsem do školy každých čtrnáct dní na jiném místě a hrával jsem dětské role. Srostl jsem s divadlem v ranném věku, no, a zůstalo mi to dodnes. Hlavně vzpomínky. Žiji z nich metaforicky i fyzicky. Píšu o tom. Jedna vzpomínka je obzvláště pěkná. Aspoň pro mne. Bylo to ve válečném roce sedmnáctém, v moravské Ostravě. Přijel k nám hostovat pan Vojan. To byl tenkrát nejslavnější český herec. Dost možná, že je jím ještě dnes. Hrál Valentu v Paličově dceři a já hrál jedno z jeho dětí. Tenkrát se hercům místo pugétů podávala na jeviště ctí a darem hlávka zelí nebo karfiol. Nebo svazek mrkve, nebo pár vajíček. Byla válka, byl hlad. Vojan dostal pecen chleba. Po představení, já ho vidím jako dnes, jak stojí uprostřed šatny, drží ten pecen a krájí a podává krajíce hercům. A protože to bylo ve vánočním čase, tak se ve mně spojil tenkrát ten obraz Vojana a herců se známým biblickým výjevem. Ta představa ve mně zůstala. Čin se proměnil v symbol. Vlastně s ním splynul. Nasbíral jsem za svého života takových proměn činů v symbol dost. Nejvíc působily ty, které sbližovaly. Jako ten Vojan. Člověk je asi tomuto druhu symbolů nejvíce přístupný. O rok později, v roce osmnáctém, prožíval jsem Vánoce ve znamení prvního osobního úspěchu.
Osmadvacátý říjen 1918. Můj otec se stal režisérem filmové společnosti Excelsior a usmyslel si natočit první film v osvobozené vlasti. Měl to být slavnostní film, k prvním republikánským Vánocům. Byl to otcův nápad. Točil se bez scénáře, jak se říká naostro, a jmenoval se samozřejmě Československý Ježíšek. Děj byl skromný, ale působivý. Legionář se vrací z války a shledá se šťastně s rodinou. Toho legionáře hrál Karel Lamač, potom slavný světový režisér. U kamery stál Otto Heller. Potom kameraman sira Lawrence Oliviera. A já hrál legionářova synka. No, i když to nebyla titulní role, tak jsem si připadal jako ten Ježíšek, protože jsem dostal honorář dvacet korun a směl jsem poprvé nakoupit dárky za vlastní peníze. Bylo mi osm a připadal jsem si tak jako podnikavý třicátník. Ale hlavně jsem poznal jednu krásnou věc, krásný pocit. Jak je báječné někoho obdarovat.
Tatínkovi jsem koupil jehlici do kravaty s nějakým zeleným kamínkem, samozřejmě to bylo bižu, asi tak za pět korun. Ale otec můj dárek obdivoval, jako kdyby šlo o diamant. A já měl radost, asi hodně velkou radost, když ve mně zůstala podnes. Tenkrát jsem samozřejmě nevěděl, co vím dnes. Nevěděl jsem to, ale tušil jsem to. Že dárky dáváme hlavně kvůli sobě. Pro vlastní radost z radosti obdarovaného. Ale ten to ví taky. A snaží se nám dělat radost tím, že dárek obdivuje, takže si vlastně oba děláme navzájem radost a docela jiné kvality. Totiž radost z radosti, ne z dárků. A to je další zkušenost, která přispívá ke sbližování.

Vánoce v roce jedenatřicátém nebyly vůbec veselé. Otec onemocněl zvláštní chorobou zvanou penficus. U dětí probíhá lehce, u dospělých je až smrtelná. Původ je neznámý, pravděpodobně jde o chorobu nervovou, postižena je kůže a sliznice a sebemenší dotyk vyvolává puchýře, které se odlupují. Tatínek velmi trpěl. Přijel jsem z Budějovic na vánoční dovolenou v uniformě. Čerstvý podporučík. Na Ježíška odpoledne jsme šli s maminkou za otcem na Bulovku. Na chodbě stál ověnčený vánoční stromek, kolem pacienti. Společnost žen a mužů, jakživ se před tím neviděli a teď tady stáli natřeni různobarevnými mastmi, slušní pánové i dívky lehčích mravů, protože to bylo oddělení kožní. Otec byl už z nejhoršího venku a jako muž slova znalý byl pověřen panem primářem, aby promluvil. Poděkoval doktorům, mluvil o tom, že nikdy slunce nezašlo, aby opět nevyšlo, to byl takový náš rodinný slogan, a že za pár dní zase budeme všichni doma a že na tuhle chvilku už budeme jenom vzpomínat. Páni se pohnutě dívali do země, padlé dívky plakaly a já zas byl v Bibli a viděl jsem kající Magdalény, ale hlavně jsem si odnášel dojem, jak jsou si lidé blízcí, někdy až příliš odlišní lidé. Ale bohužel, někdy jsou na tom stejně bezmocně a těší se společnou nadějí.
