Úžas, tak se jmenuje místo, kde bydlím, ne Přelud nebo Přeludy, jak píše pan Aleš Haman, přestože přeludy (ovšem s malým p) jsou květy života, jak napsal pan Goethe, ukrytý za pana Werthera (Goethe, J. W.: Utrpení mladého Werthera. SNKLU, Praha 1964, str. 51). Přechodné bydliště už nějaký čas nemám, a ani mít nemohu, protože z Úžasu prostě nevycházím.

Ve dnech 4. a 5. října 2000 navštívil Prahu italský vědec a spisovatel Umberto Eco. Naší redakci se podařilo získat překvapivé informace, podle kterých Eco nenavštívil Prahu sám. Doprovázen byl p. Adsonem z Melku, svým mladším asistentem, který po celou dobu průběh návštěvy pečlivě zaznamenával a po návratu zpracoval v podrobné svědectví, jež bylo v minulých dnech otištěno v italském tisku. A protože zpráva obsahuje i pozoruhodné pasáže, týkající se mistrova setkání s některými významnými českými politiky, pokládáme za svou zpravodajskou povinnost vás s některými pasážemi seznámit. Ve zprávě jsou sice užita krycí jména (pochopitelně, byl to přece mistr sám - ve zprávě vystupující pod jménem Vilém - kdo nás naučil, že od dosažení jistého stupně racionality společnost přestává vnímat jméno jako vlastnost, ale začíná je vnímat jako znak), popisy jsou však natolik přesné, že jakákoliv záměna je vlastně vyloučena. Tak například setkání s mužem, označeným jako Ubertin z Casale, o kterém na jiném místě muž, vystupující v roli opata - k jehož identifikaci se v budoucnu ještě dostaneme - říká: Je unavený. Má velký odstup od věcí tohoto světa. Je mu šedesát osm let. Myslím však, že si pořád ještě uchoval ducha své mladosti. (str. 41 zprávy) (Je tedy mimo veškerou pochybnost, že Ubertinem není nikdo jiný než Otakar Motejl) vypadalo takto: Šli jsme k němu. Když uslyšel naše kroky, pozvedl tvář. Byl to stařec, tvář měl bezvousou, žádné vlasy, velké blankytné oči, rty úzké a rudé, kůže lnula ke kostnaté lebce, připomínal v mléce uloženou mumii. Ruce měl bílé, prsty dlouhé a štíhlé. Vypadal jako předčasně povadlá, mrtvá dívenka. Napřed na nás upřel nepřítomný pohled, jako bychom ho vyrušili z extatického vytržení, pak se mu tvář rozjasnila radostí.
"Viléme!" zvolal. "Bratře předrahý!" Těžce vstal a šel vstříc mému mistru, objal ho a políbil na ústa. "Viléme!" opakoval a oči mu zvlhly slzami. "Tak dlouho jsme se neviděli! Ještě tě ale poznávám. Tolik času uběhlo, tolik událostí se stalo! Kolik zkoušek nám Bůh uložil!" Rozplakal se. Vilém ho rovněž objal, bylo na něm vidět, že je dojat. Před námi stál slavný Ubertin z Casale. (str. 50 zprávy) Alias Otakar Motejl, dodáváme my pro jistotu ještě jednou. K návštěvě Umberta Eca, tedy Viléma, došlo právě v týdnu, v němž byla zveřejněna Motejlova demise na post ministra spravedlnosti. Poslechněme si, jak se tato událost odrazila v Adsonem zaznamenaném rozhovoru Viléma s Ubertinem: "Viléme," říkal zrovna, "málem mě zabili, to už asi víš, musel jsem odtamtud prchat v noci." "Kdo chtěl tvou smrt? Jan?" "Jan ne. Nikdy mě nemiloval, ale vždycky respektoval. To on mi vlastně umožnil vyhnout se před desíti lety procesu, když mi uložil, abych vstoupil k benediktýnům čímž umlčel mé nepřátele. Proti tomu nemohli nic namítnout, jen si dělali šprýmy z toho, že bojovník za chudobu vstoupil do řádu tak bohatého a žije si na dvoře kardinála Orsiniho... Viléme, ty víš, jak málo lpím na věcech tohoto světa! Byl to však jediný způsob, jak zůstat v Avignonu a bránit spolubratry. Papež se bojí Orsiniho, nikdy by mi nezkřivil vlas na hlavě. Ještě před třemi roky mě vyslal k aragonskému králi." A Vilém, alias Eco, pokládá kardinální otázku: "Kdo tě tedy nenáviděl?" "Všichni. Celá kurie. Dvakrát se mě pokusili zavraždit. Snažili se mě umlčet. Ty přece víš, co se stalo před pěti lety. Dva roky předtím byli odsouzeni bekýnové z Narbonne a Berengar Talloni, ač sám byl jedním ze soudců, se odvolal k papeži. Byly to pro nás ošklivé chvíle, Jan už vydal dvě bully proti spirituálním bratřím a sám Michal z Ceseny podlehl. Mimochodem, kdy sem dorazí?" (str. 56 zprávy) Prozatím ponecháme na divácích, aby si domysleli, kdo se skrývá za jmény Jan, kardinál Orsini, kdo je aragonský král, Berengar Talloni či Michal z Ceseny. Pro dnešek jen ještě doplníme portrét Ubertina (Otakara Motejla) o slova, kterými ho charakterizuje na str. 68 zprávy sám Eco (Vilém): Při rozhovoru s Ubertinem mám dojem, že peklo je ráj viděný z druhé strany. Ke zprávě se v našem příštím vysílání samozřejmě vrátíme.

Z poslední věty předchozí části by mělo být patrné, že se jedná o zprávu mediální. Je tomu tak, i když jde o zprávu - jak laskavý čtenář již jistě vytušil - mystifikující, pravdivou jen s krajním sebezapřením, a vlastně ani to ne, která navíc nebyla nikdy odvysílána. Napsal jsem ji já. Když jsem ale večer ještě téhož dne, co jsem zprávu s Ecovým Jménem růže (Odeon, Praha 1988) u ruky napsal, přesvědčoval naši zprávkařku Irenu - musel jsem ji vyrušit, protože jako obvykle před zprávami seděla za stolem a v hlavě vedla jednu z nekonečných bitev se svou matkou (což se navenek pozná podle přehnané mimiky a neklidných gest) - aby zprávu přečetla, odmítla, a když jsem jí vypnul čtecí zařízení s pohrůžkou, že je nepustím, dokud mi neslíbí, že zprávu přečte, řekla, že jsem idiot a zavolala na mě vedoucího zpravodajství.
