Vysoké preference KSČM jsou výmluvným účtem za nepovedenou transformaci i opoziční smlouvu

Vysoké preference KSČM jsou výmluvným účtem za nepovedenou transformaci i opoziční smlouvu

K aktuální otázce růstu volebních preferencí pro Komunistickou stranu Čech a Moravy uspořádaly na pražské depandanci New York University Hospodářské noviny debatu. U kulatého stolu se sešla skupina předních českých intelektuálů. Tvořili ji profesor Univerzity Karlovy a prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík, děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze Lubomír Mlčoch, ředitel pražského centra New York University Jiří Pehe, politolog Střediska pro mezinárodní studie Jacques Rupnik a Luděk Rychetník, ekonom ze střediska pro Evropská studia univerzity v Readingu. Přinášíme zkrácený záznam besedy.

Výzkum veřejného mínění STEM ohlásil za červenec 18 % volebních preferencí KSČM, IVVM růst potvrdil, jen výsledek je o procento nižší. Je to jasné sdělení, které vyzývá přinejmenším k přemýšlení...

Pehe: V této chvíli to znamená určité varování. Pokud by zůstal zachován nynější volební systém, tak se preferencí komunistů není třeba ještě nějakou dobu obávat. Protože je vždycky možné proti nim vytvořit koalici demokratických stran. Pokud by ovšem byl volební systém změněn podle klíče, který navrhuje například ODS, nebo podle systému, který navrhují sociální demokraté, a protože by oba tyto systémy preferovaly velké strany, pak by zvolený volební systém přihrával právě komunistické straně. Vzniklo by určité nebezpečí návratu komunistů možná ne k moci, ale každopádně do vlády.
Je také nutné zvážit ty ústavní změny, které navrhují ODS a ČSSD. Jedna z předpokládaných změn vlastně nutí prezidenta k tomu, aby pověřil sestavením vlády předsedu nejsilnější strany. Pokud ten neuspěje, pak by musel pověřit sestavením vlády předsedu druhé nejsilnější strany. Myslím si, že v současné situaci, kdy komunistům rostou preference, není taktické takovou změnu provádět.
Rychetník: Neobával bych se růstu preferencí komunistů. Domnívám se, že komunismus je vyčerpán, že tady neexistuje nějaká soustavná komunistická ideologie a komunisté nedovedou předložit jakoukoliv realistickou vizi do budoucnosti. Celou situaci hodnotím spíš tak, že jde o protestní hlasy, ale také jako varování v tom smyslu, že se tady řada věcí nepovedla. A také, a to považuji za důležitější, že tady chybí nová vize, a to znamená podmle mého názoru, že se vyčerpal současný způsob vlády. Domnívám se, že se vyčerpal již před více lety. Vyčerpala se původní vize, která táhla transformaci, a zatím jsem neviděl nikde ani náznak nějaké vize nové.

Po převzetí moci sociálními demokraty jsme stále ještě v období jakéhosi analyzování našeho vývoje v posledních deseti letech. Preference pro komunisty možná pomohou upřesnit hodnocení věcí minulých a rozevřít v pohledech na budoucnost nové akcentace. Je možné považovat oněch 18 nebo 17 procent za výraz kritiky transformačního procesu?

