Filozof Wittgenstein a führer Hitler

Filozof Wittgenstein a führer Hitler

* Fantazie versus realita. Hypotézy vycházející z narážek. Dozvíme se ale někdy, jak to bylo doopravdy?
Kimberlay Cornishe uvažuje v knize Žid zLince (ve francouzském překladu, který vyšel koncem října 1998, Wittgenstein proti Hitlerovi) o tom, že setkání Adolfa Hitlera s Ludwigem Wittgensteinem (1889 až 1951), později věhlasným filosofem a logikem, vjedné třídě reálky vLinci roku 1904 mohlo mít zásadní vliv na vývoj budoucího nacistického führera. Podle hypotézy, kterou čtenářům předkládá australský profesor matematiky zMelbourne, pokoušený historiografií, předurčil raný chlapecký zážitek do značné míry dvě katastrofy 20. století. Nelze prý vyloučit, že na počátku bylo náhodné setkání dvou kluků a na konci židovská genocida a druhá světová válka.
Může nám to připadat jako fabulace zrodu Járy (da) Cimrmana, včetně té třídní fotografie, sloužící mimo jiné jako doklad. Zcela nahoře vposlední řadě vpravo stojí chlapec nepříliš sympatického výrazu. Již dlouho se ví, že ten chlapec se jmenoval Adolf. Australský profesor, trochu matematik, trochu mystik, který je však především posedlý historií, dospěl při prohlížení fotografie kpřekvapivému zjištění. Docela blízko od toho malého šeredy stojí pohledný klučina. Není to nikdo jiný než mladý Ludvig zrodiny vídeňské aristokracie Wittgensteinů, kteří konvertovali ke katolicismu. Hitler a Wittgenstein byli stejně staří a v roce 1987 se zjistilo, že navštěvovali jako patnáctiletí Realschule vLinci. Třídní fotografie potvrzuje, že se museli dobře znát.
Hitler se zmínil vúvodu svého spisu Mein Kampf (1925), že se stal antisemitou na reálce vLinci. Poznal tu prý jednoho mladého Žida, jehož chování vněm zanechalo natrvalo špatný dojem. Zpatnáctky židovských chlapců, kteří vroce 1904 chodili na linecké reálné gymnázium, byl Wittgenstein asi nejvýraznějším typem, který mohl Hitlera odpuzovat i přitahovat zároveň. Pocházel jednak zbohaté a známé rakouské rodiny, jednak byl podobně jako Hitler zaujat uměním, měl slabost pro Wagnerovu hudbu a nadšení pro Schopenhauera.

Mystický prožitek

Zkušenost sžidovským mládencem, nebo lépe mladým katolíkem židovského původu, tedy údajně iniciovala Hitlerův antisemitismus a následně i ideologii "konečného řešení". Sama o sobě to není hypotéza nijak šokující. Avšak Kimberley Cornish se sní nespokojil a jde dále. Tvrdí, že mladý Wittgenstein ovlivnil mladého Hitlera daleko hlouběji a všestranněji a vlastně nabídl budoucímu diktátorovi filosofické východisko pro ideologii národního socialismu.
Svůj názor opírá australský autor o fakt, že Wittgenstein dával často najevo, že během svého mládí zažil cosi mystického. Podle Cornishe se mělo jednat o prožitekhluboké shody "individuálního vědomí" a "univerzálního ducha", což později filozof formuloval jako individuální či soukromé "ne-vlastnictví ducha". To, co se mělo podle filozofa týkat celého lidstva, však Hitler vztáhl jen na "vyvolené", na "árijskou" pseudorasu. Představa, že individuální vědomí se rozpouští vnejvyšším duchu, není ovšem zase tak originální, aby si na ni mohl dělat nárok Wittgenstein či Hitler. Také proto nepatří stránky Cornishovy knihy věnované této otázce ktěm nejzajímavějším.
Čtenářsky přitažlivá je naopak ta část knihy, kde se historik věnuje další své hypotéze. Když se Hitler koncem 20. let pustil za svým cílem ovládnout Německo, uchýlil se Wittgenstein do Cambridge. Pronásledován údajně pocitem viny za to, co se odehrává vNěmecku, začal se na britské půdě angažovat vboji proti nacismu. Přitom nejen myšlenkově ovlivnil své univerzitní kolegy, ale řadu znich, často těch, kteří patřili knejbystřejším, přivedl ke spolupráci se sovětskou tajnou službou.

