Každý tiskový zákon je zbytečný

Postačí úpravy v již existujících kodifikacích

Každý tiskový zákon je zbytečný

* Málokterý návrh zákona vyvolal takovou pozornost jako návrh nového tiskového zákona. Jeho první čtení bude projednávat na této schůzi sněmovna. Zatím zůstává otevřené, zda toto čtení nebude pro návrh poslední.
Návrh tiskového zákona lze posuzovat ze dvou úhlů. Jednak proto, zda je taková podoba tiskového zákona v souladu s ústavně zaručenou svobodou projevu a se zákazem cenzury, a také zda vůbec takovou právní normu potřebujeme.
Podívejme se na vládní návrh z druhého úhlu pohledu, to znamená, zda je nutné přijímat zvláštní tiskový zákon nebo zda postačí úprava v jiných, již existujících zákonech. Vládní návrh opakuje myšlenky, které jsou už obsaženy v Listině základních práv a svobod, tedy že je zaručena svoboda projevu a právo vyjadřovat názory a rozšiřovat myšlenky a že je nepřípustná cenzura.

Stačí trestní zákon

Navíc se doplňuje o to, co nesmí být obsahem periodického tisku. Tisk nesmí hrozit násilím jednotlivé osobě nebo k násilí podněcovat, vyvolávat nenávist nebo zášť vůči osobám na základě jejich rasy, barvy pleti, národnostního nebo etnického původu anebo sexuálního zaměření, podněcovat k nesnášenlivosti vůči osobám určité víry nebo smýšlení anebo zobrazovat nebo popisovat sexuálně patologické praktiky. Pokud má kdokoli pocit, že určitá tiskovina porušuje tato pravidla, může podat na vydavatele žalobu k soudu. Vydavateli pak hrozí jednak pokuta až do výše tří miliónů, jednak při opětovném porušení dočasný zákaz šíření tiskoviny, a to až na dobu jednoho roku.
Již z široké formulace zákazu, co všechno nesmí být obsahem periodického tisku, je zřejmé, že může dojít k vážným výkladovým problémům. Uvědomíme-li si, že důsledkem může být zákaz šíření tiskoviny, může výklad tohoto ustanovení soudem dojít k porušení ústavně zaručené svobody projevu konkrétního vydavatele. Domnívám se, že postačujícími a nezpochybnitelnými mezemi svobody slova jsou příslušné paragrafy trestního zákona. Jakákoli právní úprava zpřísňující ve veřejném zájmu meze svobody slova nad rámec trestního zákona může být v rozporu s ústavou. Je-li obsahem tisku spáchán trestný čin, měl by být stíhán a potrestán pachatel tohoto trestného činu. V souvislosti s tím mu může být i zakázána například publikační činnost. Zakazovat publikování, aniž by došlo ke spáchání trestného činu, by bylo protiústavní.
Zajímavé je povšimnout si toho, že zatím platný tiskový zákon žádné podobné ustanovení o zakázaném obsahu tisku nezná a nemyslím si, že by praxe ukazovala, že je nutné to změnit. Jestli je v něčem problém, tak v provádění existujících zákonů, zejména v malém zájmu příslušných orgánů policie nebo státního zastupitelství o vydavatele rasisticky zaměřených tiskovin. Zákon postih umožňuje, zbývá jej pouze aplikovat.

Nouzový stav

Na rozdíl od dosavadního znění tiskového zákona vládní návrh ukládá vydavateli povinnost uveřejnit v periodickém tisku oznámení o vyhlášení nouzového stavu. Za prvé tato povinnost je stanovena už pro rozhlas a televizi, což, myslím, postačuje. Za druhé upravuje zákonem jen to, co je nutné a co by bez zákona nefungovalo samo.