Mlčoch: Pro mne je tato informace signálem do vlastních řad, do ostatních parlamentních stran - je to vlastně vyslovením kritiky. Pro ty strany, které jsem v minulosti volil, to není dobrá vizitka. Stoupající preference pro komunisty jsou vlastně udílením špatných známek ostatním stranám. Pokud vycházím z obsahové stránky politiky, pak je to výsledek zklamání části občanů, za který někdo může, a je třeba hledat odpovědnost a vyvodit z ní patřičné důsledky.
Halík: Myslím si, že je to velmi vážný a varovný signál. Přesto bych nereagoval hysterickým poplašným bitím na starý buben antikomunismu. A to ze tří důvodů: za prvé pro "druhý únor" po vstupu naší republiky do NATO nejsou mezinárodněpolitické podmínky. Za druhé mobilizační tóny v české politice jsou na dlouhou dobu zdiskreditované, a to Václavem Klausem, který vyhlásil "mobilizaci" proti ČSSD, aby s ní za pár dní uzavřel svatbu. Bylo to vážné porušení politické etiky, neboť k takovým heslům zodpovědný politik sáhne jen tehdy, když jsou ve hře zásadní hodnoty státu, a ne když jde o několik procent rozdílu mezi stranami, které - jak se ukazuje - se sobě (bohužel) začínají podobat tak, jako když si staří manželé "jdou do podoby". Kdyby dnes chtěl někdo používat mobilizační tón v politice, ať by šlo o cokoliv, bude už směšný. Za třetí ať se nám komunisté líbí sebeméně, jediná účinná obrana je nějak oslovit těch osmnáct procent jejich potenciálních voličů. Připadá mi statisticky nepravděpodobné, že by mezi nimi byli výhradně ti, kteří jsou - a v mnohém legitimně - znechuceni stávající situací, vidí, že největší opoziční strana vlastně opozicí není a ty ostatní pravděpodobně pro ně ne dostatečně akcentují sociální oblast. Zde by hodně mohlo udělat jisté křídlo ČSSD i jisté křídlo KDU-ČSL. Ovšem mně se stále více zdá, že onen Archimédův bod ke změně neutěšené situace společnosti neleží momentálně v Parlamentu. Náš politický rynek je teď zmrazen opoziční smlouvou, lidé masově přestávají věřit politickým stranám - sám jsem sociolog a sleduji pozorně výzkumy sociologů. Teď musí přijít nějaký signál naděje z širších vrstev občanské společnosti, nebo důvěra lidí v demokracii a svobodnou společnost klesne pod bod mrazu.
Rupnik: Řekl bych, že růst preferencí je účet za opoziční smlouvu. Tím, že se dvě hlavní politické síly spojily, dochází k situaci, že jediná opozice, která může nespokojenost využít nebo zneužít, se dnes nachází na krajní levici. A to je vážný problém. Je to také účet za nepovedenou, nedokončenou transformaci. Protože celé to první období, ve kterém byla velice silná podpora společnosti pro transformaci, nebylo využito k důležitým hospodářským a společenským změnám. V Polsku šlo o šokovou terapii. Ale země, které jsou úspěšné, jsou ty, které zvolily ty nepříjemné kroky hned na začátku. U nás se naopak vyhlásilo, že se provede kupónová privatizace a transformace bez bolesti. Byli jsme jediná země, kde nebyla nezaměstnanost, pouze Lichtenštejnsko a Lucembursko ji měly podobně nízkou. A tomu se říkalo liberalismus. Teď tento liberalismus skončil a přichází sociální demokracie, která má uklízet. Musí ale uklízet v situaci, která je ekonomicky velmi obtížná. Bylo jasné, že přijdou k moci ve velice špatné hospodářské situaci a nebudou moci splnit sliby, které dali svým voličům. A z toho bude tudíž těžit někdo jiný. A dnes by samozřejmě nespokojení voliči sociální demokracie hlasovali pro komunisty. A to je právě ten účet za nedokončenou transformaci i za opoziční smlouvu. A ještě další věc je tu na pováženou. Je to fakt, že tu existuje české specifikum, jednoduše česká komunistická strana je komunistická strana. Nemám rád různé slogany typu "mobilizace či boje proti komunismu", ale musím zdůraznit, že je to jediná komunistická strana ve středovýchodní Evropě, která si ponechala své jméno a která zůstává věrna odkazu komunismu. Tato Grebeníčkova komunistická strana je něco úplně jiného než - řekněme - bývalé komunistické strany v Polsku nebo Maďarsku. Ty se nejenom přejmenovaly a úplně reformovaly, ale i transformovaly na sociálně demokratické strany, které se stavějí za tržní hospodářství, pro NATO, pro EU daleko horlivěji než čeští liberálové. České komunisty s nimi nelze vůbec srovnat.

