Z některých polostátních bank mizí kapitál

Kapitálová přiměřenost jako ukazatel finanční síly banky

Z některých polostátních bank mizí kapitál

* Mnohé hlasy českých politiků a průmyslníků volají po dalších (špatných) úvěrech, které by v budoucnosti dopadly na daňové poplatníky stejným způsobem, jako na ně nyní dopadají špatné úvěry minulých let. Poskytování špatných úvěrů není ničím jiným než oddáleným zadlužováním státu.
Centrální banka bývá neprávem obviňována z ekonomické recese vzhledem k údajnému zpřísnění limitů kapitálové přiměřenosti (poměr kapitálu banky k rizikově váženým aktivům). Skutečností však je, že limity zůstávají již po několik let na stejné úrovni, ale z některých polostátních bank mizí kapitál v důsledku ztrátových úvěrů minulých let. Objevují se také názory, že je třeba pro české banky snížit limit kapitálové přiměřenosti z 8 % na nižší hodnotu. Jde o zjednodušené a nic neřešící úvahy, které vznikly jako reakce na skutečnost, že loni některé velké polostátní banky měly problémy s dodržením tohoto limitu. V určitých případech vedení těchto bank dokonce přikročilo k sjednání kontraktů se zahraničními firmami za účelem optického vylepšení kapitálové přiměřenosti. To má však pouze krátkodobý efekt a je spojeno se značnými náklady ve formě okamžitého snížení hodnot bank o stamilióny korun. Recept na ozdravení polostátních bank je pouze jeden - příliv státních nebo soukromých peněžních prostředků kapitálového charakteru do bank alespoň ve výši jejich ztrát.
Ztráty bank v loňském roce vznikly z potřeby zohlednění kvality aktiv (úvěrů a cenných papírů) vycházejícího z věrného zobrazení stavu bank. Proto banky musely vytvářet značné opravné položky, které jsou obrovskými nákladovými položkami. Hlavní příčinou těchto problémů jsou ztrátové úvěry devadesátých let, které tak prosakují do hospodaření bank a v nejbližší době se dostanou do státního rozpočtu, neboť nakonec budou muset být ze státního rozpočtu uhrazeny. Nemají-li přijít o peníze vkladatelé, potom jiné východisko není, neboť někdo ztráty uhradit musí. Hlavní příčinou špatných úvěrů je zejména právní prostředí zvýhodňující dlužníky na úkor věřitelů.

Rozdíl mezi jměním a přiměřeností

Na první pohled se může zdát, že pojem kapitálové přiměřenosti je zbytečný a že jmění (kapitál) banky je dostatečným nástrojem, který vyjadřuje finanční sílu banky. Podstata obou pojmů je však zcela jiná. Jmění zachycuje současnou hodnotu firmy a kapitálová přiměřenost si klade ambicióznější cíl, a to ohodnocení budoucnosti banky.
Účetní zachycení jmění banky (stejně jako jakékoli jiné firmy) by mělo co nejlépe zachytit momentální hodnotu banky, kterou by bylo možné realizovat při jejím prodeji. Proto se jmění definuje jako reziduální položka mezi reálnými hodnotami aktiv a reálnými hodnotami závazků. Mezinárodní účetní standardy postupně k tomuto cíli směřují. Důkazem je například nedávné přijetí mezinárodního účetního standardu o zveřejňování a prezentaci finančních nástrojů (IAS 32) a návrh mezinárodního účetního standardu o zachycení a měření finančních nástrojů (E62). Bohužel české účetnictví je od tohoto stavu vzdáleno a nezobrazuje věrně stav banky, i když například snížení momentálních reálných hodnot je simulováno prostřednictvím opravných položek a rezerv. Avšak i po dosažení tohoto cíle věrného zobrazení stavu banky bude položka jmění vyjadřovat pouze momentální stav, aniž se zachytí možný negativní vývoj v budoucnosti.