Evidence

Vládní návrh dále předpokládá, že namísto dosavadní povinné registrace periodického tisku bude zavedena jeho evidence. Položme si pro někoho možná kacířskou otázku: Jestliže se bude periodický tisk pouze evidovat a jestliže je na právo vydávat tisk právní nárok, je nutné zaměstnávat státní úředníky jeho evidencí? Někdo by možná mohl namítat, že rozhlas a televize jsou také upraveny zvláštním zákonem, a to zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a že nad nimi bdí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ale takové srovnání je zavádějící. Rozhlas a televize jsou regulovány zákonem jen proto, že existuje omezený počet frekvencí, na nichž je možno vysílat, a proto u rozhlasového a televizního vysílání není možná volná soutěž. Vydávat tisk naopak může úplně každý, pochopitelně je limitován svými finančními možnostmi. Myslím, že by se tedy vůbec nic nestalo, kdyby tisk nebyl evidován. To by pochopitelně nebránilo postihu vydavatele v případě, že by obsahem tisku byl spáchán trestný čin.

Oprava, odpověď

Dostáváme se k nejvíce diskutovaným ustanovením vládního návrhu tiskového zákona, a to je tisková oprava, odpověď na sdělení uveřejněné v tisku a dodatečné sdělení. Svoboda slova má pochopitelně své limity, protože vedle tohoto práva jsou zde i jiná práva zaručená ústavou, právo každého, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Je nepochybné, že zákon musí umožňovat obranu proti zneužití svobody slova a porušení jiného ústavou zaručeného práva. K tomu je nezbytné zajistit efektivní možnost obrany u soudu v případě, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti. Toto je u nás upraveno občanským zákoníkem, a není proto nutné speciálním zákonem ukládat tisku další povinnosti zveřejňovat odpovědi dotčených osob. Pokud bychom vládní návrh vzali doslova, každý, kdo by se cítil dotčen sdělením v tisku, a to i pravdivým, měl by právo po vydavateli požadovat zveřejnění odpovědi. Tím by bylo omezeno právo vydavatele rozhodovat o tom, co uveřejní, což patří nesporně do obsahu pojmu svoboda slova. Vydavatel by byl nucen šířit sdělení někoho jiného, a to i tehdy, když by nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti a kdyby se dotyčný obrátil s žalobou na soud, tak by neuspěl. Daly by se samozřejmě uvést příklady zneužití svobody slova tiskem, kdy čest někoho byla neoprávněně poškozena, ale řešení těchto situací nespočívá ve zpřísňování tiskového zákona a v omezování svobody vydávat a šířit tisk. Řešení je v podstatně rychlejším soudním projednávání žalob na ochranu osobnosti.
Myslím, že by stálo za úvahu při projednávání novely občanského soudního řádu v Parlamentu zahrnout do něj lhůtu pro soudní rozhodování o žalobách na ochranu osobnosti.

Ochrana zdroje

V současném znění návrhu zákona se objevuje ochrana zdroje informací. Předpokládá se, že by fyzická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací uveřejněných v periodickém tisku, měla mít právo odepřít poskytnutí informace o původu těchto informací, jestliže by s její pomocí mohla být zjištěna totožnost osoby, která tyto informace poskytla. To by se ovšem nevztahovalo na trestní řízení v případě trestných činů nadržování, nepřekažení a neoznámení trestného činu. V souvislosti s právem na ochranu zdroje informací je vhodné si připomenout zásadu soukromého práva: Co není zakázáno, je dovoleno, a co není přikázáno, to není nikdo povinen činit. Z toho vyplývá, že každý má právo chránit zdroje svých informací, nejen těch, které byly uveřejněny v periodickém tisku, pokud jiný zákon neukládá informace poskytnout. To se nejčastěji týká právě trestních předpisů, které ukládají oznámit spáchání závažných trestných činů, a dále případů, kdy jde o povinnost vypovídat jako svědek před soudem. Není-li současné znění zákonů upravující povinnost vypovídat jako svědek dobré, měly by se změnit tyto zákony, není třeba to uvádět v samostatném tiskovém zákonu.
Každopádně by měla ovšem být respektována zásada rovnosti občanů před zákonem a není možné, aby novináři měli více práv než ostatní.

JUDr. Hana Marvanová,
Unie svobody