Když rostou mandatorní výdaje, musejí ministři šetřit

Když rostou mandatorní výdaje, musejí ministři šetřit

Ministr financí Pavel Mertlík a jeho náměstek Eduard Janota odpovídají na otázky Hospodářských novin
Sdělení nového ministra financí sociálnědemokratické vlády připravit pro příští rok opět deficitní rozpočet, a to se schodkem přes 39 miliard korun, žádného z odborníků a politiků příliš nepřekvapilo. Větší rozruch vyvolaly spíše změny ve struktuře rozpočtu a ve financování vládních aktivit, s kterými počítá Ministerstvo financí.

V zadání kritérií pro resortní rozpočty jste upozornili ministry na to, že při výrazném růstu mandatorních výdajů se každý z nich bude muset i při uvažovaném deficitu uskrovnit na běžných výdajích. O kolik?

Mertlík: Zatímco deficit 39 miliard vyvolal poprask v médiích, na ministerstvech vyvolává poprask to, že navrhuji 20procentní krácení jejich běžných výdajů. Jen u samotných výdajů na státní sociální politiku bude nárůst kolem 23 miliard. Pokud má být rozpočtový schodek necelých 40 miliard, jak jsem navrhl, bude třeba snížit běžné výdaje resortů asi na 80 procent jejich letošní úrovně. Navíc jsem ministerstva upozornil na to, že je třeba finančně pokrýt kromě mandatorních výdajů především vládní priority, jako jsou státní politika zaměstnanosti, příprava vstupu do Evropské unie, vzdělávání a dalších pět prioritních oblastí.
Janota: Myslím, že s ohledem na odhad příjmů a výdajů je takové řešení rozpočtu maximem možného. Příjmy rostou o tři procenta a celkové výdaje o jedno procento. Když ale náklady na sociální transfery a dávky stoupnou o devět procent, je zřejmý velký tlak na ostatní výdaje ze státních prostředků. Vždyť částka téměř 270 miliard na sociální výdaje představuje vlastně téměř polovinu rozpočtu. Jestliže někdo kritizoval rozpočet, aniž by viděl jeho strukturu a mluvil o rozhazování a utrácení, je vedle.

Problém tedy není tolik v deficitu, ale ve struktuře rozpočtu. Myslíte, že naznačená změna je k lepšímu?

Janota: Struktura rozpočtu je určitě nepříznivá, špatná. Do této podoby však vykrystalizovala vlivem legislativy k mandatorním výdajům, kterou v rámci sestavování rozpočtu nemůžeme změnit. Naopak ji musíme respektovat. Jestliže mandatorní výdaje zahrnují kromě dávek třeba i státní příspěvek na penzijní připojištění, stavební spoření, zdravotní pojištění za důchodce, vojáky, studenty a další a k tomu připočteme i mzdy, které vlastně reálně klesnou, tak máme 78 procent výdajů ze státního rozpočtu fakticky předurčeno. To je tristní z hlediska struktury rozpočtu.

S růstem mandatorních výdajů musíte počítat už třeba proto, že ministr Špidla chce prosadit rozšíření přídavků na dítě a příspěvek studentům. Co ještě tak zvyšuje mandatorní výdaje?

Mertlík: S ohledem na předpokládanou inflaci počítáme s jednou valorizací důchodů a také životního minima, které se bude muset určitě zvyšovat. S ním však souvisejí i další výdaje, a to ve vztahu k uvažovaným změnám cen energií.

Životní minimum se musí valorizovat při pětiprocentním nárůstu cenové hladiny. Ten je však letos nižší. Počítáte s valorizací životního minima ještě v tomto roce?

Mertlík: Ne, s valorizací životního minima počítáme až na příští kalendářní rok. Pro letošek ji už nepředpokládáme. Zatím podle výpočtů, které dělá Ministerstvo práce a sociálních věcí, se neukazuje, že by byla nutná. Faktem je, že nárůstem mandatorních výdajů vznikne na státní rozpočet enormní tlak, který se nedá vyřešit prostým škrtáním. Jediné východisko je, když jednotlivé resorty selektivně zruší některé svoje organizace nebo programy, které by měly přejít na komerční financování. Které to budou je však věcí především ministerstev, jež jediná jsou schopna určit, co je v jejich resortu více a méně důležité. Základní úloha však připadá vládě, která rozhoduje ve sboru. Vláda musí nakonec říci, že například výdaje na justici jsou nedostatečné a mají být zvýšeny a že jiné výdaje mají z rozpočtu vypadnout.