Vycouval jsem tedy a z nudy jsem šel zavolat Madle do meteorologického ústavu, ale ta když slyšela, že nechci zprávy o počasí, ale že si chci jenom pokecat, položila telefon. Takže mi nezbylo, než si od Aleny vzít poslední průzkumy, sestavit podle nich jakous takous zprávu a tu pak přednést na kameru. Hned potom jsem se sebral a šel domů.
Stejně jako většina lidí ve městě domů nechodím, ale jezdím, a tak mi - stejně jako většině - může být celkem jedno, jaké je počasí. Práce v kanceláři (v mém případě ve studiu), jinak doma, spojení MHD nebo autem. Milióny lidí takhle žijí a miliónům lidí je taky ve skutečnosti počasí úplně ukradený. Proč by je mělo zajímat, jaké je venku počasí? Ale na předpověď se dívají. A jedním ze způsobů zvyšování ratingu je předpovídat počasí ne podle meteorologických předpovědí, ale podle výzkumů veřejného mínění. Je to způsob, který užívá i naše stanice a je to i důvod, proč si na tuhle práci nenajali meteorologa, jak by možná někdo čekal, ale mě, který sice nerozezná Altocumulus od Cumulonimbuse, ale který je poměrně zběhlý pokud jde o veřejné mínění (strašně rád se bavím s lidma) a který z toho dokáže udělat celkem zajímavou předpověď. Samozřejmě, zpočátku se mi to taky moc nelíbilo, vždyť je to svým způsobem podvod na divácích - a pro nás jsou diváci voliči, vždyť si naše vysílání zvolili ve svobodných volbách - pak jsem si ale řekl, že když to nevadí jim, proč by to mělo vadit mně.
Což není tak úplně pravda, protože některým divákům to prokazatelně vadí, občas se o tom sám mohu přesvědčit, to když jdu někdy ulicí, hlavně takhle pozdě v noci, když se vracím z práce, a oni na mě začnou pokřikovat, podle čeho to předpovídáš, ty šmejde, ale to jsou výjimky, extrémisti, jak se jim taky říká. Slušní lidi vědí, že předpovídám podle jejich mínění, že je to jejich mínění, na co se každý večer dívají, a že pokud se někdy od jejich osobního mínění výjimečně odchýlím, je to pro jejich dobro, protože v takovém případě byli přehlasováni demokratickou většinou. Jen jednou se mi stalo, že mě na ulici napadli, i když zdálky vypadali docela slušně, ale to bylo tím, že to byli jacísi zemědělci, kteří si udělali výlet do Prahy. Hnali se za mnou a hrozili mi pěstmi, pronásledovali mě tehdy až k našemu sídlišti, kde jsem se jim ztratil mezi panelovými domy, venkovani jedni, neznají hru.

Druhý den jsem hned ráno, místo po ranních novinách, sáhnul zase po Adsonovi:
Rozhovor, který vedl Eco s Václavem Havlem (označeným jako opat, čímž plníme své slovo a vracíme se ke své poznámce o identifikaci ze včerejška) byl věnován nedávnému zasedání MMF a Skupiny Světové banky v Praze: "Ech.. och..." řekl tedy Vilém. "Měli bychom si promluvit o naší schůzce a o diskusi o chudobě..." "Chudoba, jistě," řekl opat stále ještě myšlenkami jinde, jako by mu činilo potíže vzdálit se z oné krásné krajiny všehomíra, kam ho unesly jeho drahokamy. "Jistě, schůzka..." (str. 140 zprávy) Dále Adso zaznamenává poměrně podrobný popis vztahů jednotlivých účastníků zasedání i celých denominací. Zaujal mě až dialog opata s Vilémem na straně 145, zachycující Havlovo překvapivě nekompromisně příkré stanovisko k pachatelům ze zasedání spojených násilností, jakož i Ecovu subtilně rozlišující akribii: "Ale bratříci jsou přece kacíři!" ostře mu vpadl do řeči opat. "Neomezují se na to, že by hlásali chudobu Ježíše Krista a apoštolů, kteréžto učení sice nesdílím, ale může být s užitkem stavěno proti avignonské domýšlivosti. Bratříci z tohoto učení těží praktický důsledek, vyvozují z něj právo na vzpouru, na drancování, na zvrácení mravů." "Kteří bratříci?" "Všichni, všeobecně. Víte sám, že se poskvrnili nevýslovnými zločiny, že neuznávají sňatek, že popírají peklo, že se dopouštějí sodomie, že ochotně přijímají bogomilské kacířství ordo Bulgarii a ordo Drygonthii..." "Nesměšujte, prosím," řekl Vilém, "co se od sebe liší! Mluvíte, jako by bratříci, patarinové, valdenští, katarové a bulharští bogomilové a kacíři z Dragovice byli jedno a totéž!"
Večer jsem se to zase pokoušel vnutit Ireně jako komentovanou zprávu z italského tisku. Ta ale hned zavolala vedoucí zpravodajské směny, mentální anorektičku Vlastu, dokonce ještě dřív, než jsem jí stačil cokoliv provést. Vlasta mě, až do zavolání, vykázala z místnosti.

