Exkurze do světa kalendářů a letopočtů

Dny, měsíce a roky provázejí člověka od nepaměti

Exkurze do světa kalendářů a letopočtů

Známe je dobře. Mají podobu sešitků do kapsy, bločků k postavení na stůl nebo k zavěšení na stěnu. Kalendáře... Provázejí člověka od nepaměti a jeden bez druhého by nemohl existovat.

Pavel Příhoda

hn na víkend, 29. 12. 2000
Pro mnohé z nás jsou kalendáře každodenními průvodci, pomocníky a popoháněči. Oznamují dny, týdny, měsíce... Když je koncem roku vyměníme za nové, zůstávají některé jejich stránky čisté a nepopsané, nebo naopak plné poznámek. Mají i velkolepou historii a jsou něčím víc než zvláštní tiskovinou.

Kalendář bez měsíců a roků

Země se otáčí v paprscích Slunce a její rotační pohyb určuje střídání dne a noci. Den - ve smyslu 24 hodin - je jednou z časových jednotek. Docela příjemně člení časovou osu a tento rytmus odedávna určuje životní aktivitu lidí, ostatních tvorů i říše rostlin. Pro staré civilizace měl však den evidentně značnou nevýhodu. Dni jsou přece jen příliš krátké a schopnost spočítat je byla chabá. Deset dní, to ještě šlo. Sto dní - to je číslo, které většina řadových příslušníků starých kultur už zřejmě nezvládla. Ani dnes nevíme, kolik dnů jsme právě staří. Spočítat to by nám dalo asi trošku mutýrování.
Přesto se počítání jednotlivých dnů praktikuje i dnes. Jde o takzvané juliánské datování, kde má každý den své přirozené číslo. Používá se třeba v astronomii nebo při porovnávání různých kalendářů. Tak třeba 31. prosinec 2000 má juliánské datum 2 451 909. Určitý okamžik toho dne můžeme místo hodin, minut a sekund vyjádřit desetinným zlomkem juliánského data. Je to praktické, ale jen pro astronomy. V běžném životě bychom s tímhle způsobem zřejmě neobstáli.

Počítání na měsíce...

Pro každodenní život potřebovali lidé delší časové úseky. Takové už odedávna nabízel například Měsíc svou měnící se podobou - od úzkého srpečku na večerní obloze přes půlměsíc v první čtvrti, úplněk, půlměsíc v poslední čtvrti, úzký srpek na ranní obloze až k opětovnému objevení měsíčního srpečku večer. Jak dlouho trvá celý ten měsíční koloběh? Jeden měsíc, přesněji řečeno jeden synodický měsíc, a ten zahrnuje 29 dnů 12 hodin 44 minuty. Není to tedy zaokrouhlené číslo, počet dnů synodického měsíce není vyjádřený celým číslem, což je jistě smůla. Co tedy s tímhle nadělením? Staré národy to vyřešily jednoduše: Počítaly vesměs, že jeden měsíc trvá 29 a následující 30 dnů, průměrně tedy 29 a půl dne. To je ovšem pravda jen přibližně, protože každý měsíc přebývá oněch nešťastných 44 minut, ale za starých časů to nebyl tak velký problém. V oblastech s teplejším podnebím lze jakž takž vystačit s počítáním měsíců, aby se zajistilo povědomí plynoucího času, a tamní "kalendáře" asi hodně dlouho nepotřebovaly víc. Ostatně i vysoký věk postav ze Starého zákona značí stáří v měsících a ne v rocích.

...na roky

S přibývajícím počtem lidí nemohli lovci v dobách dávno minulých obstát v hustě zalidněných oblastech. Proto vznikaly nové zemědělské kultury i v chladnějších klimatických pásmech. Tam se staří zemědělci setkávali s další a delší časovou jednotkou: rokem. Setba, dobrá sklizeň a uchování zásob do další sklizně - to všechno trvalo rok a to všechno bylo podmínkou přežití. V rytmu roků je nápadné střídání jara, léta, podzimu a zimy. Víme, že za jeden rok oběhne Země kolem Slunce. Musíme ovšem přesně stanovit, vůči čemu dobu oběhu měříme. Období, během kterého se všechny roční doby vystřídají, nazýváme tropický rok. Zpravidla ho definujeme jako dobu, která uplyne mezi dvěma po sobě následujícími jarními rovnodennostmi, tedy okamžiky, kdy začíná astronomické jaro.