Na Stalinově straně

Cornish připomíná, že ve 30. letech nacházela marxistická ideologie na cambridgské univerzitě hodně příznivců a nebylo výjimkou, že i některé univerzitní veličiny, například Anthony Blunt, později ředitel uměleckých sbírek v Buckingham Palace, se staly horlivými spolupracovníky KGB. Komunističtí sympatizanti a ti, kdo se zapojili do sovětských služeb, byli podle historikova šetření většinou lidé zWittgensteinova okruhu, žáci, přátelé nebo, vzhledem kfilozofově homosexuální orientaci, milenci. Autora to pak svádí kzávěru, že filosof byl odpovědný za nábor celé skupiny. Důkaz přitom opírá o jediné, údajnou nabídku učiněnou Wittgensteinovi vroce 1935, aby se ujal vedení katedry filosofie na univerzitě vKazani, vkultovním městě ruských bolševiků, neboť odtud pocházel Lenin. Chybí ovšem jakýkoliv materiální doklad takové nabídky a jediným jejím svědectvím zatím zůstávají jen zmínky a narážky, které v této záležitost činil filosof sám, a to, že se začal učit rusky.
Navíc má Cornishova hypotéza jednu zásadní vadu. Pokud by byl Wittgenstein skutečně předpokládaným a dosud neznámým a záhadným zprostředkovatelem náboru, musel by se asi chovat jinak. Ve městě, které bylo pod dohledem britské kontrašpionáže, by býval na sebe méně upozorňoval a sotva by dával tak jasně najevo prosovětské sympatie, jak to ve skutečnosti činil. Nicméně sondáž, kterou provedl historik vuniverzitním prostředí předválečné Cambridge, přináší pozoruhodné výsledky. Není rovněž nezajímavé se dozvědět, kdo byli ti Wittgensteinovi žáci, kteří předávali Rudé armádě tajné kódy posílané německým generálním štábem wehrmachtu a kteří tak pomohli Stalinovi sehrát výraznou roli vporážce Hitlera. Měl-li Wittgensteinův předek princ Ludwig-Adolf (vychutnejme pikantnost této shody jmen!) podíl na porážce Napoleona před Moskvou (jeho smělost chválí pruský vojenský teoretik Karl von Clausewitz), on sám zachraňoval Leningrad.

Případ neurotika

Vroce 1907 se rakouský psycholog Alfréd Adler zmínil na shromáždění vídeňské Psychoanalytické společnosti, kam docházel i Sigmund Freud, o případu jednoho svého mladého pacienta. Jeho popis plně odpovídá Wittgensteinovi. Až bude vroce 2007 zpřístupněn Adlerův archív, možná se potvrdí, že mladý Ludwig sehrál navíc i jistou roli při zrodu moderního pojetí neurózy. Vypráví o tom ostatně Francouz Roland Jaccard vknize věnované filosofovi. Wittgenstein byl psychicky labilní, trpící návaly zuřivosti, šílenec se sebevražednými sklony a židovský antisemita, který nenáviděl vlastního otce. Vzdal se dědictví a vydal se na dráhu venkovského učitele vDolním Rakousko, která zakrátko skončila skandálem, když ve vzteku téměř utrhl ucho jednomu zžáků. Samo o sobě by šlo o jiný příběh, pokud by zároveň nebylo známo, že Adler byl důvěrným přítelem Lva Trockého. A odtud se odvíjí třetí Cornishova hypotéza. Nebyl náhodou rakouský filosof získán jako spolupracovník sovětské tajné služby právě touto cestou? Na odpověď, pokud vůbec nějaká bude, se musí ještě pár let počkat.
Kimberley Cornishe nepostrádá fantazii a jeho hypotézy a konstrukce tomu odpovídají. Sám se ve francouzském tisku přiznal, že vychází zintuice a pak teprve hledá důkazy. Nelze se pak divit, že čtenář je po přečtení knihy australského matematika a historika poněkud zmaten. Zbláznil se autor, klade si otázku, nebo Wittgenstein hrál vmoderních dějinách Evropy obdobnou roli jako Cimrman vdějinách Rakouska-Uherska? Ale pravda, ta je nejspíše někde jinde a velmi pravděpodobně se ji už sotva kdo dozví.

Zdeněk Müller, Paříž