Zase bylo něco s počasím, čas od času se to takhle stávalo. Dny, které podle kalendáře měly už být podzimně chladné, vůbec nepůsobily jako podzimní, a Slunko dokonce, jehož východ a západ jsem taky ohlašoval, se flákalo po obloze ještě dávno po tom, co už mělo být za horizontem, čímž se to všechno ještě jenom zhoršovalo. Ekologové mluvili o globálním oteplování a chiliasté věštili konec světa. Taky čerstvě probuzené mouchy se s novými silami vrhly na občany, kteří, ve snaze nenechat si to líbit, usedli k psacím stolům a internetovým terminálům a dali se do stěžování. Ve stěžovatelských dopisech, plných zloby a neslušných slov, kterými byla naše redakce zakrátko zaplavena, se vyskytovalo skoro výhradně jedno jméno - moje; do své e-mailové schránky jsem se už raději ani nedíval. Taky cestou jsem si několikrát všiml, že se po mně lidi dívají, jinak než jindy, jako by si opravdu mysleli, že za to počasí vážně můžu. A potom se to stalo - jel jsem tramvají ve směru z Holešovic do Vysočan, a jakýsi stařík v teplákách a ušmudlaném triku (v tom byl jejich problém, kdykoliv žili podle své víry, lidé, kteří si souvislosti neuvědomovali nebo jejich pravé učení neznali, si je začali plést s asociály) mě začal obviňovat, že neumím ani poručit větru dešti, a když to neumím, tak mám jít od toho a neotravovat druhé. A protože byl neodbytný a začal do mě strkat, nezbylo mi, než se ohradit. Byl jsem v pokušení mu popravdě říct, že dokud jsme nabízeli pravdu a hlásili podle meteorologické zprávy (a že jsme to zpočátku zkusili), nevydělali jsme si ani na slanou vodu, ale protože to byl komunista na první pohled, a s těmi je jakákoliv racionální komunikace úplně marná, řekl jsem mu, že s poroučením větru dešti tady jsou špatné zkušenosti; ale on byl ještě dotěrnější a dal se do vzpomínání, jaké to prý bylo, když poroučel on, a ne takové nemehlo, jako jsem já. Řekl jsem mu, že v tom je právě ten rozdíl, protože já počasí neporoučím, dokonce je ani nepředpovídám, ale jenom uvádím, a jestli to nechápe, tak nevím, jak bych mu mohl pomoct. On se ale pořád ještě nechtěl nechat odbýt a chtěl vědět, proč teda uvádím léto, když už má být skoro zima, a jakási žena, která nebyla oblečená o nic líp než on - protože tramvaj byla plná takových lidí, kteří volají po pravdě ale platit jsou ochotni jenom za iluze - se k němu přidala a začala vykřikovat: "Kdyby chtěl, tak by mohl!" Na to se ostatní cestující, kteří do té doby stáli rozptýleni po voze, nakupili v té části, kde jsem stál já. Celkový stav i momentální situace jejich těl jasně napovídal, s kým mám tu čest a jaké bylo v minulosti jejich myšlení, předtím, než bylo zviditelněno drahou jejich životů. "Tak ty říkáš, že neporoučíš ani větru ani dešti," změřil si mě pohledem jakýsi tatík v tesilových kalhotách a bílé, nebo spíš kdysi bílé krepsilonové košili, skrz kterou mu prorůstaly černé chlupy na prsou. "Tak co tam leze," vykřikl zase ten důchodce. Ale tatík mu naznačil rukou, že má být zticha, protože se očividně tohle chystal vyřídit sám. Usoudil jsem, že by nebylo moudré je provokovat, a pak, bylo mi stejné horko jako jim, a tak jsem ze sebe vydal slabé: "Neporoučím." "Tak když neporoučíš, tak tady máš," řekl tatík a uhodil mě pěstí do obličeje. A než jsem stačil nějak zareagovat, dodal: "A příště to bude horší." Potom se otočil a opatrně, aby v tom kymácejícím se vagónu neztratil rovnováhu, odcházel směrem dopředu, k řidiči. A mí slušní spoluobčané, kteří nebyli vůbec slušní a skoro vůbec občané, pro které večer co večer přednáším atraktivní předpověď, sestavenou týmem odborníků na základě našich průzkumů, mí drazí spoluobčané jenom stáli kolem a neudělali nic, vůbec nic, aby tomu zabránili. Někteří se dokonce teď, vlastně už opožděně, přidali, a výhružně opakovali: "Příště to bude horší."

Té noci jsem měl neklidné spaní. Bylo mi horko, obtěžovaly mě mouchy (poslední dobou jsou už tak zpitomělé, že létají už i v noci), a na mysl se mi stále znovu vracel ten hrozný zážitek z cesty tramvají. A pak, když se mi konečně podařilo usnout, se mi zdálo o Ecovi, kterého jsem v tom snu navštívil v jeho prostorné pracovně na univerzitě v Boloni. Eco seděl za stolem, člověk by skoro čekal, že bude mít na sobě mnišskou kutnu nebo tak něco, ale on byl v obleku a s kravatou, vypadal tak trošku jako Tomáš Halík, brýle měl ovšem jako Václav Bělohradský, a vypadalo to, že se zlobí. Chvíli si mě prohlížel - jako já jeho - ecce Eco, pomyslel jsem si ještě, ale to on už řekl: "Pleteš si kopii a originál." "Ale pokud jde o citáty, citoval jsem přesně," řekl jsem, protože jsem si nebyl jist, zda doceňuje filigránství mého opisu. Umberto ještě chvíli jenom tak seděl, pak se mu najednou ruka začala hýbat, jako by sama od sebe, jako by bylo možné, aby z kamenného Eca (jak vím, že byl kamenný? mluvil přece!) jen ona sama oživla, prsty začaly vyťukávat do stolové desky podivnou melodii, znělo to jako Ravelovo Bolero, pořád se to opakovalo, jen pokaždé to bylo o trochu silnější a rychlejší, pak se najednou prsty zastavily a Eco řekl: "Víš, kdo je to Norfolk?" "Ten Angličan?" zeptal jsem se. "No ovšem, že ten Angličan," řekl. Lawrence Norfolka jsem samozřejmě znal, v češtině vyšly oba jeho romány, a nijak mě neuchvátily. Ecovy prsty se zase rozběhly. "Z toho by sis měl vzít příklad," řekl. "A to je jenom o rok starší než ty," dodal. "Myslel jsem, že když z vás udělám něco jako Roberto de la Griva..." řekl jsem. "Ty jsi ze mě udělal něco jako Roberto de la Griva?" zeptal se. "No ovšem, to byl přece můj záměr," řekl jsem. "To jsem si teda nevšim," řekl. "Čtenář vás může uvidět jako historickou, dobově omezenou postavu..." Rukou mi naznačil, abych zmlkl. "Víš, co je to boží hra?" zeptal se. "Cože?" "Boží hra," zopakoval. Nasadil tón univerzitního profesora a pokračoval: "Boží hry s námi hraje bůh, protože on jediný dokáže dohlédnout důsledky našich činů, dokáže jim dát správný smysl a přiřadit