Znakoplavka obecná, bratře

Znakoplavka obecná, bratře

I když by se mohlo zdát, že mám něco proti počítačům, nic proti nim nemám. Vážně ne. Jenom snad to, že jsou tak strašně omezené - ostatně jako kdejaký génius.
Tuhle přiběhl soused, že má senzační, ale fakt senzační hru. "Rybolov," jásal, "to vám je úplně jako doopravdy. Co doopravdy, lepší je to, můžeš si přispat, nikam se nemusíš hnát, nezmokneš, nenastydneš, dobrodružství z lovu si zažiješ, o nic nepřijdeš..."
Chlapy zaujal, to je zvláštní, jak jsou muži hraví. A jaké jsme my, ženy... jak bych to řekla... Přímo hmatatelně jsem cítila, jak to ve mně bobtná, že jim to zkazím, i když vím, že bych neměla. "O nic nepřijdeš, akorát si tu svoji rybu těžko upečeš," rozkopla jsem jim ten jejich pyšný hrad z písku. Ale už mě nevnímali. Už číhali v pantoflích s virtuálními pruty u virtuálních peřejí.
Bůh s nimi. Usadila jsem se k recenznímu výtisku Evropské fauny a flóry. Díky za ni nakladatelství Slovart. Čtyři stovky stran všeho živého, co se spolu s lidmi drží na našem světadíle tvrdošíjně jako plíseň, a kéž se ještě dlouho udrží. Člověk listuje, dotýká se stránek, cítí jemnou vůni tiskařské černi, barev a klihu, slyší tiše praskat knihu ve hřbetě, neslyší hvízdat žádné elektronky.
Líbí se mi představovat si bratry Preslovy, jak vymýšlejí botanické názvosloví. "Co tohle?" ptá se Jan Svatopluk mladšího Karla Bořivoje, kustoda sbírek Národního muzea.
"To bychom mohli nazvat prutník chluponosý, co říkáš? A tohle?"
"Což například hedvábitec pravý?" nedá se zahanbit Jan Svatopluk. I on má fantazii.
A pak se nadšeně přebíjejí: "Zpeřenka tamaryšková! To zní krásně, ne?"
"Trnivka prodloužená!"
"Ne, trněnka bude lepší."
"No, dobře, ať je po tvém, tak tedy trněnka." V okamžiku zrodu je všechno nejkrásnější. I vědecká terminologie se v té chvíli podobá básni.
Ta kniha je opravdu fascinující. Když si jen člověk představí, jaké bohatství života čeká na kdejaké louce, mezi, v kdejaké louži, najednou je mu v bytě těsno jako cvrčkovi v krabici od bot.
Taky si hraju. Postoupili jsme s bratry Preslovými k bezobratlým. Hrabulka dvoubarevná. Kněžice páskovaná. Splešťule blátivá. "Což znakoplavka obecná, bratře?" zahuhlám mužně, aby Jan Svatopluk nepoznal, že se mu do vynalézání plete kdosi, kdo má krátký rozum.
"Zasekni! A tahej!" vzrušují se lovci v obývacím pokoji. "Postavila bys nám na kávu?" vrátí se jeden z nich na okamžik do reality.
"Káva? To je povel alt - pravý šift - ká," zavolám, ani nehnu brvou. Třeba mi na to skočí.
Naďa Klevisová