Podstata

Filozofie kapitálové přiměřenosti jde podstatně dále, i když využívá výše uvedenou definici jmění. Snaží se totiž o změření rizik firmy při možném nepříznivém vývoji vnějšího ekonomického prostředí a stanoví proti těmto rizikům konkrétní kapitálové požadavky. Kapitálová přiměřenost představuje ohodnocení bezproblémového chodu banky v budoucnosti, tj. je měřítkem finanční síly a důvěryhodnosti banky. U bank s vysokou kapitálovou přiměřeností je vysoce pravděpodobné, že banka dostojí nejenom všem nynějším, ale i potenciálním závazkům banky při jakékoli změně okolního tržního prostředí. V tom je obrovská vypovídací schopnost a přednost kapitálové přiměřenosti před pouhým kapitálem.
Kapitálová přiměřenost zajišťuje požadavek, který je kladen na banky, aby veškeré potenciální ztráty banky kryl kapitál akcionářů. Pak v případě skutečných problémů jdou ztráty na úkor akcionářů, aniž jsou ohroženi vkladatelé.
Na konceptu kapitálové přiměřenosti se v červenci 1988 v Basileji dohodli guvernéři zemí G-10. Účel této dohody byl dvojí - posílit zdraví a stabilitu bankovního systému a zajistit konkurenční rovnost mezi bankami s mezinárodní aktivitou, tj. vyřešit konkurenční otázku, aby banky s nízkým poměrem kapitál/aktiva nemohly provádět vyšší rozsah bankovní činnosti, tj. nemohly "nafukovat" svou bilanční sumu. To bankám s malým kapitálem znemožnilo přebírat klienty od bank se silným kapitálovým zázemím.
Původní dokument Basilejského výboru pro bankovní dohled o kapitálové přiměřenosti (Capital Accord) z roku 1988 stanovil pro banky zemí G-10 požadavek tvorby kapitálu pro úvěrové riziko. Podle tohoto dokumentu poměr kapitálu a rizikově vážených úvěrů a dalších aktiv má činit minimálně 8 %. Od té doby však probíhaly práce na doplnění kapitálové přiměřenosti za účelem zahrnutí tržního rizika, neboť banky se stále více kromě tradičních bankovních činností věnovaly obchodování. Takový dodatek vydal Basilejský výbor v lednu 1996 s tím, že v jednotlivých zemích G-10 měl být rozpracován a zaveden do konce roku 1997. Nyní je kapitálová přiměřenost zahrnující úvěrové i tržní riziko zavedena ve všech zemích EU.
Kapitálová přiměřenost se neomezila jen na země G-10, ale stala se skutečně celosvětovým standardem. Neuplatňuje se pouze ve vyspělých zemích, ale je základním ukazatelem situace bank v rozvíjejících se ekonomikách i v rozvojových zemích. Kapitálová přiměřenost byla plně přijata mezinárodní finanční komunitou jako indikátor finanční síly bank. Banky, které dosáhly vyššího poměru než minimálního, získaly vyšší úvěrové hodnocení. Tím se i ostatní banky snažily, aby dosáhly cílového poměru podstatně vyššího než 8 %. V roce 1991 se materiál stal základem opatření ČNB o kapitálové přiměřenosti, které je závazné pro všechny banky v ČR. Vzhledem k tehdy značně podkapitalizovaným českým bankám bylo umožněno, že poměru 8 % musí banky dosáhnout až ke konci roku 1996.
V současné době bankovní dohled České národní banky stanoví kapitálovou přiměřenost opatřením ČNB č. 3 ze dne 5. října 1995 o kapitálové přiměřenosti (věstník ČNB, částka 19/1996), které se týká úvěrového rizika. S účinností od 1. ledna 2000 však bude nahrazena nově pojatou kapitálovou přiměřeností se zahrnutím tržních rizik, vypracovanou v souladu s materiálem Basilejského výboru pro bankovní dohled a odpovídající direktivě EU. Tím Česká národní banka v souladu s pojetím kapitálové přiměřenosti ve vyspělých zemích stanoví kapitálovou přiměřenost českých bank tak, že porovnává kapitál s kapitálovými požadavky jednotlivých rizik, která se stanoví relativně složitými postupy měření úvěrových rizik (včetně vypořádacího rizika) a tržních rizik. Tím vznikne potřeba dalšího přísunu kapitálu do bankovnictví. Na druhé straně se však české bankovnictví stane pro klienty bezpečnější a srovnatelné s vyspělými zeměmi.

