Tiskový zákon - třetí a poslední kolo?

Unie vydavatelů denního tisku k přípravě nové zákonné úpravy pro média

Tiskový zákon - třetí a poslední kolo?

* Práva a povinnosti spojené s vydáváním periodického tisku dosud upravuje zákon 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění pozdějších předpisů (zejména novelizace zákony č. 86, 175 a 425 z r. 1990). V mediálním prostředí tak jde o jedinou speciální právní úpravu z předrevoluční doby.
Proč nový zákon? Z hlediska současných potřeb je problematická řada jeho ustanovení. Je to především skutečnost, že za uveřejnění opravy nepravdivých údajů neodpovídá vydavatel, ale šéfredaktor, který je zpravidla v postavení zaměstnance. Vydavatel tak případným rozhodnutím soudu není vázán. Nejsou řešeny ani případy, kdy v průběhu případného soudního jednání příslušný titul periodického tisku zanikne. Zákon postrádá instituty běžné ve většině evropských tiskových zákonů a požadovaných v souvislosti s naším uvažovaným vstupem do EU.
Naopak má řadu překonaných ustanovení, poplatných době vzniku zákona, a jiná, která jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod.
Máme zákon o audiovizuálních dílech a také o regulaci reklamy. V této souvislosti je zřejmé, že i periodický tisk má svá specifika, která v oblasti veřejného práva musí být upravena.

Třetí návrh po osmi letech

Realitou je, že první kompletní paragrafové znění zákona skončilo ve Federálním shromáždění v r. 1992 zánikem federace, další kompletní návrh zákona nestihla projednat Poslanecká sněmovna na jaře 1996. V závěru loňského roku kompetenčně příslušné Ministerstvo kultury ČR do vlády předložilo už třetí návrh, který však Legislativní rada předkladateli vrátila k přepracování. Tato fáze nyní končí, legislativci ministerstva zpracovávají výsledky připomínkového řízení a v nejbližších dnech lze očekávat konečné znění návrhu.
Třetí návrh nového tiskového zákona je tak v podstatě liberální a na evropské úrovni. V každé fázi prací se však vždy objevila ustanovení, která nepřiměřeně zvýhodňovala určité zájmy nebo různými způsoby omezovala práva zainteresovaných subjektů na úkor jiných. A podle Unie vydavatelů je tomu tak i nyní.

Zásady nového zákona

Navrhovaný zákon ukládá vydavateli v zásadě tyto povinnosti: přihlásit periodický tisk do evidence, oznamovat změny evidovaných údajů, zajistit uvedení povinných údajů ve vydávaném titulu a neumožňovat jeho šíření bez jejich uvedení, dále odevzdávat povinné výtisky.
Do právního řádu ČR zavádí nové instituty, kterými jsou oprava, odpověď a dodatečné sdělení a stanovuje podmínky pro jejich využití. Návrh zákona dále zavádí institut ochrany zdroje informací, stanovuje výjimku z odpovědnosti vydavatele ve vztahu k pravdivosti inzerce a stanovuje sankce za nesplnění zákonem stanovených povinností.
Přepracovaný návrh také zavádí povinnost oznámení v naléhavém veřejném zájmu, a zejména soudní ochranu, což je případná povinnost vydavatele zaplatit státu tzv. zadostiučinění až do výše 3 miliónů Kč v případech, kdy obsah periodického tisku je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, s demokratickým řádem lidských práv a základních svobod založených Listinou základních práv a svobod.

