Temelín, liberalismus a meze růstu

Klasické energetické zdroje budou vyčerpány v historicky kratičkém okamžiku

Temelín, liberalismus a meze růstu

Jaderná elektrárna Temelín se dostaví, rozhodla vláda. Pro odpůrce jaderné energie bude toto rozhodnutí jen dalším povzbuzením v boji. Dočkáme se záplavy nových žalob, ovlivňování z prosazování zájmů těch či oněch mocných skupin. Může se stát, že Temelín se pod tímto tlakem stejně nakonec nedostaví. Investor si zkrátka spočítá, že náklady vyvolané bojem s tímto odporem jsou právě tou pověstnou kapkou, kterou už pohár přetéká. Ta kapka může být ale pěkně veliká. Vždyť jen zdržení výstavby v souvislosti se žalobami na nedodržení zákona o posuzování vlivu staveb na životní prostředí (EIA) může trvat až několik let. Spor o jadernou energii je celosvětový fenomén a Temelín je jeho nepatrnou částečkou. Ten, kdo vidí pouze bitvu zájmových skupin o vliv nad českou energetikou či svaté nadšení milovníků kytiček a brouků, nevnímá, že jde o spor dvou zásadních koncepcí. Teorie "únosného zatížení či mezí růstu" a teorie "hojnosti". Ta první má vysokou publicitu a mnoho politiků na nich udělalo veleúspěšnou kariéru. O tom, že existuje i jiný pohled na řešení technologických problémů současného světa, se u nás příliš neví.
Podstatou teorie "hojnosti", jak je někdy pejorativně nazývána, je empirické zjištění, že v dějinách lidstva se často objevovaly krize z nedostatku něčeho. Člověk reaguje na problém nedostatku (nebo v novodobém světě přebytku - škodlivin) nalezením náhrady, která se nakonec ukáže jako výhodnější. Člověk umí nalézat jiná řešení svých problémů, než jaká by byla předvídatelná v rámci standardního uzavřeného ekosystému. Samozřejmě, že krátkodobě může k nerovnováze dojít, avšak pokud se tvůrčí potenciál člověka nespoutá nějakým administrativním opatřením - například opatřením na ochranu přírodních zdrojů - lidé řešení problémů naleznou. V tomto smyslu je přírodní bohatství neomezené. Tímto bohatstvím je především lidský důvtip. Proto neplatí tak zcela indiánské přísloví, které rádi používají environmentalisté, totiž že "Zemi nedědíme po svých rodičích, ale půjčujeme si ji od svých dětí", ale spíše citát ekonoma Henryho George: "Jestřáb i člověk se živí kuřaty, ale zatímco více jestřábů znamená méně kuřat, více lidí znamená více kuřat." Když dnes odpůrci liberalismu poukazují mimo jiné na to, že klasičtí zastánci volného trhu nenalézají odpovědi na nové výzvy typu únosného zatížení planety, zapomínají, že liberálové vždy považovali lidský intelekt za prvotní podmínku fungování trhu, který řeší i tzv. efekty sousedství, k nimž otázky životního prostředí nepochybně patří. Co jiného totiž řídí slavnou "neviditelnou ruku trhu" Adama Smithe než zájmy člověka, které jsou formulovány v jednotlivém lidském mozku? Je nepochybné, že současná míra exploatace ropy či uhlí vysoce překračuje schopnost přírody tyto zdroje regenerovat.
Klasické energetické zdroje budou vyčerpány v historicky kratičkém okamžiku. Jsou dva scénáře, jak na to reagovat. První z nich je dramaticky změnit civilizační návyky. Druhá alternativa je hledat jiné zdroje. První "vysoké pece" také měly hodně daleko do dnešních výkonných "minihutí" a než se našim předkům podařilo získat využitelné železo, asi zažili nejedno zklamání a možná i tragédii. Kdyby se na základě počátečních neúspěchů rozhodly starořecké "vlády" zakázat další experimenty se železem, svět by dnes vypadal dozajista jinak. Stejně tak hledání alternativních zdrojů energie je teprve v počátcích. Atomová energie je nepochybně perspektivní. Lidstvo je teprve na začátku této cesty. Problémy spojené s řešením otázek řízeného štěpení uranu mohou přinést návod, jak prakticky využít druhý typ jaderné reakce, slučování vodíkových jader, mohou ale také přinést řešení úplně jiné, o kterém dosud nemáme tušení.
Vývoj lidského poznání je nepřetržitý proces, který nelze naplánovat. Když D. Meadows sám sebe chválí, že ve svém domě topí dřevem a s okolním světem komunikuje pomocí počítače, tudíž nezatěžuje životní prostředí emisemi, ukazuje tak na těžko oddiskutovatelné trhliny své teorie: Copak by bylo možné, aby tyto geniální stroje konce dvacátého století, které zjevně environmentalistům nevadí, existovaly bez předchozího komplikovaného, neplánovaného i tragického technologického vývoje uplynulých staletí? Bez válek, ropných i jiných krizí by nebylo těchto moderních "nečoudících" strojů. Bez Temelínů nebudou čisté zdroje energie pro naše vnuky.

Martin Říman,
stínový ministr dopravy a spojů