Růst preferencí pro komunisty v ČR bude zřejmě i v zahraničí předmětem mnoha komentářů. Posuzovány budou i historické souvislosti. Jsme v zemi, kde se z historického hlediska nikoli tak dávno dostalo komunistům významné podpory v tehdy ještě demokratických volbách. I později se ozývaly jakési ohlasy onoho zvláštního českého důrazu nikoliv na rovnost, ale na rovnostářství. Nejsou ve hře i tyto reminiscence, nebo snad česká historická specifika?

Rupnik: Máme tady české specifikum, které navazuje na něco daleko staršího, a to na to, že tady v Čechách komunistická strana mívala zázemí. Vznikla většinovým rozkolem v sociální demokracii po první světové válce, je to strana, která fungovala během první republiky. Po válce získala čtyřicet procent ve svobodných volbách, a tedy český stalinismus tu měl zázemí. A tato komunistická strana byla nejstalinističtější strana v celé středovýchodní Evropě. Nechci z preferencí komunistů dělat velkého strašáka - čísla z průzkumu veřejného mínění můžou jít nahoru i dolů, ale je třeba to chápat jako signál a jakési varování.

Bylo by asi vhodné poněkud rozvést odlišnosti ve vývoji u nás, v Polsku a Maďarsku. V obou těchto zemích vyrostly politické elity, v nichž se již velmi aktivně uplatnili bývalí komunisté, kteří jsou značně široce přijímáni veřejností. Kde je zdroj tohoto pohybu? Je v jejich vlastní transformaci a v příznivých okolnostech?