Jako výpravčí vlaků jsem zažil na nádraží Vánoce obzvláště družné. Měly až světově družný charakter, jako kdyby se z každé zastávky stala světová křižovatka. Lidi jsou nabití elektřinou očekávání a to sváteční naladění dělá z nich takovou společnou partu nebo rodinu. Jsou veselejší, laskavější, hlavně k nám železničářům. Asi, že jsou vychováváni vánočními povídkami a vědí, že ajznboňáci o svatvečeru slouží v třeskutém mrazu a oni sedí doma u stromečku. No, a protože to vědí, tak nám nabízejí cigarety nebo vánočku a někdy taky malý dárek. Nejhezčí jsou ty chvilky na malých stanicích, kde se lidé znají. Takhle to aspoň bejvalo. Já nevím, jak je to dnes. Já už nejsem železničář. Dost možná, že tuhle vzpomínku ovlivňuje taky ten pan přednosta ze Zákolan, co jsem s ním na Vánoce sloužil. Tuším v sedmatřicátém roce.
Já tam byl jenom na záskok. Moc jsme si nerozuměli. On měl slepice, spoustu slepic. Pořád vbíhaly do kolejiště a já je musel odhánět. No tak sem tam se stal malér a přednosta zuřil. O těch Vánocích jsem nastoupil službu v šest večer. Provoz byl celkem slabý. Uvařil jsem si čaj, rozbalil jsem vánočku od maminky. Seděl jsem nad grafikonem a myslel jsem na naše, jak sedí doma v teple u stromečku a vzpomínají co asi dělám. V půl deváté přišel seshora pan přednosta. Měl červenou čepici na hlavě, podíval se na hodiny, potom na mě a řek': "Dejte sem klíčky od terminálu a mažte čtyřistadvojkou domů. Mladý kluci mají bejt na Ježíška u maminky." Dorazil jsem na Spořilov ještě před půlnocí. Když jsem jim doma vysvětloval, kdo za mě slouží, řekl můj otec: "Dobrý člověk ještě žije." No, já myslím, že žije pořád, jenže jak ho poznáme mezi tolika lidmi. Možná, že je v každém z nás. V někom víc, v někom míň. V někom pořád, v někom jenom někdy. Že čeká na příležitost, aby se prozradil.
Vánoce za protektorátu byly zatemněné. Skleněná klenba nad kolejištěm Masarykova nádraží byla zapatlaná černou barvou. Sloužili jsme jako v rakvi. Jenom místy proráželo modré světlo. Znamenalo kusou kolej. Konec tratě. Varování. Ale taky naději. Naději, že všechno má svůj konec, svou kusou kolej. I okupanti. Nosil jsem domů z noční v kufříčku pár kousků uhlí z tendru. Kluci mi ho vždycky na noční nafasovali. No, a tak bylo o Vánocích aspoň trochu teplo. Představa Vánoc je vždycky spojena s teplem. Hřáli jsme se hlavně nadějí, myslím všichni tady v Čechách. A protože jsme měli první dítě, byla to naděje tuplovaná. Vy starší to znáte. Mladým je dneska protektorát asi jako nám bývala bitva u Solferina. Ale něco z těch pocitů úzkosti přece jen asi chytli. S tím rozdílem, že úzkost jim naháněl někdo jiný. Většinu úsilí pohltila snaha přežít. Myslím našeho úsilí za protektorátu. A pokud nám zbývaly síly, pokud jsme na to měli, no tak ještě tak někomu píchnout nebo něco nabourat. Byl to výstřední život. Ale dal se vydržet. Dal se vydržet, protože jsme na něj nebyli sami. Já se asi rouhám, ale myslím to upřímně, když řeknu, že potřebujeme občas skřípnout, abychom se dostali k sobě blíž. Tenkrát jsem ten pocit zažil poprvé. Už jen vědomí, že je někdo na tom stejně jako vy, že mu můžete věřit, že vás chápe, že nám jde oběma o stejnou věc, ten pocit příslušnosti k partě, se kterou nás spojuje společný úděl, ať už je to parta na nádraží nebo národ, ten pocit vám pomůže přežít. A taky proto chcete přežít, abyste viděli na kolenou ty, co vás ponižovali.