Kalendáře staré Evropy

Nástup ročních dob byly kupodivu schopné zjišťovat už předhistorické národy. Jednoznačně to dokládá archeologický výzkum. Ukázalo se, že zdánlivě neuspořádané skupiny velkých kamenů rozeseté po krajinách severozápadní Evropy měly kromě pravděpodobného rituálního účelu využití zcela nečekané: Fungovaly jako astronomické pozorovatelny a kamenné kalendáře současně.
Kameny v původním uspořádání tvořily záměrné přímky, tedy jako hledí a muška nebo průzory. O letním slunovratu vychází a zapadá Slunce nejblíže k severu. Vhodným průzorem tedy stačilo zjistit, že takový den nastal, a oznámit, že začalo léto. Podobně o zimním slunovratu Slunce vychází a zapadá nejblíže k jihu a lze tak zjistit začátek zimy. Jarní a podzimní rovnodennost je typická tím, že Slunce vychází právě na východě a zapadá na západě. Stačí tedy další průzor. Jiné dokonce směřovaly k nejsevernějšímu nebo k nejjižnějšímu východu a západu Měsíce.
Tyto pozoruhodné pozorovatelny nacházíme zejména na Britských ostrovech (nejznámější je Stonehenge) a ve Francii. Jednu však známe také blízko Makotřas nedaleko Prahy, třebaže tato naše lokalita je zjistitelná už jen magnetometrickým průzkumem. Obdobnou funkci měly podle všeho i takzvané rondely, okrouhlé struktury pocházející z neolitu a přísně orientované podle světových stran. Archeologové jich v 80. a 90. letech objevili větší počet zejména díky rozvoji letecké archeologie.
S rokem kupodivu dosti přesně počítali i staří Egypťané. Tato výjimka mezi jižními národy měla velmi specifickou příčinu: v ročních intervalech totiž nastupují záplavy Nilu, životně důležité právě pro Egypt, který je darem Nilu.

Ať se tvůrci namáhají

Měření ukázala, že celý cyklus ročních dob, tedy jak jsme řekli tropický rok, trvá 365 dní 5 hodin 48 minut 46 sekund. A tak stojíme před podobným problémem jako u synodického měsíce - ani počet dnů tropického roku není vyjádřen celým číslem. Uvedené problémy musí vyřešit kalendáře. Ne, není to úhledná knížečka ani bločky na stůl nebo na stěnu. To až ve druhé řadě. Především je to systém, jak a do jakých měsíců řadit jednotlivé dny, týdny, měsíce a roky, aby co nejlépe vyhovovaly přírodním dějům. Kalendář je stupnicí času, jeho pomocí zařazujeme události, což potřebujeme my i historikové. Díky dobrému kalendáři můžeme kvalitně plánovat a zpětně hodnotit svou činnost. Podívejme se, jak si s tím poradily různé národy a kultury. Musíme však vybírat, protože nepíšeme knihu, ale jen článek. Kalendářů byly totiž tisíce, převážně se omezovaly na malá území a měly jepičí život.
Čistý lunární kalendář používají muslimové v několika variantách. Rok muslimského kalendáře trvá 354 nebo 355 dnů a skládá se z dvanácti měsíců střídavě s 29 a 30 dny. Důsledkem pak je, že například známý měsíc ramadán připadne jednou na prosinec, poté "sklouzne" na listopad, říjen, ... až leden. Muslimský kalendář se používá pro církevní účely, a je tedy jedno, že se neváže na roční doby. Vznikl v době raného středověku, takže země islámu dnes žijí v 15. století. Snad nejsložitější je kalendář židovský. Jde o podivuhodnou kombinaci kalendáře měsíčního a slunečního. Jen roků má šest typů, od 353 do 385 dnů. Den se dělí na 24 hodin, každá hodina má 1080 "dílků" a každý dílek sestává ze 76 "okamžiků".