Pehe: Od Polska a Maďarska nás výrazně odlišuje to, že v posledních dvaceti letech od pádu komunismu se jejich komunistické strany vnitřně liberalizovaly, vznikla v nich nová levicová elita a zároveň v té šedé zóně, která byla vlastně povolená, se vytvářela nová nelevicová elita. U nás se to vzhledem k porážce pražského jara nedělo. Neostalinská komunistická strana se samozřejmě nemohla po pádu komunismu přerodit v moderní sociální demokracii. Proto máme sociální demokracii, která byla vytvořena amatéry, a to se ukazuje ve způsobu jejího vládnutí. Nomenklaturní profesionálové se většinou rozprášili do soukromého sektoru. Obecně řečeno - období normalizace bylo jevem, které bude ještě potřeba důkladně analyzovat, pokud chceme skutečně porozumět tomu, co se událo od roku 1989.
Pokud jde o komunistickou stranu, tak bude velmi důležité zjistit různými průzkumy, kdo jsou vlastně její noví voliči. Jsou to ti lidé, kteří přešli k sociálním demokratům a nyní se z protestu odlévají zpátky ke komunistům anebo k nim patří, a to by bylo mnohem horší, nějaká vrstva nových mladých voličů, řekněme těch, co si nepamatují komunistický systém. A protože jej nemají v paměti, vidí nyní komunistickou stranu jako stranu čistou.
Mlčoch: Je zajímavé, že odlišnosti od situace Maďarska a Polska v sedmdesátých a osmdesátých letech hlavní protagonisté naší reformy paradoxně hodnotili jako naši přednost. Klaus s Třískou na okraj knihy, kterou napsal známý maďarský ekonom Janos Kornai, vyslovili názor, že než dělat polovičaté reformy kadárovského typu, tak lépe nedělat reformy žádné. Chtěli tedy začít z gruntu, dělat prostě úplně novou transformaci. Spatřuji v tom jev, který na poslední výroční konferenci Světové banky označil Josef Stiglitz jako ducha jakobínismu z francouzské revoluce, popřípadě přímo ducha bolševismu, který chce jakousi diskontinuitní revoluční změnu a chce s "čistým stolem" začít od začátku. Považuji to z hlediska své profese institucionálního ekonoma za špatný přístup.
Pehe: Potom se dostáváme k hlubší otázce, že bychom si mohli nakonec zoufat nad tím, jako kdyby to z politických sil byla jediná komunistická strana, která se může vykázat jakousi kontinuitou a v uvozovkách je morální. To by bylo skutečně na pováženou.
Rupnik: Dodal bych jenom toto: Po revoluci jsem si myslel, že je to taky české specifikum, když se česká komunistická strana nepřejmenovala, a že má alespoň jednu výhodu, že věci jsou jasné. Jsou to komunisté, nehrají si na to, že jsou něco jiného, a budou tady prostě jako jakési muzeum komunismu. To zároveň umožní nekomunistické levici, řekněme sociální demokracii, aby byla skutečnou sociální demokracií a ne jenom kontinuitou bývalé komunistické strany. Tak jsem z toho, že se komunistická strana nezměnila, udělal z nouze ctnost - to znamená, že jsem považoval za přednost, že tady bude skutečně demokratická levicová sociální demokracie, a domníval jsem se, že komunistická strana bude mít těch svých deset procent. Také jsem si myslel, že demografickým průzkumem členstva i voličů zjistíme, že problém komunismu v této zemi je vlastně biologická otázka a že máme jenom čekat, až se pomalu toto muzeum zmenší a budeme se na ně chodit při každých volbách dívat, jak vypadají a jak stárnou.
Ale teď vidíme, že právě díky opoziční smlouvě a díky ostatním okolnostem, které tady byly zmíněny, se jim daří něco, co už jsem myslel, že je nemožné.
Myslel jsem si, že komunismus už je "profláknutý" a jeho ideologie je už mrtvá. A oni najednou mohou nabrat druhý dech. Prostě moje hypotéza se neověřila. Říkal jsem si, že jedinou službu, kterou mohou poskytnout nové demokracii, je to, že zůstanou komunisty a pomohou sociální demokracii být sociální demokracií. Sociální demokracie bohužel v tomto úkolu úplně neobstála.
Halík: Komunisté jsou totiž jediní, kteří jsou tím, za co se vydávají. KDU-ČSL, jediná ještě ideově vyhraněná strana, se podobně jako např. CDU otevřela liberálním proudům (což jí schvaluji) a skoro všechny ostatní strany si pohrávají s hesly a standardy liberalismu, pravicovosti, konzervatismu často tak nezávazně, že člověk, který trochu studoval politickou filozofii, neví, má-li se smát nebo plakat. "Ideologické programy" se často lepí na koleně bez kontaktu s odborníky v historii, politologii apod. Také postrádám u politických stran profilaci směrem k zájmům určitých sociálních skupin. Podle výzkumů se většina našich občanů situuje do pravého středu, pomalu tu roste střední třída - kdo ji však systematicky oslovuje? A je ČSSD dělnická strana? Která strana vede systematický dialog s odbory a profesními organizacemi? Často slyší od politiků - a někteří v tom přímo vynikají - jen znevažující bonmoty. Divíme se pak, že velké skupiny obyvatel mají pocit, že politici se o jejich problémy a klíčové problémy země vůbec nestarají, běhají od Sedmičky k Pravému poledni a krmí nás jen svými vzájemnými nevraživostmi a názory jednoho na druhého. Občany už nezajímá, co si myslí Zeman o Mackovi a naopak, ale jestli ještě politiky zajímá osud země a mají-li co nového říci ke svrabu, v němž se nalézáme, a zda si ho vůbec uvědomují.
Pehe: Je dobré si uvědomit, jakým způsobem u nás vznikla po revoluci politika. Politické strany de facto kromě komunistické a možná i lidové vznikly jako by seshora. Ale prostě si založily byznys a daly tomu nějakou nálepku. Nechci zevšeobecňovat, určitě nejsou všichni takoví, ale chování politiků má rysy politického tunelování. Ti prostě šli do byznysu a stejně jako tunelují manažeři různých fondů a bank, tak prostě naši politici tunelují veřejnost a její důvěru. Vy nám dáte hlasy a my si potom s tím budeme dělat, co chceme, nikoliv pro veřejnost. A je to zase takový normalizační syndrom, "kdo nekrade, okrádá rodinu". Nejprve uspokojím své okamžité potřeby a to ostatní je mi celkem ukradené. Jako hlavní jsem já a prospěch mé strany.

Co znamenají vysoké volební preference komunistů pro technologii moci?

