Základním nedostatkem jsou stále nízké výkony

České zemědělství během uplynulého desetiletí velmi výrazně změnilo svou tvář

Základním nedostatkem jsou stále nízké výkony

Podobně jako ostatní sektory národního hospodářství prošlo i české zemědělství během uplynulých deseti let rozsáhlou transformací. Změny v zemědělství byly o to náročnější, že spolu s privatizací státního majetku probíhaly i rozsáhlé restituce zemědělského majetku a transformace družstevního sektoru, který před revolucí hospodařil na dvou třetinách zemědělské půdy v ČR.
Vývoj českého zemědělství v devadesátých letech lze rozdělit do několika etap podle intenzity transformačních procesů, přístupu agrární politiky a reálného vývoje zemědělské produkce. Do roku 1991 převážně probíhala příprava institucionálních změn a podmínky zemědělského podnikání se zásadním způsobem neměnily. V letech 1991 až 1993 došlo k rozhodujícím transformačním a strukturálním změnám v zemědělství. Do roku 1997 doznívaly sekundární transformační procesy a agrární politika se soustředila především na stabilizaci rozměru zemědělství. Od roku 1998 v souvislosti s nástupem levicové vlády byla přijata nová koncepce agrární politiky, přičemž se těžiště politiky přesouvá směrem k přiblížení se Společné zemědělské politice Evropské unie.

Velké, ale drahé

České zemědělství se na sklonku osmdesátých let vyznačovalo vysokou koncentrací výroby, významným podílem na tvorbě HDP (asi 7 %) a na zaměstnanosti (zhruba 10 %), státně-družstevní podnikatelskou strukturou a v porovnání s ostatními státy socialistického tábora relativně slušnou úrovní produktivity práce a výnosových ukazatelů. České zemědělství ovšem bylo na druhé straně také charakterizováno vysokou úrovní podpor a trvale záporným saldem agrárního zahraničního obchodu.
Vysoká úroveň podpor směřujících do zemědělství byla zajišťována důchodovými transfery v kombinaci s diferencovanou zemědělskou daní a administrativními nástroji zahraničního obchodu, které udržovaly domácí ceny nad hladinou světových cen. Celková výše podpor do zemědělství činila v r. 1989 v běžných cenách 21,8 mld. Kč, což vyjádřeno v mezinárodně srovnatelném ukazateli - odhadu produkčních podpor (OPP) - odpovídalo výši 55 %. Takové výše nedosahovalo OPP ani v EU (v r. 1989 to bylo 47 %).
Kromě podpory zemědělských prvovýrobců stát prostřednictvím záporné daně z obratu u potravin dotoval jejich spotřebu. Pomocí tohoto nástroje stát uměle udržoval vysokou poptávku po zemědělské produkci a tím i velký rozměr zemědělství.
Navzdory masivnímu přerozdělování, komparativně výhodně koncentrované výroby a vysoké ochraně domácího trhu naše zemědělství výrazně zaostávalo v kvalitativních ukazatelích za západní Evropou. Šlo především o důsledek neefektivního systému, který neobsahoval dostatek podnětů ke zvyšování produktivity práce. Absence tržního chování vedla k přezaměstnanosti, často nehospodárnému využívání kapacit, strnulosti trhů atd. Transformace byla proto nevyhnutelná.

Soukromé farmy

Transformace zemědělství podobně jako celá hospodářská reforma vycházela z liberální doktríny a zahrnovala jednak systémové změny společné celé ekonomice - cenovou liberalizaci, liberalizaci zahraničního obchodu, daňovou reformu, privatizaci - a jednak pro zemědělství specifickou a mimořádně rozsáhlou transformaci majetkoprávních vztahů ve výrobě a odbytu. Ještě v průběhu roku 1990 bylo obnoveno a garantováno soukromé vlastnictví půdy a zároveň prostřednictvím zákona č. 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů bylo umožněno novým zemědělcům začít soukromě hospodařit.
Ke stěžejním transformačním procesům v zemědělství patřily restituce půdy a zemědělského majetku, transformace družstevního sektoru a privatizace státních podniků. Parametry všech těchto procesů byly podřízeny základnímu cíli tehdejší agrární politiky - restrukturalizovat družstevně-státní zemědělství na zemědělství s převažujícím podílem rodinných farem. Rozhodující transformační zákony - Zákon o půdě (č. 221/1991 Sb.) a Transformační zákon (č. 42/1992 Sb.) - umožňovaly začínajícím hospodářům, aby v krátkém časovém horizontu získali investiční kapitál "zadarmo". Vznik rodinných farem podporovala i dotační a úvěrová politika. Během necelých dvou let byla veškerá neinvestiční podpora znevýhodněným oblastem zcela odbourána a rozhodující část dotačních a úvěrových zdrojů směřovala na investiční výstavbu nových soukromých farem. Tento nový sektor (výrazně menšinový - v r. 1993 obhospodařoval asi 15 % z. p.) absorboval více než 85 % dotací. Všechny tyto motivy vedly k tomu, že hospodařit začali i takoví soukromníci, kteří by se za objektivnějších podmínek nikdy do soukromého hospodaření nepustili. Ti se pak pochopitelně dostali během několika prvních let do finančních problémů a stát byl nucen část jejich splatných závazků odepsat.