Už samotné slovo nenávist zní dneska neskutečně pateticky, uměle. A právě proto byly první svobodné Vánoce nahořklé. Všechno bylo čerstvé. Nemohli jsme jen tak najednou být hodní bez výjimky na celý svět. Každý měl někoho, koho ztratil, každý měl někomu co vyčítat, někoho litovat. Vzpomínalo se na ty z rodiny, z ulice, z města, na všechny, co se nevrátili, nebo vrátili nějak potrefení. My jsme doma čekali druhé dítě. Vyvázli jsme celkem zdraví. Dítě se narodilo do míru a to slovo, to slovo znamenalo tenkrát ještě víc než dnes. Mnohem víc. Čekalo nás blaho, ale to taky není pěkný pocit, když vidíte kolem sebe tolik křivdy, smutku a bolesti. Takový vzorně šťastný člověk se až stydí mezi nešťastnými. Tak tedy nenávist, lítost, pocit štěstí a stud. Takové smíšené pocity jsem měl po té nešťastné válce.
O dva roky později jsem zažil předvánoční čas v Berlíně. Stál jsem na studeném prostranství mezi troskami Císařského paláce a ruinou Dómu. Kolem vánočního stromku, ověšeného žárovkami, stály boudy, takové, jako jsem kdysi viděl na Karláku. Z ampliónu zněla chraplavá nahrávka Stille Nacht, Heilige Nacht. Nad bránou z chvojí visel nápis Weinachts Markt. Ten Weinachts Markt se konal ve prospěch opuštěných dětí. Zůstalo jich na tisíce. Po Stille Nacht pustili Strausse. Víc desek neměli, jen ty dvě. Pořád je opakovali. Berlín vstával z mrtvých, lidé byli přejeti válkou, děti zakřiknuté, všichni potřebovali nějakou iluzi. No a Vánoce k tomu byly jako stvořené. Když nám za války hlásilo rádio z Londýna nálet na Berlín, tak jsme se radovali. Teď jsem je litoval, ačkoliv bylo všechno ještě čerstvé. Nebyl jsem sám. Kolektivní odpovědnost, to bylo tenkrát u nás moc oblíbené téma. Kdo za tu válku může. Hitler? Jenom on sám? Šli za ním všichni. Nebo nešli?
Od té doby si myslím, že taky v té společné odpovědnosti a jak k ní dojít, je cosi, co je třeba změnit, aby se svět stal lepším. Za války jsem napsal svou první knížku. A vyšla po pětačtyřicátém. Pak jsem napsal druhou, třetí. Knížky přicházely, děti přicházely a budoucnost se zdála růžová. A nejen mně. V devětatřicátém roce jsme byli zle postiženi. Spadla klec. Oddělila nás od světa. A ten náš vlastní svět se zoufale smrsknul. Sotva jsme se po válce otřásli, spadla klec znova. Strach a úzkost se vrátily. Procházel jsem jako ostatní spisovatelé úskalím, které nám nastražila doba a strana. Ty dva pojmy se kryly. Totalitní strana, totalitní doba. Psát je vášeň a já jsem si nemohl vybrat horší čas. Kniha je takové zrádné pódium. Hrajete do tmy a teprve za pár dní po provedení slyšíte aplaus, šustot, výkřiky nevole, anebo vás také zavolají na tebich. Většina spisovatelů chtěla obstát se ctí. Někomu se to vedlo líp, někomu méně. Nejlíp těm, co nepsali vůbec, nebo nechtěli psát. Ke styku se čtenáři jsme se dostávali většinou pod dozorem na besedách nebo tajně na bytových sedánkách. A tak potěšila každá chvilka, když jsem se dostal k lidem nějak rovnou, blíž, hlasem.
