Zápecnictví, či vlastní rozum?

Zápecnictví, či vlastní rozum?

KOMENTÁŘ: Na mnohé politiky - v prvé řadě na Zemana a Klause a v poněkud jiné podobě na komunisty - se v uplynulých dnech snesla tvrdá kritika za jejich chladný postoj k vojenskému řešení kosovské krize. Tragický vývoj v této oblasti jim však dává za pravdu. Prvotní euforie pominula a i poradcům prezidenta Clintona a stratégům NATO začíná být zřejmé, že podivná letecká válka bez vyhlášení mnoho nevyřešila.
Naopak. Účet za bomby platí, jak se dalo předpokládat, hlavně kosovští Albánci, jejichž tragédie hrozí destabilizovat celou jihovýchodní Evropu. Humanitární katastrofa nastala a realita je pravým opakem toho, než co slibovala bruselská rétorika před dvěma týdny. První pochybnosti se změnily v otázku, zda riziko zaplatit (a ještě k tomu z cizího) takovou cenu za zachování prestiže NATO a za možnost pokračovat v neprůhledné geopolitické hře o Balkán není příliš velkým cynismem, byť zahaleným do vznešených frází. A zda současně nejde o riskantní krok, který nakonec může znamenat, že proti euroamerické civilizaci bude vedle radikálního islámu stát i pravoslaví. Bude nakonec NATO muset po případné demontáži OSN používat svého technologického náskoku k tomu, aby ve jménu oprášené ideje o poslání bílého muže drželo v šachu zbývající chudé státy? A jak se nám v takovém světě asi bude žít? Podobné úvahy k české veřejnosti zatím doléhají jen z dálky. Jinde ve světě však nejsou úvahy na téma "chyba vietnamského typu" řídkým jevem.
Je tedy možné diskutovat, zda kritika zásahu NATO je jen nevyzrálostí, neloajalitou ke spojencům, či projevem tradičního českého provincialismu. Nejde spíše o výsledek použití vlastního rozumu a hlubšího přemýšlení o perspektivách blížícího se 21. století?
Josef Pravec