Velká privatizace

Vedle transformace družstevního sektoru byla zahájena i privatizace státních statků a zpracovatelského průmyslu. Privatizace probíhala podobně jako v celém hospodářství podle Zákona o velké privatizaci.
Privatizace státních statků byla komplikována jednak souběhem restitucí s privatizací a jednak výší závazků zatěžujících privatizovaný majetek. Proto trvala déle a vyžádala si i státní pomoc ve výši 7 miliard Kč na uhrazení dluhů bývalých státních statků. Privatizace zpracovatelského průmyslu v porovnání s privatizací státních statků proběhla naopak celkem rychle, ale ukazuje se, že nepříliš šťastně. Nebyly totiž brány v potaz zájmy prvovýroby a došlo k faktickému přetržení tradiční výrobní vertikály, která je základem úspěšného rozvoje zemědělství ve všech vyspělých zemích.
Velký rozsah a časovou náročnost transformačních procesů potvrzují i číselné údaje. K 31. 12. 1994 bylo vzneseno na 233 tis. restitučních nároků, z čehož bylo vyřízeno teprve 57,8 %. Ke stejnému datu bylo ze 47,8 mld. majetku státních statků vydáno na restitucích 21,1 mld. a realizováno ve schválených privatizačních projektech dalších 17,8 mld. Kč. Majetek za 8,9 mld. tedy stále na svého majitele čekal.
Dopad transformace majetkoprávních vztahů se rovněž výrazně promítl do podnikatelské struktury v zemědělství. Během transformační etapy vzrostl podíl soukromě hospodařících rolníků na celkové výměře z. p. z 3,3 % na 23,3 %. Zcela nově se vytvořil sektor obchodních společností, ať již jako důsledek transformace družstev nebo na základě privatizace státních statků. Naopak prakticky zmizel ze zemědělského podnikání státní sektor a i sektor družstev se výrazně zmenšil - z 66 % na 47 %.

Vliv liberalizace cen

Transformace zemědělství byla bezprostředně ovlivněna i dalšími systémovými změnami. K 1. 1. 1991 byla u potravin naplno spuštěna cenová liberalizace. Tento krok spolu s odbouráním záporné daně z obratu způsobil skokový nárůst cen potravin a postupný pokles spotřebitelské poptávky. Poptávku po potravinách navíc tlumil i celkový propad koupěschopnosti obyvatelstva.
Jestliže se cenová liberalizace naplno projevila v růstu cen vstupů do zemědělství, realizační ceny zemědělských výrobců naopak cenový skok u potravin téměř nereflektovaly. Tento liberalizační efekt je vnímán zemědělci se značnou nelibostí, na druhé straně je však třeba si uvědomit, že tím došlo k nutnému narovnání deformovaných cenových relací v zemědělském podnikání.
Dalším důležitým systémovým opatřením byla liberalizace zahraničního obchodu. Zavedení vnitřní směnitelnosti koruny spolu s restrukturalizací celního sazebníku formálně otevřelo náš trh zahraniční konkurenci. Ta měla ovšem přístup v prvních letech výrazně ztížený, neboť koruna byla silně devalvována, tuzemská poptávka byla značně utlumena a navíc byl vnitřní trh v průběhu roku 1992 chráněn dovozní přirážkou.
Cenová liberalizace spolu s liberalizací zahraničního obchodu si vyžádala potřebu řešit bilanční přebytky zemědělských komodit. K tomuto účelu byl zřízen Fond tržní regulace, který prostřednictvím intervenčních nákupů, exportních subvencí a minimálních cen někdy lépe, někdy hůře likvidoval přebytky. S postupným vyrovnáváním poptávky a nabídky na vnitřním trhu se omezila činnost Fondu prakticky jen na obiloviny a mléčné výrobky.
Posledním systémovým opatřením byla daňová reforma. Počínaje rokem 1993 byla zavedena nová daňová soustava, která nahradila zemědělskou daň klasickou příjmovou daní a daň z obratu nahradila daní z přidané hodnoty. Obě tyto změny výrazně přispěly ke snížení státních výdajů do zemědělství.
Během transformační etapy došlo k razantnímu poklesu státní podpory zemědělství - vyjádřeno v OPP z 51 na 21 %. Zároveň ale také trvale klesala hrubá zemědělská produkce - do konce roku 1993 o 23,5 %. Kvalitativní ukazatele s výjimkou produktivity práce většinou stagnovaly (užitkovost hospodářských zvířat) nebo klesaly (výnosy v rostlinné výrobě). Růst produktivity práce tak lze přičíst výhradně na vrub výraznému snížení počtu zaměstnanců v zemědělství (o 50 %).