Vzpomínám, jak jsem se ocitl před mikrofonem - je to asi čtyřicet let. Dostalo se mi cti provázet slovem poslední členy staré herecké gardy, kteří ještě, jak se říkalo, kočovali s károu od města k městu. Nejdřív vzpomínala paní Beníšková. Jako kluk jsem jí říkal teto. Vzpomínala, jak se všichni sjeli k tatínkovi Jelínkovi na štaci, dva bratři, tři sestry, jedna z nich byla paní Terezka Brzková, známá později filmová Babička. Celkem jich bylo pět. Lepili řetězy z pestrobarevných cedulí, zpívali si koledy a sem tam mezi tím nějakou tu písničku z operety. Synovec paní Beníškové Jaroslav Vojta dal k lepšímu rozvernou příhodu, jak utekl na Vánoce v uniformě za herci někam na štaci. Za to byl trest smrti a oni ho naštěstí jenom zavřeli. František Rolland z Národního vzdal díky slavné vánoční hře Mlynář a jeho dítě, která vždycky zachraňovala společný štědrovečerní stůl herců. Pamětník nad pamětníky pan František Kovářík zvolil k vyprávění ten večer, kdy prožil Vánoce někde ve stodole na slámě s pimprlaty. No a paní Marie Svobodová, to byla známá výborná herečka, té utkvěl z těch nesčetných vánočních večerů ten v Libochovicích. Nejdřív Růženka zvrhla vaničku s kaprem, museli ho honit, a o půlnoci se paní Svobodové narodila Márinka. A Vánoce zas jednou zavoněly šminkou a bylo to moc pěkné slyšet tetu Beníškovou jak mi říká Karlíku, tak mi totiž říkávali herci, nebo strýčka Vojtu, který mně připomínal roli Venouška, moji nejslavnější. Pocit příslušnosti se ozval.
Možná, že i s tím pocitem by se dalo něco dělat v zájmu obecném. Když je pocit příslušnosti k údělu hereckému nebo železničářskému, k údělu lidí zavřených nebo svobodných, barevných, vysokoškolsky vzdělaných nebo zas jiných proletářsky spojených, když je tak účinný a přitažlivý, že si lidi tím údělem spojení navzájem víc věří než s ostatními lidmi, proč bychom se jednou, říkám jednou, nemohli spojit ke společnému údělu lidskému. A nemusí to být zrovna v tom katastrofickém okamžiku, až nastane jednou, nedej Pánbůh, nutnost. Nutnost spojit se z nějakého nedostatku. Třeba z nedostatku ozónu, z nedostatku místa nebo z nedostatku jídla nebo z jiného společného nebezpečí. Jenomže čím víc lidí, tím to bude těžší.

Roky končící na osmičku, si počínají obzvláště historicky. Pamatuji osmnáctý, třicátý osmý, čtyřicátý osmý, šedesátý osmý, no, a kdo má za sebou takové roky, může se pochlubit dvěma dějepisy. Jedním oficiálním, tištěným pro školy a schváleným režimem, druhým prožitým, namíchaným z dějů, kterých byl svědkem, z citů a pocitů, které časem houstnou ve vlastní dějepis, s vlastnoručně nadepsanými kapitolami. Naděje umírá poslední, to by byl asi tak správný název pro Vánoce v roce osmašedesátém. Pod stromečkem leží jako takový kolektivní dárek pro celou rodinu - brožovaná tlustá kniha s temnou obálkou. Říká se jí Černá kniha a vydal ji tajně na vlastní triko Historický ústav České akademie věd. Najdeme v ní jak dokumentaci nepřítele, například prohlášení pěti bratrských armád, které nás přišly osvobodit, tak dokumentaci, kterou jsme prožili sami. Rozhlasové výzvy, nápisy na zdech "Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil", fotografie, jména fízlů, protokoly tajných schůzí. Dokument naděje. Ani o rok později naděje neumřela. V časopise Sluníčko vyšel roku 1969 český betlém Cyrila Boudy. Byli na něm současní gratulanti Ježíškovi. Železničář, malíř, architekt, truhlář a lidé v nich našli své současné tribuny. Sv. Josef se podobal Dubčekovi a Pana Maria byla prý celá Marta Kubišová. Alespoň tak si to lidé vysvětlovali. Betlém byl natotata rozebrán a dnes je to vzácnost. Přátelé se předháněli v nápadech, posílali si vtipné novoročenky a z každé na vás pomrkával, usmíval se přítel, hle, jak jsou na nás krátký. Smysl pro humor je národu vlastní. Má s ním dobré zkušenosti. Ale nejde o nějaký obyčejný humor a o obyčejný smích a taky nejde jen o uvolnění a relaxaci. Je to funkční humor. Ta hořkost vyzývá a ten smích provokuje. A taky je v tom projev důvěry. Prostě, ten náš národní humor jako kdyby ujišťoval, že je všechno v pořádku. Dokud se národ směje, naděje trvá. A opravdu, naděje se splnila.
Bylo to jako v pohádce. Jednoho krásného rána jsme se probudili a všechno bylo naráz jinak. Jenomže to naráz, to se hnětlo a připravovalo půl století. To je padesát let zakřiknutého života. Okupanti nás sice sjednotili, ale komunisti nás zase rozdělili, nebo se alespoň o to snažili. Byl nejvyšší čas dát se zase dohromady. Tenkrát, před těmi pěti lety, se blížily právě Vánoce, jako z udělání. Vhodný čas na to, abychom si v pohodě řekli, že je konec přežívání a improvizování, a jak dál pořádně žít. Ten rok se vánoční zvonění ozvalo už v listopadu. A tentokrát nezvonili andělé, ale lidé si zvonili klíčky, na znamení, že se jim ve společném houfu dobře podupává. Na Letenské pláni a potom na Václavském náměstí byli jsme si už hodně blízko tomu, abychom si odpověděli na otázku jak změnit to tajemné, nedostupné cosi v našich myslích.
