Nejsou žádné přírodní katastrofy, jde jen o neschopnost lidí

Nejsou žádné přírodní katastrofy, jde jen o neschopnost lidí

Pro případ, že by se nedostávalo dříví pro oheň hrůz na konci tisíciletí, tři silná zemětřesení, která se udála za dobu kratší než jeden měsíc, poskytla argumenty těm, kdo je vysvětlují popudlivostí přírodních sil. Ke 140 mrtvým v Řecku a 15 tisícům v Turecku je třeba připočítat 1700 z Tchaj-wanu.
Není ale důvod se znepokojovat tím, co dělá příroda; ona jen pokračuje ve svém odvěkém rytmu: Každý rok je zaznamenáno zhruba osmnáct zemětřesení o síle větší než sedm stupňů Richterovy škály, napsal v tomto týdnu španělský deník El Mundo.
Vždy existuje nebezpečí zemětřesení, ale jeho následky závisejí na sociálním kontextu, v němž k němu dochází.
Největší přírodní pohroma 20. století (pád obřího meteoritu na severu Sibiře v roce 1908) si nevyžádala žádné oběti, ačkoli zničila 2000 kilometrů čtverečních území. Avšak osud tomu chtěl, že nejnovější zemětřesení udeřila v hustě obydlených oblastech, čímž se znásobil počet mrtvých.
Neznamená to, že je stále více přírodních katastrof, nýbrž že jim bylo vydáno napospas více lidí. Lidí, kteří žijí ve velkých městech ve vcelku chudých zemích, kde je nedostatečná prevence.
Podle Červeného kříže z 50 měst, která ve světě rostou nejrychleji, 40 leží v seizmicky aktivních oblastech. V těchto městských aglomeracích s nedostatečným nebo žádným urbanistickým plánováním bydlí příští oběti.
Zemětřesení je přírodní jev; katastrofa je důsledek neschopnosti lidí. Pokud jsme se něco naučili v devadesátých letech, dekádě Organizace spojených národů pro omezení přírodních katastrof, je to poznatek, že můžeme mnohé z nich předvídat a jejich důsledky do značné míry omezit.
Když tak nečiníme, nemůžeme z toho obviňovat přírodu, protože, jak napsal Rousseau v případě lisabonského zemětřesení z roku 1755, "nebyla to ona, kdo postavil těsně vedle sebe dvacet tisíc domů o šesti nebo sedmi poschodích".