jim správný význam." Skočil jsem mu do řeči: "Vždyť to je přece ale přesně to, co dělám!" "Co děláš?" nechápal. "Boží hry," řekl jsem, hluboce přesvědčen o své pravdě. "Tak mi je ukaž," řekl vyzývavě. "Nedokážeme dohlédnout souvislosti našich činů," řekl jsem. Přikývl, jako že to souhlasí. "Vzal jsem si vás, jako osobu," moje ruka se teď pohybovala ode mě k němu, "...a zasadil jsem vás do vašeho vlastního románu, tedy tak, abyste nedokázal dohlédnout důsledky svých vlastních činů, protože vaše vidění je stejně omezené, jako vidění všech ostatních postav. Pracuji s vámi tedy úplně stejně, jako vy se svými postavami," zdůraznil jsem. "Chtěl jsem vás ukázat v půdorysu vašeho vlastního románu..." začal jsem vysvětlovat ještě z druhé strany, to aby to bylo úplně jasné, "čtenáři to jistě ocení." "Čtenáři nic neocení," řekl Eco ochable. Nevěděl jsem, co bych na to řekl, a tak jsem neříkal nic. "Způsob, jakým se mnou pracuje Norfolk, je o hodně lepší, než ten tvůj," řekl. "Naše doba je svým způsobem výjimečná. Poprvé v dějinách máme prostředky dostatečné k tomu, abychom mohli sledovat všechny události kdekoliv na světě, a vzhledem k tomu, že naše civilizace trvá už tak dlouho, máme i dostatek pramenů z minula, abychom mohli najít příslušné analogie," pokračoval ve své přednášce, a já jsem mlčel, protože jsem mezitím pochopil, že je zaujatý. "Norfolk mě prostě vykrade, a je to." Když jsem zase nic neříkal (o Emilu Henriotovi mu přece vykládat nebudu, sám ví nejlíp, odkud on sám opisoval), dodal: "A o mě, jako o živého člověka, se čerta stará." A když jsem - místo abych mu začal vysvětlovat, že zatímco Norfolk boží hry jenom popisuje, já je ve svém textu hraji - zase mlčel, doplnil ještě: "Myslím, že má dobrý vkus, teda, podle toho, co ze mě ukradl." "Co to bylo?" zeptal jsem se, protože mi ho začalo být líto, a tak jsem chtěl projevit aspoň zájem. "Zatímco ty ztrácíš čas neplodnými úvahami o ničem," kamenoval mě, "Norfolk hledá souvislosti. V Lempriérově slovníku jsou to souvislosti mezi třemi zdánlivě tak nesouvisejícími událostmi, založením Východoindické společnosti, pádem pevnosti La Rochelle a napsáním Lempriérova slovníku antické mytologie," vyprávěl, a mně bylo hned líp, když jsem viděl, že ho to téma baví a že už má lepší náladu. "A pak, ta story s tím papežem... A nosorožcem..." dodal po chvíli. Potom ještě něco zamumlal, ale asi to nebylo důležité, protože to řekl spíš jenom tak pro sebe, znělo to nějak jako Kdysi by trvalo spoustu let, než bych se dozvěděl, že je tu někdo, kdo mě takhle nestydatě kopíruje, nebo tak něco. "Do příště najdeš tři boží hry," zadal mi úkol na závěr konzultace. A pak ještě dodal, už o poznání vlídněji: "S první ti poradím. Přečti si Temné síly přírody od Lyalla Watsona." Potom zmizel a já se probudil. Z kuchyně bylo slyšet kapání vody a já si uvědomil, že to bylo to bubnování Ecových prstů.

Eco neeco, vypravil jsem se do knihovny. Po chvíli bloudění v rozlehlém komplexu budov staroslavného Klementina, původně dominikánském klášteru, později jezuitské koleji, kde byla univerzitní knihovna umístěna, jsem se najednou zarazil; nejdřív jsem ani nemohl uvěřit vlastním očím: Uviděl jsem totiž samotného Eca. Seděl za stolem, na stojánku před sebou měl to slavné dílo bratra Comenia a když jsem přišel blíž, viděl jsem, že studuje ten odstavec o labyrintech. Když si mě všiml, usmál se, zvedl ruku a pokynul mi: "Ad fontes, příteli, ad fontes," řekl. Protřel jsem si oči, abych se ujistil, že je to pravda, ale nebyla, protože Eco zmizel.
Pokračoval jsem tedy v hledání, až se mi podařilo najít tu správnou přepážku. Knihu, kterou mi Eco ve snu doporučil, měli naštěstí k dispozici. Vypůjčil jsem si ji, a protože by se mi nevyplatilo vracet se domů, jel jsem rovnou do studia. Posadil jsem se do přístěnku vedle news-roomu, kde mě kromě slabého pochrupování na lavici zhroucené chronické narkoleptičky Ivany a tichým vrčením kamer podbarveného Irenina hlasu odvedle, který tady zněl jako dětské žvatlání, nic nerušilo, a začetl jsem se do ní: Richard Dawkins, který zkoumal povahu sobeckého genu, přišel s něčím, co sám považuji za jeden z nejradikálnějších a nejužitečnějších návrhů v historii myšlení. Jde o to, že by sama myšlenka mohla být nositelem lidské kultury. "Představte si", říká, "že bychom dali vznik nové a rychlejší evoluci, ve které by pracovala kultura na místě chemických látek; pak by tento proces potřeboval určité jednotky, se kterými by pracoval. Genetikové mají geny, takže kultura musí mít své vlastní jednotky přenosu" - a Dawkins je nazývá meme. (str. 183) To bylo ono! Na tomto místě byl odkaz na Dawkinsovu knihu Sobecký gen, mě ale myšlenka meme zaujala natolik, že jsem se v té chvíli nezdržoval odkazy a četl dál, na téže stránce: Meme jsou melodie, chytlavé fráze, móda, způsob, jakým se dělají hrnce nebo jak se hrají hry. "Stejně tak, jak se prosazují geny v prostředí okolních genů přenosem z jednoho těla do druhého ... tak se meme prosazují v okruhu meme přeskakováním z jednoho mozku do druhého." (Fontána, Olomouc 1996)
Sobecký gen, stejně jako Temné síly přírody, vyšel i v češtině, uvažoval jsem. Proč mě tedy Eco neodkázal přímo na něj? Pak mě ale napadlo, že mi možná chtěl sdělit něco, co bych u Dawkinse nenašel. Četl jsem tedy dál. Na několika následujících stranách byl popis chování masových vrahů. Autor shrnuje, když na straně 193 píše: Byly to zvláštní činy, které inspirovaly vysoce úspěšné filmy Psycho, Texaský masakr motorovou pilou a Mlčení jehňátek, které ve třech desetiletích založily a podpořily zvláštní profil mnohonásobného vraha, vytvořily nové a mocné meme, snad dokonce chorobu, která, jak se zdá, se šíří natolik rychle, že se stala hrozivou. V pravidlech není nic, co by tvrdilo, že úspěšné meme musí být milé. Stačí, když je chytlavé, a toto je chytlavé až příliš. Nebylo pochyb, tohle byla jedna z božích her a já měl první část svého domácího úkolu.
