Děti modré planety

Starodávné mýty, legendy a příběhy v českých překladech

Děti modré planety

Rok 2001 byl Valným shromážděním OSN vyhlášen Rokem dialogu mezi civilizacemi. Dialog předpokládá poznání, znalost. Ku pomoci mohou být knihy ze tří pražských nakladatelských domů.

hn na víkend, 22. 12. 2000
Na počátku svět klidně spočíval v naprosté temnotě. Nerostly na něm žádné rostliny a po holých horách nepobíhali žádní lidé. Mezi štíty nefoukal vítr a žádný zvuk nerušil ticho. Svět nebyl mrtvý. Jen spal a čekal na měkký dotek života a světla...
Původní obyvatelé Austrálie přišli na nejmenší kontinent asi před šedesáti tisíci lety. Umožnil jim to náhlý pokles hladiny oceánů a zúžení průlivů mezi Austrálií a indonéskými ostrovy. Opačný proces doprovázející další oteplení je na dlouhá tisíciletí izoloval od okolního světa. Kultura Austrálců neznala písmo, přenášela se z generace na generaci prostřednictvím vyprávěných mýtů, pohádek a legend.
Stručným úvodem do mytologie Austrálců chce být svazek Děti duhového hada. "V této knize mají čtenáři možnost seznámit se jen s nepatrným zlomkem australských mýtů," píše v doslovu Stanislav Novotný. "Když vezmeme v úvahu, že v Austrálii bylo původně asi 400 jazykových skupin či kmenů a že každá z nich měla stovky mýtů, je zřejmé, že původně jich bylo mnoho a mnoho tisíc. Zdaleka ne všechny se dochovaly, vždyť řada kmenů zanikla dřív, než odborníci stačili jejich kulturu poznat. Přeložená z jednotlivých jazyků a publikovaná byla jen menšina mýtů. I tento zlomek australské mytologie snad je názorným dokladem toho, že Austrálci skutečně nejsou žádným primitivním pozůstatkem doby kamenné." Výbor ilustrovaný Radoslavem Valešem vychází ze šesti australských pramenů vydaných v devadesátých letech. Sází především na působivost vyprávění, bez vysvětlivek a obsáhlejších komentářů.
Je tomu už dávno, když Stvořitel, Velký náčelník nahoře, zhotovil svět. Potom stvořil zvířata a ptáky a všechny je pojmenoval - kojot, medvěd grizzly, jelen, liška, orel, čtyři bratři vlci, straka, sojka, kolibřík a tak dál.
Také původní obyvatelé severoamerického kontinentu pocházejí z Asie. Přišli po stopách sobů, karibú, jelenů vapiti, velbloudů a medvědů, kteří stejně jako on hledali potravu. Přešli zamrzlou Beringovu úžinu, před více než 10 tisíci lety, v čase, kdy končila poslední doba ledová.
Příběhy, které si severoameričtí Indiáni vyprávěli, nejsou nepodobné jiným příběhům naší planety. Ty nejstarší se pokoušejí přijít na kloub původu světa, původu živých tvorů, původu člověka, zákonitostem přírody. Vstupujeme jejich prostřednictvím do světa střetu dobra a zla, najdeme tu poučení i zábavu. Indiánským příběhům byla tradičně vyhrazena zima, když se lidé sesedávali kolem ohně. Pro starce, kteří udržovali kmenové tradice, bylo vyprávění v ostatních ročních obdobích tabu. Tehdy se totiž členové kmene zabývali důležitějšími činnostmi, jako jsou lov, rybolov, sklizeň a výroba oděvů pro všechny členy kmenové rodiny.
Indiánské mýty a pověsti v antologii Hlasy větrů představují většinu dávných kmenů severoamerických kultur v šesti hlavních oblastech Spojených států: Severozápad, Jihozápad, Velké pláně, Středozápad, Jihovýchod a Severovýchod. Záměrem pořadatelek bylo zpřístupnit příběhy, které byly většinou dostupné pouze folkloristům. Autorky čerpaly z desítek pramenů. Podařilo se jim uchovat jednoduchost a upřímnost původních vyprávění, tam, kde se indiánský styl života a myšlení příliš vzdaluje dnešní realitě, mají připravenou vysvětlivku, poznámku.