V lidech se probudil zájem o řešení společného živobytí a nejmoudřejší přišli taky na to, že existuje jakási všelidská paměť bytí. To jest, souhrn zkušeností, které jsou v nás od nepaměti ukládány, už asi tak od první generace, která začala rozum brát. Zkušenosti, které nemohly, nesměly být uplatněny, protože odporovaly vládnoucímu režimu. Například poměrně dobré zkušenosti s demokracií a dost špatné s anarchií nebo totalitou. Opustili jsme tenkrát společně sdílenou klec, sestrojenou z umělých představ o lidském štěstí. A od té doby jsme si začali sestrojovat každý svou vlastní klec. Podle vlastních zkušeností a představ. A tak si vysníváme, vymýšlíme představy o tom, jak změnit cosi v naší mysli, a tím pádem se mít společně na světě líp. Děláme to jistě v dobré vůli pomoct všem, ale zatím jsme nepřišli asi ani na to, co to je líp, mít se líp. Děláme pořád tytéž chyby.
Především nedokážeme sami sobě určit správné životní hodnoty a dát jim přednost před životní bižuterií. Já vím například o lidech, kterým je morálka přednější než tržní hospodářství. Jsme si blízko vždycky jen ve výjimečných stavech ohrožení nebo ve chvílích náhlého záchvatu družnosti. No a tak za takové chování, samozřejmě, nelze nikoho odsuzovat. Je to v normě běžného lidského chování. Neodporuje to zákonům. A i kdyby odporovalo, i demokratické zákony lze obcházet stejně, jako ty nedemokratické. Proto nás jakákoliv bezmocnost bolí víc než dřív. Nejvíce bezmocnost zákonů.
Změnila se i představa ideálních Vánoc jako vzorku sblížení. Alespoň vnějškově se změnila. Zlaté prasátko, lití olova, pod stromečkem knížka a bačkory..., to všechno odnes' čas. Starodávný obrázek vystřídalo zátiší s umělým stromečkem, elektrickými svíčičkami, pod tím hi-fi, lednička. Místo Děkuju Ježíšku, Marry Christmas... A místo boudiček na Karláku supermarket. Nic proti tomu, pokrok je pokrok, nakonec je to pořád lepší než Děda Mráz a Bábušky. Pořád jsme si zůstali blízko, pořád svítí celá ulice. Někdo má sice k sousedovi dál než před pěti lety, protože má jenom formana a soused má mazdu, ale pořád je v nás pocit, že je lepší být o Vánocích v houfu než sám. A také se u nás v Čechách žije lépe optimistům než pesimistům. Všechny vlády, které v posledním půlstoletí braly osud této země do svých rukou, prohlašovaly o té vládě odstupující, že jim nechala jen smutné dědictví, rozvrácené hospodářství. Prostě svrab a neštovice. Dokonce to tvrdily i vlády téhož režimu. Kdybychom to brali vážně, tak už jsme tu dávno nebyli. Ne, že by ty vlády tak docela lhaly, ale jsme tu pořád. Praha se světu líbí a svět se líbí nám. Maso je sice dražší, ale můžeme do Paříže. Kořistníci se pasou na národa roli dědičné, ale my můžeme hrát Bingo. A vůbec, co to je pět let v historii tak prastarého, ale čilého národa, navíc národa, který má výdrž a smysl pro humor. Počkejte za padesát let.
Tak vidíte, nějaká útěcha se vždycky najde. Ne, že by nás tak docela spasila, ale udrží nás ve víře, že svět je nezničitelný. Pokud si ho nezničíme sami. A tak hledejme dál neznámou odpověď na známou otázku, a i když ji nenajde naše generace, no tak ji najdou určitě děti našich dětí. Nebo některé další děti, protože všelidská paměť bytí pracuje za nás. Zkušeností musí logicky přibývat. A to by v tom čert byl, aby jednou na to nikdo nepřišel, jak žít bez výčitek svědomí, plně, bezezbytku. A bylo by prima, kdyby to byl někdo z nás.

(Tento text napsal Adolf Branald v roce 1994 pro vánoční pořad rádia Rio.)