Druhá hra mě napadla vzápětí, když jsem si uvědomil, že výčet masových vrahů, uváděných Watsonem, není zdaleka úplný, taky proto, že od vydání jeho knihy už uplynulo hodně vody. Zašel jsem tedy znovu do knihovny, resp. do čítárny a nechal si přinést Mladou frontu Dnes z roku devatenáct set devadesát šest. Slečna, mongoloidní bulimička s bůvolíma očima, která foliant vyhledala, mi jej podala se slovy: "To se vám divím, že s tím něco neuděláte." Myslela tím přirozeně to ohavně horké počasí, které přetrvávalo. Samozřejmě, že jsem z průzkumů veřejného mínění věděl, že lidé chtějí změnu, však jsem ji taky už kolikátý den opatrně ohlašoval, abych se aspoň trochu zavděčil, udělat jsem s tím ale pochopitelně nemohl nic. Tak jsem jenom pokrčil rameny, vzal si ten objemný svazek a šel se posadit. Slečna vzala smetáček a lopatku a šla za mnou. Po chvíli bloudění - s mongoloidní bulimičkou s lopatkou a smetáčkem v patách - jsem našel volný stůl. A teprve když jsem došel až k němu, uviděl jsem důvod jejího následování - deska stolu byla poseta tělíčky much, a ačkoliv se jich při mém příchodu ze stolu několik zvedlo, většina zůstala ležet, mrtvá nebo vysílená. Slečna nametla nehybná černá těla na lopatku a hodila je do koše. "Jsou jak pominuté, a takhle to dopadá," vzdychla. "Umírají vysílením," dodala. Vzpomněl jsem si, že babička, dokud ještě žila, poznávala pokles tlaku (a tím i blížící se změnu počasí) podle toho, že mouchy byly dotěrnější. Položil jsem přinesený ročník novin na stůl a nalistoval měsíc duben. Myslel jsem si, že vím, co hledám, jenomže když jsem ten měsíc procházel, uvědomil jsem si, že inspiraci by mi mohl poskytnout skoro každý den: Šílený střelec Chahal změnil svatbu v hrůzné krveprolití (devátého dubna, str. 1); Doklady o masovém vraždění Muslimů v Bosně přibývají (patnáctého dubna, str. 9); Penzista bude souzen za dávné vraždy Židů (šestnáctého dubna, str. 1). A pak jsem se konečně dolistoval k tom, co jsem hledal: Šílený střelec vraždil v Tasmánii (dvacátého devátého dubna, str. 1). V článku se uvádí, že přibližně devětadvacetiletý muž včera v australském Port Arthuru zastřelil nejméně třiatřicet lidí. Dalších osmnáct lidí bylo vážně zraněno. V pokračování, které je uvedeno na straně 8 pod titulkem Dějiště masakru na Tasmánii bylo kdysi žalářem zločinců, je připomenuta podobnost činu s masovou vraždou ve skotském Dunblane z minulého měsíce. Nemýlil jsem se tedy, když jsem si vzpomínal, že ty dvě události se staly krátce po sobě a nebyl jsem první, koho napadla podobnost mezi nimi. Mohla by tedy být pravdivá Watsonova hypotéza, uvedená na straně 198 jeho knihy: Obávám se, že může existovat biologická verze Internetu, na kterou jsme všichni napojeni, a že nyní už v ní může být dostatek špatných zpráv, aby mohly infikovat kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Jenomže všichni jsme v březnu nebo v dubnu 96 nevraždili. V článku Policie zatkla vraha v Tasmánii z třicátého dubna (na str. 1) se upřesňuje, že mrtvých bylo nejméně třicet čtyři a zraněných devatenáct a titulek článku na straně devět téhož vydání, v kterém jsou masoví vrazi rozděleni do několika podskupin, konstatuje, že Hromadný vrah je většinou mstící se samotář. Vracím se do března: V čísle ze čtvrtka čtrnáctého března je na straně jedna černobílá fotografie (Mladá fronta Dnes vychází, kromě sobotní přílohy, stále ještě v černobílé) zděšených (převážně) žen a titulek nad článkem pod fotografií: Skotský šílenec zabil šestnáct prvňáčků. V článku se uvádí, že třiačtyřicetiletý muž včera ve skotském Dunblane zastřelil šestnáct dětí, učitelku a nakonec sebe. Vrah prý byl místní obyvatel, který vedl místní fotbalový klub. S tím možná souvisí, že vraždit přišel do tělocvičny. Dalších nejméně sedmnáct dětí zranil. To je v mírném rozporu s tím, co uvádí článek na straně deset, ve kterém se píše o devíti zraněných dětech a třech dospělých osobách, ale to je asi nepodstatné. Určitě podstatná je otázka, položená Watsonem: Existuje biologická verze Internetu, na kterou jsme všichni napojeni? A pro mě je podstatná i otázka ze zmíněného článku z třicátého dubna: Směřuje samotářství k mstivému vraždění?
Dva ze tří úkolů jsem měl hotové a začal jsem uvažovat o posledním. Napadlo mě, že by to mělo být něco jiného než další masové vraždění (pro které by nebyl problém opatřit si další podklady), aby bylo jasné, že boží hrou může být cokoliv, nejenom zločinnost. Chvíli jsem o tom přemýšlel, a potom jsem si nechal donést Mladou frontu Dnes z letošního roku. Ročník ještě nebyl svázán, a tak jsem musel dávat pozor, abych noviny nezpřeházel. Chvíli jsem jenom tak listoval, ale pak se moje ruka, jako kulička na ruletě, zastavila u vydání z prvního dubna: Ve spodní části první strany je fotografie dvou odkudsi vycházejících starých horníků a pod fotografií je text: STÁVKA POD ZEMÍ Osmatřicet havířů z ranní směny a další čtyři z odpolední odmítlo včera vyfárat z Dolu Kohinoor v Mariánských Radčicích na Mostecku, a zahájilo tak již podruhé za čtyři měsíce okupační stávku. Horníci chtějí tímto způsobem vyjádřit své obavy ze ztráty zaměstnání, neboť Mostecká uhelná se podle nich v rozporu s předchozími dohodami chystá důl zavřít. Část horníků (na snímku) vyfárala a ke stávce se připojila jen podpisem. (Další informace na str. 3) Listuji na stranu tři a uvažuji, proč je na straně jedna fotografie horníků, kteří vyfárali, a ne těch, kteří zůstali dole. Ale je to asi nepodstatné, možná to fotografovi prostě nestálo za to, koneckonců, kolik může za takovou fotku chtít? Na straně tři nalézám článek, jehož titulek neříká nic, co bych nevěděl už ze strany jedna: Kohinoorští havíři vyhlásili už podruhé okupační stávku. Stejně se ale vydávám po stopě. Prvního byla sobota, a tak příští číslo vyšlo až v pondělí, třetího: Zatímco na první straně nacházím článek nijak nesouvisející s tématem a s titulkem Šlouf, Zemanův muž pro všechno (článek pokračuje na straně dvě, kterou téměř celou zabírá), až ve spodní části strany tři nacházím titulek Pod zemí dál zůstává čtyřicet horníků. Na tomto místě taky téma zůstává po celou dobu konání stávky, tedy až do dvacátého prvního dubna, kdy noviny na sympatické straně tři dole přinesli článek s titulkem Horníci odmítají ultimátum, ale kdy taky na straně devět otiskli dopis čtenáře Zdeňka Neubauera z Českých Budějovic pod titulkem Já jsem horník, kdo je víc? už neplatí. Teprve dvaadvacátého dubna je tématu věnována horní část první strany, na níž je otištěna fotografie mladého horníka se vztyčenou rukou, pod fotografií je text: S vítěznými gesty a s úsměvy na tváři vyfáralo včera pět minut po půl páté odpoledne šestačtyřicet stávkujících horníků z Dolu Kohinoor, v němž strávili dva-advacet dnů. Havíři jsou přesvědčeni, že svou věc prosadili. Mostecká uhelná společnost tvrdí, že v ničem podstatném neustoupila. A vedle je článek s titulkem Stávka končí, horníci však mnoho nezískali a s podtitulkem Polovina zaměstnanců bude mít práci o tři roky déle. Pominu teď skutečnost, že pro Mladou frontu Dnes, dříve jen Mladou frontu, list ÚV SSM, té mladé gardy, byla po dobu trvání hornické stávky přednější jiná témata, sedmnáctého dubna jsou například téměř celé první tři strany věnovány začínajícímu soudnímu přelíčení ve věci daňových úniků ODS, pominu i jinak jistě pozoruhodnou (pro mě dokonce naprosto šokující) skutečnost, že články věnované stávkujícím horníkům neinterpretují jejich jednání jako jejich přínos společnosti, jako jejich altruismus, jak tomu v souvislosti s dělnickými profesemi v minulosti vždycky bylo, ale horníci viděni očima těchto článků sledují svoje vlastní zájmy, jednají tedy egoisticky - horníci!!!; důležitá je teď pro mě jenom skutečnost, že tu někdo přijal prostorové omezení (odmítl vyfárat), aby dosáhl svého.