"Jak víme, většinu lidí stvořil Mvelinqangi. Některé klany však mají přízviska po divokých zvířatech. Proč? Proto, že je tato zvířata vytvořila sama, když začala žít svým životem v pěti světech."
K nejroztodivnějším mýtům světa patří africké. "Afričané neodvozují kosmos, náš svět a všechno, co tu žije, od jednorázového stvoření. V jejich představách se setkáváme spíš s nekonečností času i prostoru, a tudíž také s postupným, neustálým tvořením, dokonce s existencí proměn, při nichž není nijak rozhodující, zda se jedná o svět bohů (či v africkém prostředí spíš o svět různě stratifikových duchů) nebo kosmických těles, lidí, zvířat, stromů, hor, jednotlivých kamenů atd.," říká na okraj své knihy Cesta do nebe český afrikanista, pracovník Orientálního ústavu AV ČR Otakar Hulec. Díky jeho výboru 113 mýtů, pohádek a příběhů získává český čtenář poučený a důstojný přehled o myšlení původních jihoafrických obyvatel - Sanů (Křováků), Hatsů, Svazijců, Zuluů...
Kdysi před dávnými časy, když ještě vládl na světě řád a spravedlnost a lidé se za to dožívali vysokého věku, zeptal se jeden poustevník Válmíky Nárady, velkého světce, jehož si i sami bozi zvolili často za svého posla k smrtelníkům:"Kdo je na světě ze všech nejctnostnější a nejvíc vyniká mezi lidmi?" Nárada mu odpověděl bez zaváhání:"Je to král Ráma z rodu Iksvákuova..."
Celkem sedm knih o 24 tisících čtyřverších čítá staroindická epická skladba o Rámovi. Stala se stěžejním dílem indické kulturní tradice, které ovlivňovalo nejen další vývoj literatury, ale také filozofii, náboženství, hudbu, divadlo, výtvarné umění a architekturu. O autorství Válmíkiho mnozí pochybují. Nikoli však špičkový český indolog, ten pochybuje pouze o Válmíkiho poustevnictví: "Jeho znalost poměrů na vladařských dvorech a zejména umělecké mistrovství jej usvědčují spíše jako dvorského básníka doby, která je v Indii počátkem nové městské a dvorské kultury."
Obsáhlá Rámájana se někdy stěží dočká úplného překladu do češtiny. Dušan Zbavitel zvolil cestu, která moderního čtenáře neodradí: obsáhlý veršovaný text z větší části převyprávěl, jen vybrané části přeložil. Ilustrační doprovod knihy tvoří reprodukce motivů Rámájany na bengálských cihlových chrámech: Jim je věnována zasvěcená poznámka Hany Knížkové.

"Žádná hora není jen ta výše/tajemství kdes v hloubce skryto je/není žádný les jen samá houšťka/Síla v urostlosti V bytí vestoje..."
Tři knihy spojené do svazku Tři nadání představují klasický čínský pohled na tři lyrická umění. Sikong Tu (837 - 908) se věnuje poezii, Nuang Yue (přelom 18. a 19. století) malířství, Yang Jingzeng (počátek 19. století) kaligrafii. Když si před lety sinolog Oldřich Král usmyslel, že je představí českému čtenáři (v podobě přístupné pro moderní dobu), přizval si ke spolupráci básníka Karla Šiktance. "Znal jsem Šiktancovo umění zkratky, schopnost elipsy, jeho znalost lexikálního archívu české řeči. Obdivoval jsem odvahu jít větě po krku. Sázel jsem na jeho slabost pro slovotvornou hříčku a slohotvornou hádanku, spolu s jeho bytostným puzením jít po magických kořenech slov." V přátelském dialogu sinologa s básníkem vznikla kniha, která šíří radost i poznání.
(im)

Děti duhového hada. Mýty a legendy Austrálie. Z anglických originálů vybrala a přeložila Markéta Nová. Nakladatelství Argo, Praha 2000. Váz., 146 stran, 239 Kč.

Hlasy větrů. Mýty severoamerických Indiánů. Sestavily Margot Edmondsová a Ella E. Clarková. Ilustrovala Molly Braunová. Z angličtiny přeložil Václav Pelíšek. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000. Edice Mythologie - Texty, svazek 2. Váz., 424 stran, 285 Kč.

Cesta do nebe. Jihoafrické mýty, legendy a vyprávění. Z různých pramenů vybral, přeložil, doslovem a komentáři opatřil Otakar Hulec. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000. Edice Mythologie - Texty, svazek 3. Váz., 312 stran, 225 Kč.

Rámájana. Ze staroindických originálů převyprávěl, doslov a poznámky napsal Dušan Zbavitel. Nakladatelství Argo, Praha 2000. Váz., 216 stran, cena neuvedena.

Tři nadání. 3x24 starých básní o básnictví, malířství a kaligrafii. Z čínských originálů přeložili Oldřich Král a Karel Šiktanc. Nakladatelství Mladá fronta, Praha 2000: Klub přátel poezie. Váz., 176 stran, 200 Kč.