Kontroverzní filmy o věčných tématech

V Projektu 100 - Zima '99 uvidíme Scorseseho, Tarkovského i Pasoliniho

Kontroverzní filmy o věčných tématech

* Další desítka titulů v Projektu 100. Hlavním tématem jsou biblické motivy a otázky etiky. Nechybějí dva skandální erotické filmy.
Již do páté sezóny - společně s Febiofestem - vstoupila ambiciózní filmová přehlídka Projekt 100. Jde už o tradiční událost, která se snaží udržet povědomí o tom, že film existuje také jako umění. Přehlídka, která tvoří určitou protiváhu komerční produkci, má upozornit na tituly, které mají již časem prověřenou hodnotu a jejichž síla není v samoúčelných efektech, ale v hloubce a originalitě umělecké výpovědi. Až do konce března proto obohatí běžnou nabídku kin dalších deset starších i novějších děl, která tvoří součást zlatého fondu světové kinematografie.
Autor a organizátor Projektu 100, ředitel kin v Uherském Hradišti Jiří Králík, vybírá tituly na základě ankety, kterou v roce 1994 uspořádal na Letní filmové škole. Průběžně je doplňuje snímky novějšího data, které vzbudí pozornost na mezinárodních přehlídkách a festivalech. Jeho počin má značný význam v době, kdy filmovou distribuci ovládá hollywoodská produkce, a Projekt 100 má i příznivý divácký ohlas. V době, kdy Jiří Králík, se svým nápadem přišel, měly alternativní snímky jen minimální šanci dostat se k divákům. Dnes už je situace poněkud jiná; mezi distributory jsou společnosti programově se zaměřující na nekomerční tvorbu (např. CinemArt nebo Sunfilm), ale vždy se jedná o tvorbu novou. Přitom stále přibývá diváků unavených stereotypní hollywoodskou zábavou, tedy i těch, kteří se rádi vracejí ke klasice.
Každému ročníku přehlídky dominuje určité téma. Letos převažují snímky, v nichž se autoři osobitým a mnohdy kontroverzním způsobem zamýšlejí nad otázkami víry, biblickými motivy a dogmaty, nad morálkou a smyslem etických hodnot v životě člověka na konci dvacátého století.
Projekt znovu připomene kontroverzní snímek slavného amerického režiséra Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista. Provokující interpretaci Bible natočil Scorsese v roce 1988 podle románu Nikose Kazantzakise z roku 1952 a vyvolal jím bouřlivou odezvu. Vesměs nadšenou mezi intelektuály, negativní a doslova rozhořčenou mezi věřícími. Protesty z církevních kruhů vedly dokonce až k výhrůžkám. Film totiž polemizuje s dogmatem nejzávažnějším, a to je pojetí postavy Krista. Scorsese ho nevidí jako člověka jednoznačně a dobrovolně přijímajícího svůj život jako oběť, ale jako člověka váhajícího, jehož pochybnosti ho vedou až k přehodnocení vlastního životního postoje. Stejně nekonvenčně a netradičně pojal i postavu Jidáše. Tímto pozoruhodným výtvarně podmanivým filmem s hvězdným obsazením (Krista hraje Willem Dafoe, Jidáše Harvey Keitel) se Scorsese sám vyrovnával s dědictvím a následným odmítnutím vlastní přísné katolické výchovy, která provázela jeho dětství.
Satirickou biblickou parafrází je i snímek britské kabaretní skupiny Monthy Python Život Briana z roku 1979, vysmívající se náboženskému fanatismu. Film plný drsných gagů vzbudil pobouření jak křesťanských, tak i židovských spolků. Otázky spojené s vírou klade i další biblická paralela - nejslavnější film významného ruského režiséra Andreje Tarkovského Stalker. Sci-fi o muži, "spasiteli", který jako průvodce svých dvou souputníků - cynického Spisovatele a racionálního Profesora - hledá a zároveň nabízí spásu v tajemné a pečlivě střežené Zóně, která ukrývá zvláštní moc.