Snaha o stabilizaci

Navzdory rozsáhlé podpoře rozvoji rodinných farem nedošlo během transformační etapy k obnovení jejich převahy. Již v průběhu roku 1994 proto byla realizována řada opatření, která směřovala zejména ke stabilizaci celého agrárního sektoru. Byl založen Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond, jenž měl v první řadě sloužit k objektivizaci podpor investic do zemědělství, a to formou dotací k úrokům a garancí úvěrů. Na rostoucí sociální problémy v marginálních oblastech související s radikálním odbouráním dotací reagovala agrární politika zavedením plateb za udržování krajiny v "kulturním" stavu. Tento přístup vyvrcholil v roce 1998, kdy byl zaveden systém kompenzačních plateb a podpor ve vazbě na chov hospodářských zvířat.
V oblasti majetkových vztahů stále probíhala privatizace státních statků, ale také docházelo k další přeměně transformovaných družstev. Řada z nich se rozpadla, skončila v likvidaci nebo se přeměnila na akciovou společnost. Zemědělské podnikání opustily stovky drobných rolníků.
Přestože se agrární politika snažila sektor stabilizovat, hrubá zemědělská produkce do roku 1997 poklesla o dalších 7,5 %. Výjimkou byl jen rok 1995, kdy mimo jiné bylo zemědělství poprvé a naposled v devadesátých letech ziskové. Za tímto úspěchem se však skrýval mimořádně příznivý vývoj na světových trzích. Vyšší světové ceny se společně s úspornou dotační politikou odrazily i v dalším poklesu OPP - z 21 % na 10 %. Nižší hodnoty vykazují již jen Austrálie a Nový Zéland.
Výrazně negativním rysem této etapy bylo prohlubování záporného salda agrárního zahraničního obchodu. Z mírně přebytkové bilance v r. 1993 se agrární obchod propadl pod -20 mld. Kč. Příčin tohoto jevu je více. Jednak se vyčerpal devalvační polštář, dále se dynamicky zvyšovaly reálné příjmy obyvatelstva a nerestrukturalizovaný potravinářský průmysl nebyl s to plně uspokojovat jeho poptávku a navíc se ukázalo, že tarifní ochrana nebyla nastavena zcela efektivně. V průběhu této etapy se také projevil efekt mezinárodních dohod (WTO, Asociační dohoda), které v mnoha případech otevřely náš trh subvencovaným dovozům (cibule, jablka, atd.). Bohužel ani omezené možnosti obrany, které nám poskytovaly dohody WTO, nebyly transponovány do našeho právního řádu.
V roce 1998 nastoupila nová vláda, která vyjádřila jednoznačný zájem zabránit dalšímu poklesu rozměru zemědělství. Byla zpracována koncepce agrární politiky pro předvstupní období zaměřená na revitalizaci sektoru a na vybudování všech institucí a mechanismů potřebných k zapojení do společné zemědělské politiky. Nová zemědělská politika je však tvrdě konfrontována s krizí domácí ekonomiky, když nedostatek zdrojů brání plnému rozjezdu adaptační strategie. Navíc došlo k hlubokému propadu světových cen zemědělských komodit, což dodatečně odčerpává subvenční prostředky a trvale ohrožuje stabilitu domácího trhu (vepřové maso, cukr).

Cesta do Evropy

České zemědělství je po deseti letech transformace v nezáviděníhodné situaci. Přestože postavení zemědělství v národním hospodářství vyjádřeno podílem na HDP je srovnatelné se situací v EU, finanční podpora na hektar je neskonale nižší - 77 USD/ha v ČR proti 526 USD/ha v EU. Ochrana vnitřního trhu je křehká, u řady komodit případný konjunkturální výkyv v kterékoliv významné části světového trhu může způsobit cenový kolaps na domácí scéně. Institucionální rámec tržního prostředí v agropotravinářském komplexu je stále nedokonalý a působí proti rozvoji zemědělství. Zemědělství doplácí na nevymahatelnost práva, platební lhůty překračují 3 měsíce, případně se neplatí vůbec. K tomu výrazně přispívá neexistence dlouhodobých smluvních vztahů mezi zemědělci a zpracovateli. Navzdory určitému pokroku v poslední době výrazně chybí schopné marketingové organizace zemědělců, které by usměrňovaly kvantitativní i kvalitativní parametry tržní nabídky. Neschopnost spojit síly zemědělců je primárně důsledkem rivality mezi velkými společnostmi a rodinnými farmami.
Zatímco je české zemědělství v některých komoditách ve vztahu k podmínkám světové trhu konkurenceschopné (obiloviny, olejniny), v některých naopak výrazně zaostává (mléko, vepřové maso, cukr, zelenina). Zásadním nedostatkem, který se transformací nepodařilo odstranit, je nízké využití výrobních faktorů - jinými slovy na jednotku vložené práce, kapitálu či půdy připadají stále nízké výkony.
Úkolem agrární politiky v předvstupním období proto musí být odstranění všech výše zmíněných disproporcí. Rezignace na řešení těchto problémů by mohla výrazně znesnadnit naši pozici při vstupu do EU.

Josef Vrzáň,
Ministerstvo zemědělství ČR