Pehe: Vzestup komunistů může mít samozřejmě určité dopady na technologii moci, tak jak u nás momentálně funguje. Především ČSSD si musí odpovědět na otázku, do jaké míry je pro ni ještě výhodná opoziční smlouva. Zejména mladším politikům v ČSSD se brzy může začít po právu zdát, že jim Miloš Zeman svým lpěním na opoziční smlouvě může zničit politickou budoucnost. Sociální demokraté si též budou muset odpovědět na otázku, zda chtějí zpět do strany lákat ty voliče, kteří momentálně přebíhají ke KSČM. Jsou to voliči, kteří neopouštějí ČSSD proto, že si myslí, že je její vláda nekompetentní, ale že není dostatečně levicová a radikální.
ČSSD je tedy v určité pasti. Chce-li oživit hospodářství, musí prosazovat reformy, které samozřejmě nemohou být po chuti krajně levicovým voličům. Ti byli před časem populistickými sliby nalákáni, aby podporovali ČSSD. Levicové křídlo ČSSD se pyšnilo tím, že odlákává KSČM právě tyto voliče. Zeman se občas nechal slyšet, že poté, co pokořil republikány, jsou na řadě komunisté. To ovšem vyžadovalo odklon od politického středu spíše směrem k levicové rétorice. Současný vývoj je tedy do značné míry ospravedlněním těch politiků v ČSSD, kteří tvrdili a tvrdí, že ČSSD se měla snažit oslovit především středové voliče a pracovat na tom, aby se stala moderní středovou, levicově-liberální stranou.
Vzestup komunistů též znamená, že si ČSSD musí velmi dobře rozmyslet, zda opravdu chce takové změny volebního zákona, které by posílily největší strany. Tou druhou největší totiž mohou skutečně být právě komunisté, pokud se potvrdí současné trendy.
Pokud preference komunistů porostou, bude to mít zásadní vliv na chování demokratických politických stran. Ty totiž budou stále více nuceny začít se chovat jinak, než se chovají. Stoupající vliv komunistů tak může paradoxně mít i určitý pozitivní vliv na způsob fungování technologie moci v ČR. Pokud jde o obsah toho, co demokratické strany říkají a dělají, i tam se budou nuceny mnohem více vymezovat právě proti komunistům. Víme, že ti jsou proti NATO, nejsou příliš proevropští, jsou silně protiněmečtí atd. Demokratické strany se budou muset rozhodnout, zda komunistické demagogii chtějí postavit zeď nebo zda se samy chtějí dále utápět v populismu a své vlastní demagogii a pokračovat ve znechucování voličů.
Halík: Je nutné oslovit inteligentnější a mladší část potenciálních komunistických voličů, a to radikálnějším typem opozice se sociálními akcenty. Pak je třeba oslovit velkou část mladých přemýšlejících lidí - znám jich spoustu mezi studenty a čerstvými absolventy škol -, kteří se pohrdavě obracejí k politice zády, jsou alergičtí na Zemana i Klause a ani ostatní tváře na současné politické "obrazovce" je nezajímají, protože jsou okoukané a nedovedou je oslovit. Jsou to už Evropané a občané světa - na současný Klausův zápal nacionalismu se dívají se směsí zděšení a humoru - a hrozí nám, že tyto talenty sebere další vlna sociální emigrace. Tyto přemýšlející mladé lidi je třeba pro věc této země a naší demokracie získat odjinud než z tribun s omletými frázemi a Lucií Bílou. Jsem rád, když politici mají odvahu - a tady je třeba zmínit jak Havla, tak Klause, přijít diskutovat mezi studenty, ale takové diskuse by měly mít ještě jiný ráz. Studenti jsou seizmografem přicházejících změn. A něco mi říká: Změna v politickém a společenském klimatu přichází, musí přijít. Ale nestane se to "efektivnější technologií moci", ale probuzením tvůrčího potenciálu občanské společnosti.
Společnost je společné pletivo nejrůznějších seskupení, v nichž lidské já roste ve stálé komunikaci s " ty" a "my". Tato filozofie odporuje oběma ideologickým strašákům - abstraktnímu jedinci paleoliberalismu i marxistickému kolektivismu.

Vladimír Brabec,
Marie Volková