Jako křížovou cestu mrazivým Londýnem lze chápat snímek jednoho z nejvýraznějších britských režisérů Mika Leigha Nahý z roku 1993. Jeho antihrdina bezdomovec Johny je jakási groteskní podoba novodobého proroka, cynického pobudy a padlého intelektuála. V depresívně laděném příběhu putuje Johny perifériemi odcizeného velkoměsta. Potkává lidi podobně osamělé, frustrované, necitelné. Leighovi vykořenění hrdinové, tragické postavy z okraje společnosti postrádají naději, cit, schopnost milovat a žít ve světě plném krutosti a násilí. I oni si však záměrně ubližují, jako by v aktu zla spatřovali krutý, ale přece jen záblesk lidství.
Peklem prochází i tragický hrdina filmu Ohňostroj, jehož autorem je kultovní japonský režisér Takeshi Kitana. Tento všestranný spisovatel, malíř a herec natočil sedm filmů, které se vždy dotýkají násilí. Originální příběh Ohňostroje vypráví o policistovi, který se zaprodá jakuze, protože potřebuje peníze, aby pomohl umírající manželce a postřelenému invalidnímu příteli. Tady začíná nová etapa jeho života plná hrůzy a násilí. Film, který je směsí ironie a drastických scén, natočil režisér v roce 1997 a získal za něj benátského Zlatého lva. Mezinárodní publikum ocenilo v tomto brutálním a zároveň melancholickém příběhu sílu výpovědi o narušení etických norem, o ztrátě rovnováhy v životě dnešního člověka.
Vášnivým čtenářem Bible je i mentálně zaostalý Karl Childers, hlavní postava filmu Smrtící bumerang scenáristy a režiséra Billa Boba Thortona z roku 1995. Také on je tragickou postavou neorientující se ve složitosti tohoto světa. V dobré víře a naivitě volí zlo, aby bojoval proti zlu. Autor dramatu nabízí obecnější otázku: Kde je ona pomyslná hranice etiky, kterou nelze překročit ani ve jménu ušlechtilých cílů?
Určitým protipólem vykořeněných, váhajících a frustrovaných hrdinů je Antonia, hlavní hrdinka ságy holandské režisérky Marleen Gorrisové. Natočila ji v roce 1995 jako oslavu ženské síly a sebedůvěry. (o filmu blíže na str. 11)
Poetický autorský snímek slovenského režiséra Dušana Hanáka Růžové sny, který vznikl v roce 1976, také nabízí idylický příběh, tentokrát o lásce roztržitého pošťáka a mladé cikánské dívky. Křehký příběh s Jurajem Nvotou a Ivou Bittovou v hlavních rolích o jedné bláznivé lásce neztratil půvab ani po více než dvaceti letech.
Do letošní přehlídky jsou zařazeny i dva eroticky laděné snímky, které v době svého vzniku vzbudily vášnivé diskuse, a byly dokonce označovány za pornografii. Canterburské povídky natočil slavný italský režisér Pier Paolo Pasolini v roce 1971 podle středověké veršované sbírky Goeffreyho Chaucera jako erotické leporelo o lásce a nevěře, poctivosti a vychytralosti, o zradě a cti. Sám ve své osobité verzi příběhů vytvořil postavu básníka. Skandální naturalistické drama Korida lásky vzniklo v roce 1971. Japonský režisér Nagisa Ošima ho natočil na základě skutečného příběhu z roku 1935 o majiteli nevěstince, který podlehne zničující vášni k mladé gejše a v bouřlivých erotických hrách se spolu s ní vydává vstříc tragickému naplnění vlastního osudu. Film byl v době svého vzniku zakázán a jeho autor postaven před soud. V mnoha zemích světa nebyl uveden dodnes. Režisér prostřednictvím snímku, považovaného za jeden z nejodvážnějších popisů sexuální posedlosti v dějinách kinematografie, otevírá své téma "smrtelné fascinace", které chápe jako jednu z konstant japonských tradic.

Zdena Líkařová