Zatímco jsem totiž hledal zmínky o stávkujících hornících, moji pozornost začal poutat jiný příběh, příběh slovenského expremiéra Mečiara, který se zdržoval ve své vile a několik měsíců si odmítal převzít obsílky k výslechu. Oba příběhy se na stránkách Mladé fronty Dnes protnuly ve vydání z dvacátého prvního dubna, v kterém je Mečiarově věci věnován článek na první straně nahoře, opatřený titulkem Ruka zákona poprvé sáhla až na Mečiara a podtitulkem Policie vnikla násilím do vily obviněného expremiéra. Téma pokračuje na třetí straně, kde je krom jiného taky emotivně laděný článek s charakteristickým titulkem Nejdřív výbuch, pak vpád, nakonec Mečiar vyšel. Byla to jasná boží hra. V době globalizace, o které Zygmunt Bauman říká, že dimenzí, podle níž jsou rozdělováni "vysoce postavení" a "nízko postavení" v konzumní společnosti, je stupeň jejich mobility - jejich svoboda vybrat si, kde budou. (Globalizace. Důsledky pro člověka, Nakladatelství Mladá fronta, Praha 1999, str. 104.), je zcela evidentně každé vytvoření jakýchkoliv hranic totéž, co zviditelnění prstu božího.
Je-li moje teze správná, znamenalo by to, že se boží vůle projeví v místě, kde se prostorová omezení stanou otázkou nejzávažnější, otázkou života a smrti. Pominul jsem tedy zadržování kubánského chlapce Eliána Gonzáleze na území Spojených států amerických z června t.r., letní věznění západních turistů teroristy na jihofilipínském ostrově Jolo, zářijové, říjnové a listopadové orgie prostorového omezování působeného odpůrci jaderné elektrárny Temelín na česko-rakouských hranicích a našel číslo z úterka patnáctého srpna, kde titulek na první stránce hlásal: Ruská ponorka havarovala. Pod titulkem byla fotografie ponorky a pod fotografií byl text: Ruská jaderná ponorka třídy Antěj, do které patří i havarovaný Kursk (na archivním snímku z minulého roku). Stroj s více než sto muži uvázl na dně Barentsova moře. (Vypadá to, že bůh má rád hračky. A taky to vypadá, že udělá cokoliv, jen aby vyvrátil naše, lidské dohady - havárií vyvrací Poeovo tvrzení z jeho povídky Předčasný hrob, že totiž skutečná ubohost, vpravdě ta nejmeznější strast, je individuální, ne mnohostná. (Poe, E. A.: Jáma a kyvadlo a jiné povídky. Odeon, Praha 1987, str. 121). Následuje článek, plný neurčitých zpráv a dohadů, obsahující vlastně jen dvě jasné informace: Na palubě je sto sedm mužů a k havárii došlo už v neděli (jak se později ukáže, ani tyto informace nejsou přesné, na palubě bylo sto osmnáct mužů a k havárii došlo o den dříve, v sobotu). Článek pokračuje ještě na straně devět. V následujícím týdnu může čtenář sledovat drama záchrany námořníků, útrobami ponorky prostorově omezených na nejvyšší myslitelnou míru. Nevesely, truchlivy / jsou ty vodní kraje, / kde si v trávě pod leknínem / rybka s rybkou hraje. Titulek ze středy šestnáctého srpna: Boj o námořníky v ponorce vrcholí s podtitulkem Rusko sondovalo v Bruselu, jak může pomoci NATO. Nevesely, truchlivy / jsou ty kraje vodní; / v poloutmě a v polousvětle / mine tu den po dni. Titulek ze sedmnáctého srpna: K ponorce Kursk se blíží Britové. A na téže stránce: Murmansk se teď modlí. Titulek z osmé strany čísla z osmnáctého srpna přiznává, že Naděje posádky jsou minimální, aby tak potvrdil to, co hlásá už titulek na první straně listu: Šance na záchranu ponorky je jen malá. Titulek z první strany sobotního vydání (devatenáctého srpna) konstatuje: Kursk je v zoufalé situaci. V pondělí, dvacátého prvního srpna byli všichni námořníci havarované ponorky Kursk oficiálně prohlášeni za mrtvé. Titulek na první straně vydání z dvacátého druhého srpna zní: Zkázu Kursku nikdo nepřežil, a podtitulek doplňuje: Potápěči pronikli do nitra potopené ponorky. Pod článkem, který následuje je jiný článek, v černém rámečku, k jinému tématu, s titulkem Vzpomínka na srpen '68. A mně začíná být jasné, že boží prst, který jsem sledoval, neměl jiný smysl, než přivést mě zpátky k onomu přes třicet let starému příběhu, kterému jsem se zase nakonec nevyhnul, i když jsem se od něj předtím vzdálil ihned, kdy mi ho připomněla číslovka údajného Ubertinova - Motejlova věku (zasvěcený čtenář si jistě všiml, že při listování novinami jsem inkriminované datum záměrně - jak jinak - dokonce vynechal), ke kterému mě zatím přivedly všechny jiné příběhy, o které jsem se v životě pokusil.