Neohrozí to ale některé dlouhodobé koncepce ministrů?

Mertlík: Priority jednotlivých rozpočtových kapitol je druhá rovina problému. Jednou z vládních priorit pro rozpočet jsou určitě třeba výdaje na školství. To ale neznamená, že se tím myslí například financování školských úřadů, ale skutečně škol. Rozlišit priority resortu je velmi složité a velký politický úkol vlády určitě bude, aby takové změny prosadila.

Běžné výdaje resortům snižovali už bývalí ministři Pilip a Kočárník. Čekáte, že se nynější ministři, kteří návrhy i hlasováním v Parlamentu přispěli k růstu mandatorních výdajů, budou snížení prostředků bránit?

Janota: Samozřejmě, že to lze očekávat. Kdyby jim byla dána volná ruka, tak by deficit nebyl 39 ale možná také až 139 miliard.
Mertlík: V loni šly v návrhu rozpočtu požadavky resortů, pokud si pamatuji, až na úroveň nějakých 44 miliard v deficitu. A to už byla suma, ke které ministři dospěli, i když své požadavky filtrovali, protože v zadání se jim řeklo, že z rozpočtu se budou krýt jen nejdůležitější věci. Každý z ministrů byl schopen říci, že ještě potřebuje to a ono, ale to bychom tehdy dospěli k deficitu přes 60 miliard.

Nemyslíte, že právě struktura státního rozpočtu ukazuje nutnost důchodové a daňové reformy?

Mertlík: To je otázka dlouhodobého vývoje. Je třeba si uvědomit, že reforma penzijního pojištění a vytvoření Sociální pojišťovny, tak jak o tom uvažuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, by vyžadovalo v každém případě kapitál. To sice nemá bezprostřední vazbu pouze na státní rozpočet, ale i na jiná aktiva státu. Především zřejmě na výnosy z privatizace, Fond národního majetku a podobně. Musím zdůraznit, že struktura státního rozpočtu na příjmové straně nepočítá s příjmy z privatizace. Je tam sice určitá částka, ale ta je objemem na úrovni běžných malých privatizací. Kapitál ale přinesou až velké privatizační akce. Zatím z ryze technických důvodů nevíme přesně, kdy budou a jaké přinesou výnosy. Určitě ale pak bude nutné tyto prostředky nějak využít na kapitálové výdaje.
Janota: Vytvoření nějakého fondu z roku na rok by ještě zvýšilo náklady státu, ale nevyřešilo by to problém struktury rozpočtu. Takový fond bude stejně patřit do sféry veřejných rozpočtů. Proto nemůžeme vyčlenit financování třeba důchodového systému mimo rozpočet s tím, že ten nám bude vycházet. Přitom veřejné rozpočty by vykazovaly stejný deficit.

Proto také jde více o skutečně vyrovnané hospodaření než jen o rozpočtový deficit. Ten si vláda může snižovat třeba mimorozpočtovým financováním...

Mertlík: Mimorozpočtové fondy, které existují, a dva další, které vláda připravuje, fungují na principu, jenž spočívá v tom, že část dlouhodobých výdajů je financována z dlouhodobých zdrojů, tedy mimo roční rozpočet. Ambicí vlády je, aby toto hospodaření zůstalo transparentní. To, že vedle centrálního rozpočtu existují ještě jiné složky veřejných financí, je v jiných zemích také. V tom tedy není nic špatného ani dobrého. Princip ale spočívá ve struktuře, a to příjmů a výdajů. Dlouhodobé kapitálové výdaje by měly být financovány ze zdrojů, které mají fondovou povahu, a krátkodobé běžné výdaje z rozpočtu. To je ale teoretický princip, který samozřejmě nelze v praxi zcela dodržet. Tak se nehospodaří ani jinde ve světě, ale naší vládě jde o to, aby posílila tento princip jako součást veřejných financí. I když to není úplné řešení problémů se strukturou rozpočtu.

Miloš Hrabě