Problémy a námitky

Dosud platná právní úprava se vztahuje na postavení zpravodajských agentur a též na problematiku tzv. zpravodajského filmu.
Podstatnější kauzou pro vydavatele jsou povinné výtisky. V současné době tuto povinnost stanoví vyhláška Min. kultury č. 140/1964 Sb., která nemá oporu v platném zákoně a vychází ze zcela jiného režimu. Přesto návrh nového zákona stanoví obdobně širokou povinnost, kterou odůvodňuje potřebou bibliografického zpracování tiskovin, s přihlédnutím k ojedinělým historickým sbírkám.
Povinnost z každého vydání včetně regionálních mutací odvádět 14 bezvadných výtisků by pro některé vydavatele znamenala ročně statisícové a miliónové náklady. A protože tato povinnost i případná výměna vadných výtisků má být nyní i časově limitována a sankcionována, hrozí další statisícové pokuty i v případech, které vydavatel nemůže ovlivnit. Řada diskusí směřuje k novým institutům v oblasti ochrany práv osob, dotčených uveřejněnými sděleními. Bezproblémové je tzv. dodatečné sdělení, které umožňuje dotčené osobě požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku trestního nebo správního řízení.
Problémy jsou s dalšími instituty - opravou a odpovědí. Návrh v podstatě přejímá z dosavadní úpravy ustanovení o opravě nepravdivých údajů, ale bez subjektivní podmínky dotčení cti občana nebo dobrého jména. Tato podmínka musí být splněna v případě odpovědi, která však může být požadována i v případě uveřejnění pravdivého sdělení. Předkladatel u obou institutů používá různé pojmy, kromě sdělení také údaj a skutkový údaj, aniž by byl zřejmý jejich přesný význam. Současný návrh tiskové opravy a také zavedení odpovědi předkladatel zdůvodňuje požadavkem EU a odkazy na příslušné směrnice. Z nich je ale zřejmé, že je požadováno zavedení pouze jednoho takového institutu.
Podle názoru vydavatelů i právních stanovisek specializovaných advokátních kanceláří tento požadavek splňuje už současný institut tzv. tiskové opravy, a to zejména s přihlédnutím k výkladové praxi. V návrhu zákona je navíc u institutu odpovědi zcela opominut osobnostní charakter, když dotčené osobě je umožněno žádat na vydavateli nezveřejnění svého jména. S opravou a odpovědí podle návrhu souvisejí i další problémy, kdy např. vydavatel nemá možnost odmítnout uveřejnění navrženého textu v případech, pokud by tím porušil zákon, stejně tak nemá tuto možnost, pokud se bude jednat o pravdivé interpretace nebo citace z jednání samosprávy, zastupitelstev nebo soudů.

Zdroje informací

Problémem je i ustanovení k ochraně zdroje informací, kdy právo odepřít informace o původu těchto informací nebo právo odepřít předložení nebo vydání věcí vedoucích ke zjištění totožnosti zdroje přísluší pouze fyzické osobě, která se podílela na získávání nebo zpracování informací. Pokud takové ustanovení má v tiskovém zákoně vůbec místo, mělo by příslušet všem osobám, které se na získávání nebo zpracování informací podílejí, zejména vydavateli.
Zcela nekoncepční je ustanovení o soudní ochraně a tzv. zadostiučinění, které se objevilo v přepracovaném návrhu zřejmě jako reakce na stanovisko Legislativní rady vlády ČR z ledna t. r. Toto ustanovení nekoresponduje s platným právním řádem ČR, není zadostiučiněním, ale očividně sankcí. Sankce by mohla být ukládána i za porušení jakéhokoli ústavního práva, a to v důsledku vágních formulací obsažených v § 5 odst. 2 návrhu.
Přijetím navrhovaného institutu by v podstatě byla zavedena předběžná cenzura a tato úprava by se také snadno mohla stát skrytým prostředkem konkurenčního boje v mediální oblasti.
Celkové stanovisko Unie vydavatelů bude zpracováno až po seznámení s konečnou verzí návrhu zákona, předloženého do vlády, a veřejnost s ním bude ihned seznámena.

Jan Šusta,
ředitel Unie vydavatelů
Průměrný denní prodaný náklad v roce 1998

Celostátní deníky
Blesk 241966
Hospodářské noviny 97314
Lidové noviny 74920
Mladá fronta DNES 364728
Právo 241148
Slovo 73766
Sport 62239
ZN-Zemské noviny 135743
Regionální deníky
Den 46371
Hradecké noviny 60460
Jihočeské listy 47617
Moravské noviny Rovnost 35731
Mor.slez. noviny Svoboda 51415
Plzeňský deník 72889
SD Severočeské noviny 72635
Večerník Praha 63013