Zvedl jsem hlavu a teprve teď si uvědomil, že jsem se do listování novinami tak zabral, že jsem si nevšiml, že vedle mé lavice někdo už hodnou chvíli stojí. Byl bílý jako křída a průsvitný jako tylový závoj nevěsty a na zádech měl křídla a... Možná vás teď napadlo, že to byl zase nějaký přelud nebo možná Přelud, ale kdepak Přelud, jak píše Haman Hanuman, protože Úžas je místo kde bydlím, a tohle byl pravý anděl. "Promiňte, ale mohu vám nějak pomoct?" zeptal jsem se co nejzdvořileji, protože jsem nevěděl, jak začít. "Nedej se rušit," řekl, "jenom se dívám, co to máš," pokračoval. "Tohle? Obyčejné noviny z letošního roku," řekl jsem. "A pročpak v nich listuješ?" vyptával se dál. Bylo mi divné, proč ho to zajímá, a tak jsem se ho na to zeptal rovnou. "Ále," mávl rukou, "máme tady takovou hlášku, boží hry a tak, asi na tom nic nebude, ale to víš, prošetřit se to musí..." Zatrnulo mi. "Prošetřit?" zeptal jsem se. "Jistěže prošetřit," potvrdil. "Co jinýho taky. Za normálních okolností by na to vzali teleskop, ale od doby, co ho někdo někam zabordelil..." "Zabordelil?" zeptal jsem se. Nenapadlo mě, že by anděl mohl takhle mluvit. On ale pokračoval, jako by se nechumelilo (ve skutečnosti se taky nechumelilo, ale to byl jenom takový obrat): "Jasně že zabordelil." Trochu se ke mně naklonil a důvěrně dodal: "Samozřejmě, že ve skutečnosti všichni vědí, že si na něm Globus natáčí nahotinky, ale kdybych to prásknul, byl by z toho průser, a tak to rači kreju." A pak se sám rozpovídal, nevěděl jsem, že anděl může být takhle užvaněnej. Stěžoval si, jakej je teď v nebi bordel, a že prý je to všechno od doby, co se tam dostal ten-hle Feuerbach - Feuerbach je v nebi? Taky mě to udivilo. - podle kterýho je Bůh jenom produktem sebezcizení člověka, což tvrdil ještě když byl živej, a co teprve teď, když zjistil, že mu taková nehoráznost projde; do nebe se dostal omylem, jenom díky nekonečný milosti boží, a taky proto, že neměl rád Hegela, o kterým napsal, že postavil člověka na hlavu, a že naopak jeho neměl rád Marx, kterej o něm napsal, že s vaničkou vylil i dítě. A anděl to dál rozvíjel a říkal, že si myslí, že není správný, když je někdo takhle jednostranně zvýhodněnej jenom proto, že nevychází se dvěma gaunery, i když sám není o nic lepší, než byli ti dva. A nakonec se znovu vrátil k tomu svýmu vyšetřování: "Tak o těch božích hrách nevíš nic?" Pokrčil jsem rameny: "No, nevím," zalhal jsem. "A copak to teda děláš?" zeptal se. "Jazzový klavír," řekl jsem. "Co to děláš?" zeptal se. "Taky jsem nikdy nevěděl, co to je, když se řekne jazzový klavír," řekl jsem. "Přední hudební vydavatelství tak označují svoje tituly, já sám znám takových nahrávek hned několik, co to ale znamená, to jsem nikdy nevěděl," pokračoval jsem. "A pak jsem to jednou pochopil: Seděl jsem v hudebním salónu mého strýce a na nástroji, který jsem měl před sebou, jsem si přehrával stupnice. Trvalo to nějakou chvíli, asi tak čtvrt hodiny nebo možná dvacet minut, když tu jsem si všiml, že to, co hrají moje prsty, už nejsou stupnice, ale jazz. Přestal jsem hrát, chvíli si odpočal, a pak jsem se pustil do šlágrových melodií, které mě po dobu, co jsem odpočíval, napadaly. Hrál jsem tak asi čtvrt hodiny, aniž bych si nějak příliš lámal hlavu nad tím, co hraju. A když jsem se do toho pak zaposlouchal, k mému nemalému překvapení jsem zjistil, že to byl zase jazz. Tak jsem zase přestal hrát, ruce jsem si položil na kolena a chvíli jen tak seděl a odpočíval. Potom jsem vrátil ruce zpátky na klávesnici a do třetice se dal do hraní. Tentokrát jsem se pustil do klasiky: nějaký ten Mozart, a pak ještě něco trochu veselejšího, abych si zlepšil náladu. Hrál jsem zase asi tak čtvrt hodiny, a najednou koukám - vhodnější by bylo říct slyším - že hraju jazz. A to už jsem věděl, že to nezpůsobuji já, ani moje ruce, které hrají, ale příčinou těch nečekaných změn že je ten klavír, který, ať už na něm budete hrát cokoliv, stejně všechno promění na jazz.
Tohle měla být původně literární studie o Umbertu Ecovi," pokračoval jsem, "slavném italském spisovateli, napsaná při příležitosti jeho návštěvy Prahy, kterou jsem zamýšlel využít k tomu, abych hezky počesku zúčtoval s jedním ze svých recenzentů, jak je teď v Čechách zvykem. Sotva jsem ale začal psát, text se proměnil v apokryf (může být nazván text apokryfem jenom proto, že do něj byl z jiného kontextu přesazen doslovný citát?), který se proměnil v povídku, která se jen o několik řádků později zvrhla v pastiš, což společně s citáty (texty vytrhanými z kontextů, co jiného je citát) dalo dohromady tohle kompozitum. A tak mi dovolte, abych formu, která takto vznikla, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, v souvislosti s vlastnostmi onoho podivuhodného nástroje a k uctění jmenovaného spisovatele, pojmenoval: Nechť je při všech budoucích příležitostech za všech budoucích okolností nazývána Ecovým klavírem," skončil jsem.
