Ane, ane, anekdoty

Slova

Ane, ane, anekdoty

Stále narážím na stejný problém. V paměti mi vyplouvají souvislosti, které pro mladší současníky nic neznamenají. Třeba hned titulek dnešního sloupku. Kdo si jej dokáže zařadit do patřičných spojitostí? Ani samo jméno Jiří Štuchal povětšinou lidem už nic neřekne. A jaký to byl rozhlasový bavič, jak ten uměl vyprávět vtipy! "Ane, ane, anekdoty, ty má každý rád, ane, ane, anekdoty dokážou rozesmát..." - tak nějak zněl popěvek, který jeho pořady uváděl. A proč jsem si na něj vzpomněl zrovna koncem loňského roku? Doslova shodou okolností.
V povánoční neděli na stanici Nova (veřejnoprávní televize pauzírovala) v pravidelném poledním pořadu 7 čili Sedm dní vystoupily dvě naděje dvou nejsilnějších stran, tak říkajíc jejich starší dorostenci. Rozum dá, že jeden byl socdemák a druhý odeesák, vždyť mají opoziční smlouvu. Začíná se však zdát - i na základě některých narážek v jejich diskusi - že ta se nemusí dožít zrovna vysokého věku. Na politickém kolbišti u nás jako by nebylo místa pro konstruktivní spolupráci ve prospěch celku (sám celek není příliš módní slovo). Eventualita dosáhnout lepšího postavení občanského kolektivu (kolektiv - ještě větší fuj! ) smysluplným (pouze adjektivum podle mustru pana prezidenta) kompromisem dráždí všeliké stranické třepasleky (staročeský tvar mi zní případněji než novočeské trpaslík), uraženě kňourající na své ideologické dudy.
Prognózovat délku trvání specifické spolupráce našich největších partají však nehodlám. Já jsem si v debatě Vlastimila Tlustého a Stanislava Grosse povšiml jazykového jevu, který potěšil i pobavil. Graduovaný pán, jmenovaný na prvním místě, totiž vyprávěl aneknotu. Zbystřil jsem pozornost, a on, aby mě utvrdil, že jsem se nepřeslechl, opakoval podruhé: Aneknota! Netroufnu si rozhodovat, zda šlo o lišáckou aluzi, nebo o neznalost.
Anekdota nemá pochopitelně nic společného s notou, hudební značkou či nápěvem, ani s nótou, tedy písemným diplomatickým sdělením a celým hnízdem etymologicky příbuzných slov (notabene, notábl, notář, notes, noticka, notorický a tak dále).
Původ nutno hledat úplně jinde. Byzantský historik Prokopios v 7. století našeho letopočtu tak nazval svou sbírku utajovaných historek ze života císaře Justiniána a jeho dvora. Slovo anekdota vzniklo složením dvou řeckých předpon a adjektiva dotos, daný. Během času se dostalo vlastně do všech evropských jazyků, ovšem ve specifikovaném významu. Rozumí se jím krátké (často jen ústně šířené) vyprávění sloužící zpravidla k charakteristice nebo zesměšnění nějaké známé osoby, události, doby, rasy, národa, společenské vrstvy, skupiny atd. - podle Slovníku literární teorie. V běžném jazyku je pak slovo užíváno obecně pro každý vyprávěný příběh s komickou pointou, tedy pro vtip čili fór, případně žert či šprým. A jak je známo, na vtipy, zvláště politické, je náš rodný humus tradičně úrodný. Dokonce se zdá, že po letech jisté zdrženlivosti dochází opět k jejich bujení.
Slovo vtip je pochopitelně slovanského původu. V češtině má více významů: 1. schopnost (bystře) řešit problémy ap., důvtip (uplatnit v práci svůj vtip). 2. hovorově podstata problému, jeho řešení (celý vtip je v tom, že...). 3. schopnost dosahovat žertovného účinku, takový účinek (sršet vtipem). 4. slovní vyjádření žertovného obsahu, anekdota (vyprávět vtipy). 5. čin, kousek s žertovným účinkem, žert (takové vtipy nedělej). Souvisí se slovesem tepati ve významu říznout, seknout na pravém místě, případně se vtípiti se, vniknout do něčeho rozumem. V běžné mluvě se pro vtip ve významu č. 4 používá jako synonyma především výrazu fór, po nahlédnutí do slovníků se však domnívám, že ne příliš dlouho. Dříve se termín vyskytoval hlavně ve spojení dělat fóry = dělat drahoty. Odvozen je prý z německé fráze machen sie uns nicht vor, nebalamuťte nás. Z němčiny pochází i žert a rovněž tak šprým.
Použití zkomoleniny aneknota lze tedy tolerovat jen jako pokus o vtip, žert, šprým, fór či kameňák, případně jako hec, legraci, prču, srandu, šprmpunákle, šprťouchle, švandu, tlach, žvást a podobně. Hovorová čeština má v této oblasti tezaurus věru bohatý.
Ivo Vaculín