Nemám orientační smysl

Nemám orientační smysl

Nebudu unavovat příklady z lesa, z cizích metropolí ani z uliček Starého Města pražského, kde bych se měla po těch letech vyznat poslepu, leč nevyznám. Řeknu to lakonicky: Nemám orientační smysl. Kdejaká pokusná krysa má v tomhle směru lepší výsledky testů než já.
S orientačním smyslem (nebo bez něj) se člověk rodí a dělat se proti tomu nedá nic. Leda snad jedna věc: Brát svůj handicap jako přednost. Říct si: Můj život je bohatší o spoustu objevů a překvapení, když co chvíli dorazím úplně jinam, než kam jsem zamířila.
Jako minulý týden (jeden příklad přece jenom uvedu). Před týdnem jsem se ocitla na nějaké schůzi v jedné z těch krásných nových administrativních budov, kde všechno vypadá jako opravdové dřevo, ocel, sklo a chrom, ale všechno je při bližším ohledání nějaká forma - s odpuštěním - bakelitu.
Když schůze skončila, byl pozdní večer. Všichni se tak nějak rychle rozprchli a já jsem se ocitla sama na pusté chodbě. Myslela jsem, že v podobných budovách to hučí pracovním elánem dlouho do noci, ale kdež, ty doby už jsou asi pryč. V desátém patře té bakelitové pevnosti se moje kroky ztrácely jako v hradě Drákulově.
Kudy teď? Člověku bez orientačního smyslu se všechny směry zdají být stejně správné. Potíž je v tom, jak najít ten ještě správnější než správný.
Hurá, na konci jednoho směru byl výtah! Po hodině jsem byla pořád ještě v tom výtahu, jen o patro níž, mezi osmým a devátým. Ten člověk, co přistoupil těsně před tím, než se výtah zasekl, mi už dávno dal svou navštívenku (ing. Jan Douda, DrSc., generální ředitel čehosi), potom chvíli seděl na aktovce, teď ji měl pod hlavou.
"Miláno," řekla jsem. "Hotel Leonardo, mám doma magnetickou kartu", zaradoval se ing. Jan Douda. "Riga," snažila jsem se ho doběhnout. "Haha," zajásal. "Hotel Riga. Mám doma klíč od pokoje 443." A tak dál.
Aby bylo jasno, z nedostatku lepšího programu jsme hráli takovou hru. Ing. Jan Douda byl na svůj orientační smysl doslova hrdý, ale zato se přiznal, že zapomíná vracet klíče a karty od hotelových pokojů. "Zrovna tady mám jednu kartu z Kodaně, hotel Nymfa, včera jsem se vrátil," sáhl ing. Douda do kapsy.
"A co kdyby...," napadlo mě najednou, strčila jsem kartičku z Nymfy do škvíry ve stěně výtahu - a ten se dal nehlučně do pohybu.
"Ach bože, kudy teď?" zpanikařila jsem, sotva se dveře konečně otevřely.
"Jen pojďte za mnou," stačil ještě sebejistě zavolat ing. Douda, než za ním neprodyšně zapadly jakési chromované dveře. Až za dva dny jsem si přečetla v bulvárním večerníku, že to byly dveře od zrušených podzemních garáží. Vypátral ho tam speciálně vycvičený pes.
Naďa Klevisová