Chvíli jenom tak stál, a pak řekl: "A to o mně říkají, že jsem ukecanej." A když si všiml, že jsem se na něho podíval - ale to bylo proto, že mě napadlo, jestli náhodou taky nečte myšlenky - dodal: "Takže o božích hrách nevíš nic." Přikývl jsem, jako že nevím. "No, já si myslel, že to nebude tak horký," řekl. "Tak já zase letím," dodal. "A kdybych věděl?" zeptal jsem se, protože mě zajímalo, co by se tak hroznýho asi stalo. Zarazil se. Teprve teď vytáhl malý bloček s tužtičkou a řekl: "Já to přece jenom budu muset zapsat." Pokrčil jsem rameny, a on řekl: "Záznam číslo osmdesát tři tisíc šetset sedmdesát dva..." "Páni, tolik?" podivil jsem se. "A to jenom od začátku roku," prohlásil pyšně. A pak dodal: "Však už jsem jim taky říkal, že je přece pitomost dělat záznam o každým červíkovi a každé berušce. Ale Feuerbach byl proti!" Všiml jsem si, jak mu to jméno nešlo přes jazyk. "Já se ptal jenom ze zvědavosti," snažil jsem se to uhrát do autu, když jsem viděl jeho reakci. On se ale k té otázce stejně vrátil, vypadalo to tak, že je takovej ten typ, co nenechá žádnou otázku nezodpovězenou: "Jo, tak to by bylo vostrý," řekl a tužtičkou klepal o ten svůj bloček deníček. "Vostrý? Jak vostrý?" zeptal jsem se. "No hodně vostrý," řekl, "s úradkem božím se nežertuje," dodal. A potom řekl: "Takže, svědek uvádí..." Na chvíli se zarazil, pak zvedl hlavu od toho svýho bločku notýsku a směrem ke mně prohodil: "Všiml sis, že jsem řekl svědek. Ne obžalovaný nebo tak něco." Přikývl jsem, jako že jsem si všiml. On zase sklonil hlavu k tomu svýmu andělskýmu bločku notýsku deníčku, který držel v ruce a svojí andělskou tužkou si do něj začal dělat svoje andělský poznámky. Přitom vysvětloval: "Naposledy jsme tenhle problém řešili, když jste stavěli tu babylónskou věž." "Já ne," ohradil jsem se. "Já vím, že ty ne," řekl s vševědoucím úsměvem, "ale našli se takoví. A víš jak to dopadlo," dodal. "Jak?" zeptal jsem se, protože mě to zajímalo. "Zmatením jazyků přece," řekl. No, to jsem vlastně věděl. "A dneska?" zeptal jsem se. Sklapl bloček zápisníček a řekl: "Já myslím, že by to bylo horší." A když jsem nic neříkal, zauvažoval: "No, jestli by do toho měl co mluvit tenhle Feuerbach, tak by to bylo horší na tuti," zakončil. Neměl jsem nic, co bych ještě řekl, a on už se se mnou zřejmě taky nechtěl o nic dalšího podělit. Chtěl jsem se s ním tedy nějak rozloučit, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jak se loučit s anděli, pod vlivem toho jeho neformálního tónu jsem uvažoval o tom, že by možná stačilo ahoj, ale pak jsem si zase říkal, že bych možná přece jenom spíš měl říct na shledanou nebo tak. A tak jsem jenom seděl, díval se na něho a čekal, jestli něco řekne na rozloučenou, že to po něm jako zopakuju. On ale zničeho nic řekl: "Feuerbach je nejhorší." Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to bylo to rozloučení, na které jsem čekal. V té chvíli on už ale začal průsvitnět, a tak jsem nakonec neřekl nic, zatímco on ještě chvíli průsvitněl, až nakonec v rozporu s tím, co sám prve řekl, úplně zmizel. Odkudsi shůry jsem ještě zaslechl: "Ale víš, že kdybys na něco takovýho narazil, máš povinnost to hlásit..."

Druhý den ráno jsem se probudil s neurčitým pocitem, že se něco změnilo. Ano, v místnosti bylo chladno, a taky žádné mouchy nelétaly. Podíval jsem se na okno. Zvenku na něm byly malé dešťové kapičky, které odtud, z podhledu, proti světlu vypadaly jako svíčky na vánočním stromečku. Nadzvedl jsem se na posteli. Lidé pod oknem chodili s deštníky jako dřív s mávátky na Prvního máje. Natáhl jsem se zpátky na postel, chvíli jenom tak ležel a poslouchal. Vítr za oknem smetal drobounké ledové krystalky, což v mixu s nepravidelnými sprškami deště znělo jako šum divadelního publika, jako šustění plyšových křesel a večerních šatů občas přehlušované potleskem. Nejhorší ovšem bylo, že tito technokrati ... začali věřit na svá vlastní kouzla. To je to nejhorší, co se kouzelníkovi může přihodit, dočetl jsem se nedávno v Sorosovi. Věřit na svá vlastní kouzla, to mně se nikdy nestalo, pomyslel jsem si.
Natáhl jsem se a z poličky si podal Sorose. Otevřel jsem na straně 66 a četl: Na jedné straně, skutečnost se odráží v myšlení lidí - to je poznávací funkce. Na druhé straně, lidé dělají rozhodnutí, která ovlivňují skutečnost, a tato rozhodnutí jsou založena ne na skutečnosti, nýbrž na lidské interpretaci skutečnosti - což já nazývám participační funkcí. Tyto dvě funkce působí opačným směrem a za jistých okolností se mohou navzájem rušit. (Investování a globální finance. Rozhovor George Sorose s Byronem Wienem. V: Soros o Sorosovi. Zůstat na vrcholu křivky. Kalligram Bratislava - Doplněk Brno, 1997).
Odpoledne zavolám Madle do Komořan. Teda, jestli se jí dneska vůbec dovolám, protože když se věci takhle prudce změní a odehraje se to, čemu já říkám náhlá změna počasí, většina rozhlasových a televizních stanic ve městě, stejně jako ta naše, začne využívat meteorologického servisu, protože veřejné mínění je v tu chvíli natolik zmatené, že se z výzkumů nedá vůbec nic vyčíst. Tohle období netrvá nikdy dlouho, nejvýš pár dní, než se veřejné mínění zase ustálí, ale těch pár dní, ty patří jí. Ale jestli se jí dovolám, vychrlí na mě všechny ty svoje informace o okluzních frontách a tlakových nížích a výších, o které za normálních okolností dohromady nikdo nestojí, a odpoví mi na všechny moje otázky, včetně všech detailů a upřesnění, protože i ona ví, stejně jako to vím já, že tohle období, kterému se odborně říká přechodné, netrvá nikdy dlouho.
No, už se těším, jak jí odpoledne zavolám. Taky proto, že dneska si nechci povídat ani se snovými postavami, ani s autory knížek prostřednictvím jejich textů, ani nechci listovat starými novinami, dokonce nechci ani mluvit s anděli.
(2000)

Petr Fiala (1964) - právník, sociolog, prozaik. Publikoval v novinách (mj. v HN na víkend), literárních časopisech, na internetu. V brněnském nakladatelství Host letos vyšla jeho povídková kniha Citová angažmá. Otištěný text je součástí připravované sbírky Lidé, jak je neznáte.