Julius Caesar zavádí pořádek

Juliánský kalendář je předchůdcem našeho. Jeho zavedením 1. ledna roku 45 před naším letopočtem udělal Julius Caesar konečně pořádek v dosavadním chaosu kalendáře Římské říše. Muselo jít tehdy o neskutečný kalendářní zmatek. Voltaire o této době kousavě napsal, že římští vojevůdci vždy vítězili, ale nikdy nevěděli, který den. Kalendář juliánský byl slunečním kalendářem a jeho autory jsou učenci z Alexandrie. Po třech letech obyčejných se 365 dny následoval vždy čtvrtý rok přestupný s 366 dny. Průměrná délka juliánského roku je tedy 365,25 dne, tedy 365 dní 6 hodin. To je o 11 minut 14 sekund víc než délka roku tropického. O tento časový interval se juliánský kalendář ročně opozdí proti přírodní skutečnosti podobně jako pomaleji jdoucí hodiny. Zdánlivě nejde o mnoho, ale přesto to znamená, že se juliánský kalendář odchýlí od tropického roku o jeden den za 128 let. A protože platil opravdu dlouho, až do 16. století, narostl zmíněný rozdíl na téměř 13 dní. Od církevního koncilu v roce 324 v maloasijské Nicei, kde byl juliánský kalendář uznán pro celý křesťanský svět, se kalendář opozdil o téměř 10 dní: Proto jarní rovnodennost namísto na 21. března připadla už na 11. března a Velikonoce se odsouvaly do stále pozdější doby, k létu. Právě tato skutečnost nejvíc vadila církevním kruhům.

Náš současný kalendář

Bylo nutné něco podniknout a kalendář opravit. Prosadit opravu se konečně podařilo papeži Řehoři XIII., proto nazýváme tento kalendář řehořský nebo gregoriánský. Především bylo nutno přeskočit oněch deset chybějících dnů. Podle papežské buly měl po čtvrtku 4. října 1582 následovat pátek nikoliv 5. října, ale patnáctého. Přechod v tomto termínu však proběhl jen v nejkatoličtějších zemích - Itálii, Španělsku, Polsku a Portugalsku. Ostatní země váhaly, v prosinci 1582 se připojila Francie a brzo také království české a velkovévodství rakouské "skokem" ze 6. na 17. leden 1584. Další země koruny české - Slezsko a Budyšínská Lužice - se s juliánským kalendářem rozloučily přechodem z 12. na 23. leden 1584, v Žitavské Lužici z 21. ledna na 1. únor 1584 a na Moravě z 3. na 14. říjen 1584. Pro zajímavost: je zachován dopis Tadeáše Hájka z Hájku, adresovaný "pánům bratrům moravským stavům", ve kterém doporučuje přijetí nového řehořského kalendáře. Tedy v zemi napůl evangelické progresivní postoj. Další země přešly na řehořský kalendář v různých letech: například protestantské Německo až roku 1700, Velká Británie 1752 a sovětské Rusko v lednu 1918.
Vypuštění deseti dnů při přechodu na nový kalendář budilo odpor. Zřejmě zčásti zcela iracionální; lidé měli dojem, že přišli o deset dní života. Ale vysvětlujte zfanatizovanému davu, že je to nesmysl! Druhý důvod byl zcela věcný - rok se o deset dní zkrátil, ale daně se nesnížily.
Méně nápadným krokem řehořské reformy byla úprava délky roku. Bez ní by se korekce dat v kalendáři musela po čase opakovat. Na rozdíl od juliánského kalendáře, kde byl důsledně každý čtvrtý rok rokem přestupným, zůstaly na konci století přestupnými jen ty roky, jejichž čísla jsou beze zbytku dělitelná čtyřmi sty. Tedy rok 1600, 2000, 2400, ... zůstaly přestupné. Ostatní roky na konci století se staly roky obyčejnými: 1700, 1800, 1900, 2100, ... atd. Tímto vlastně geniálně jednoduchým pravidlem se průměrná délka roku řehořského kalendáře těsně přiblížila délce tropického roku, o kterém jsme řekli, že je to doba mezi dvěma po sobě následujícími jarními rovnodennostmi. Řehořský rok je o pouhých 26 sekund delší než rok tropický, takže řehořský kalendář vykáže chybu jednoho dne za víc než 3 tisíciletí! O optimismu a důkladnosti jeho autorů pak svědčí, že i na tohle pamatovali. Chyba jednoho dne se prostě opraví tak, že rok 4840, který by normálně byl přestupný, přestupným nebude. Dnes si nejsme už tak jisti, že naše technická civilizace bude v té době ještě existovat, a pokud ano, že by se ještě řídila řehořským kalendářem.
Bylo by myslím spravedlivé uvést i jména autorů reformy. Komise vedená profesorem astronomie a matematiky univerzity v Bologni Ignatiem Dantim se přiklonila k návrhu Luigi Lilia, italského matematika, lékaře a profesora univerzity v Perugii. Další postavou je jeho bratr Antonio Lilio, který se za Luigiho života podílel na vypracování a zveřejnění návrhu pro nový kalendář. Je podivuhodné, s jakou přesností už v 16. století byla známa délka tropického roku.