Dopady snížení limitu

Bankovní dohled sice může snížit limit kapitálové přiměřenosti pod 8 %, ale to není pro banky žádným řešením, neboť na to doplatí. Banka, jejíž kapitálová přiměřenost skutečně klesne pod 8 %, se dostane do nepříjemné situace, neboť takové snížení kapitálové přiměřenosti chápou účastníci trhu jako vážné ohrožení finanční síly a důvěryhodnosti banky. Vzhledem ke zvýšené rizikovosti spojené se snížením ratingu banky jsou investoři ochotni investovat do takové banky za vyšší výnosy, což dále zhoršuje její finanční pozici. Rovněž veřejnost negativně chápe snížení kapitálové přiměřenosti a hrozí nebezpečí výběru vkladů.
Kapitálová přiměřenost banky je pro vkladatele vhodným měřítkem bazpečnosti jejich vkladů. V této souvislosti je třeba podotknout, že banky jsou podle platného opatření ČNB ze dne 6. srpna 1998 (věstník ČNB, částka 15/1998) povinny čtvrtletně zveřejňovat kapitálovou přiměřenost a další údaje o hospodaření banky na všech veřejnosti přístupných obchodních místech.

Řešení je jednoduché

Většina bank v ČR nemá s dodržováním kapitálové přiměřenosti žádné problémy, neboť značně převyšuje nejen 8 %, ale i 10 %. Patří sem téměř všechny banky se zahraničním kapitálem. Pouze 10 bank (včetně většiny velkých českých bank) má kapitálovou přiměřenost od 8 do 10 %.
Ztráty z minulých špatných úvěrů některých polostátních bank způsobují, že kapitál z těchto bank mizí. Ztráta banky přímo snižuje její kapitál. Nehledejme zde nějakou složitost, neboť logika věci je jednoduchá - vznikne-li ztráta, jde na vrub akcionáře. Ztrátu velkých českých bank způsobil stát jako rozhodující akcionář, a proto ji stát musí také hradit. Jak stát ve svých bankách hospodařil, takový má výsledek. Při poskytování mnoha úvěrů velkými bankami byla jen otázka času, kdy se ztráty přenesou do státního rozpočtu a zaplatí je daňový poplatník. Financování přes bankovní sektor je vlastně oddáleným financováním přes státní rozpočet.
Jediným možným řešením je dodání kapitálových peněžních prostředků navýšením základního jmění. Navýšení zřejmě musí v některých případech předcházet účetní operace spočívající ve snížení základního jmění, neboť emisní kurs akcií musí být podle obchodního zákoníku minimálně rovný jmenovité hodnotě akcií - současná tržní cena akcií některých velkých bank je nižší než jejich nominální hodnota. Navýšení bude mít zřejmě dopad na změnu vlastnické struktury těchto bank. Může tak učinit stát, i když v souvislosti s privatizací tak zřejmě učiní nový majoritní vlastník.
Zlepšit situaci těchto bank může pouze masívní příliv kapitálu. V každém případě je třeba letos do velkých českých bank dodat velký objem prostředků na pokrytí jejich ztrátového hospodaření způsobeného státem. Jejich přítok byl loni ze státní pokladny nízký a v žádném případě nepokryl ztráty těchto bank. Předtím byly ztráty bank hrazeny z prostředků FNM.
Josef Jílek,
Fakulta národohospodářská,
Vysoká škola ekonomická v Praze