Průvodce sezónou formule 1

Průvodce sezónou formule 1

Letošní šampionát vozů formule 1 byl mistrovstvím světa plným zvratů. Různě se s nimi vyrovnávali jezdci i stáje.
O tom, že letošní mistrovství světa vozů formule 1 bude duelem mezi týmy McLaren Mercedes a Ferrari, byl již před začátkem sezóny přesvědčen téměř každý. Nikdo však nepředpokládal, že v něm dojde k tolika zvratům a že ve finále do hry o titul vstoupí muž, s nímž se vůbec nepočítalo, třiatřicetiletý Ir Eddie Irvine.
Zvláště, když tento milovník rybaření a létání s vrtulníkem do té doby žádný závod F-1 nevyhrál a dokonce se o něm oficiálně vědělo, že má smlouvu jako týmový jezdec číslo dvě.
Irvine však po problémech obou největších favoritů - Michaela Schumachera a Miky Häkkinena - první závod sezóny v Melbourne vyhrál a protože pak v dalších měřeních sil dokázal zcela pravidelně dojíždět na bodovaných místech (čtrnáctkrát ze 16 závodů), měl v poločase prvenství - byť zatím z povzdálí - stále na dohled.
Když na počátku britské Velké ceny Michael Schumacher havaroval a zlomil si nohu, mělo se zato, že při jeho dlouhodobé absenci nemůže být obhajoba titulu pro blonďatého Häkkinena žádným velkým problémem.
Byla. A velkým. V Anglii mu explodovala pneumatika, v Rakousku jej o prvenství připravila kolize s jeho týmovým kolegou Colthardem, v Německu a Itálii havaroval, v deštivé Velké ceně Evropy vypadl ze hry o prvenství po špatné volbě pneumatik.
A tak z hory předpokládaných bodů zbyl jen větší kopeček. Po výhrách v Rakousku a Německu sice výrazně stouply akcie Irvina, jenže od Velké ceny Maďarska začalo být zřejmé, že poněkud prostořeký Ir nedokáže maranellský monopost vyladit tak jako Michael Schumacher. A tak se trápil.
Jakmile však v Malajsii naskočil do kolotoče Velkých cen opět Schumacher, v zájmu týmové režie doslova Irvinovi daroval výhru a FIA ji i po protestu techniků proti deflektorům potvrdila, dostal se předsezónní outsider do vedení šampionátu znovu.
Snad nejnapínavější mistrovství světa v padesátileté historii formule 1 se mohlo v posledním závodě dočkat senzace. Ale nedočkalo.
Mika Häkkinen totiž tentokrát nenechal nic náhodě, po startu z říše snů všem ujel a Irvine uviděl závěrečný šachovnicový praporek až o půldruhé minuty po něm. Není pochyb, že Fin při Schumacherově absenci v sedmi závodech zvítězil naprosto zaslouženě.
Irvine je bezesporu výtečný jezdec, ale zatím rozhodně ne z kategorie mistrů. Frentzen ve stáji Eddieho Jordana našel klid i svou parketu a dokázal víc, než sám čekal.
Coulthard je velmi ambiciózním pilotem, ale dělá rozhodně více chyb, než je zdrávo. Michael Schumacher měl smůlu, ale oba poslední závody prokázaly, že zranění na něj nemělo žádný škodlivý psychický vliv a že bude nepochybně v příští sezóně patřit k favoritům největším.
Velký skok prodělal jeho mladší bratr Ralf, který s motorem, jenž nepatří právě k nejlepším, zajel několik výborných závodů a ve Velké ceně Evropy málem zvítězil.
Jezdci týmu Stewart překvapili. Barichellovi nepochybně prospěl příchod Herberta a vymanil ho z jakési letargie. Herbert překvapil suverenitou, s jakou proměnil ve výhru nabídnutou šanci v poněkud bláznivé Velké ceně Evropy.
Určitě zklamáním byla sezóna pro Rakušana Wurze, zatímco jeho týmový kolega Fisichella se s vozem, který není příliš konkurenceschopný, alespoň občas blýskl.
Salo zajel při svém zaskakování v týmu BAR vůbec nejlepší výsledek britského týmu a při záskoku u Ferrari daroval Irvinovi výhru ve Velké ceně Německa. Hill ve své vůbec poslední sezóně paběrkoval a zdálo se, že v druhé polovině šampionátu jezdí bez motivace.
Pomineme-li oba největší a finančně nejlépe zajištěné týmy McLaren Mercedes a Ferrari, pak největší pokrok určitě prokázaly stáje Jordan a Stewart. Stewart bude v příštím roce jezdit v režii automobilky Ford pod jménem Jaguar a to by jej mělo rychle povznést mezi trojici nejlepších.
Mnohem více se čekalo od stáje Franka Williamse, která se už nemůže dočkat motorů BMW (z počátku to zřejmě velká sláva nebude) a také od Benettonu.
Stáj čtyřnásobného mistra světa Alaina Prosta si stěžovala na motory Peugeot, ale zdá se, že to není jediný problém, který tým, sídlící nedaleko Paříže, trápí.
Sauber zůstal věrný své tradici černého koně, který vlastně nakonec nikdy černým koněm nebyl.
A Arrows a Minardi si ani žádné ambice nedělaly.
Zato BAR byl z počátku velmi ambiciózní a nulový zisk musí být pro celý tým ohromným zklamáním. Však také nad šéfem týmu Craigem Pollockem visí do března Damoklův meč.
Ale v té době už začne další sezóna a v ní může být všechno jinak. Letošní podniky formule 1, plné zvratů, již patří minulosti a všechny týmy se teď oddají krátkému odpočinku a novému zbrojení do sezóny datované magickým rokem 2000.

Petr Minařík, Automédia