Nejistý výhled do budoucna

Jak jsme uvedli, vyznačuje se náš dnešní kalendář dostatečnou přesností. Neznamená to ale, že jsou s ním všichni spokojeni. Například střídání dnů v týdnu, od pondělí do neděle, probíhá nezávisle na sledu roků a každý rok začíná jiným dnem týdne. Podle jednoho z návrhů by rok i ostatní čtvrtletí začínaly vždy nedělí - to však znamená, že sedmidenní rytmus by byl porušen. Podobný důsledek má jiný návrh s třinácti 28denními měsíci, které by začínaly vždy nedělí a končily sobotou, ale v pololetí a koncem roku by se vkládaly zvláštní dny. Uvědomíme si přitom, že dvanáct měsíců současného kalendáře tak jako tak nesleduje periodu měsíčních podob a je vlastně jakýmsi pozůstatkem starých lunárních kalendářů.

Letopočty a jejich záludnosti

Důležitým znakem kalendářů je jejich letopočet. Roky se počítají od odchodu Mohameda z Mekky do Medíny nebo od předpokládaného stvoření světa či od založení Říma. Křesťanský letopočet, od narození Krista, vznikl s velkým zpožděním, až roku 525. Autor tohoto návrhu, opat Dionysius Exiguus se při tehdejší nízké úrovni znalostí pochopitelně zmýlil a rok Kristova narození stanovil nepřesně. I z biblických textů vyplývá, že se Kristus musel narodit někdy v letech 7 až 5 před naším letopočtem. Podle historického letopočtu předcházel roku 1 křesťanské éry rok 1 před naším letopočtem a dvacáté století století skončí teprve 31. prosince roku 2000. Až roku 1740 navrhl Jacques Cassini, aby byl před první rok našeho letopočtu zařazen nultý rok. Takový návrh má své opodstatnění, nazývá se astronomický letopočet a století astronomického letopočtu končí ovšem o rok dříve než století historického letopočtu. Při sporech, kdy končí století, musíme tedy vždy uvést, jaké počítání roků máme na mysli. Historický letopočet nepočítá s nulou ani nultým rokem prostě proto, že v desítkové číselné soustavě se nula začala používat až v 9. století našeho letopočtu, a sice v Indii; v Evropě ještě o několik století později. Nulu v tehdy užívaných římských číslicích nenajdete! Ten, kdo ctí tradice, použije historický letopočet a oslaví příchod 21. století a současně 3. tisíciletí o půlnoci z neděle 31. prosince 2000 na pondělí l. ledna 2001.