Edgar Allan Poe: Filosofie nábytku

Edgar Allan Poe: Filosofie nábytku

Pokud jde o vnitřní výzdobu, drží Angličané na rozdíl od venkovní architektury svých sídel naprostý primát. Italové mají cit pro málo jiných věcí kromě mramoru a barev. Ve Francii platí meliora probant, deteriora sequuntur - lidé zde patří až příliš k rase větroplachů a tuláků, než aby se starali o náležité vybavení domácnosti, pro něž ve skutečnosti mají skvělý smysl nebo přinejmenším alespoň zárodek správného vztahu. Číňané mají spolu s většinou východních národů vášnivou, i když poněkud nepatřičnou fantazii. Skotové jsou ubozí dekoratéři. Holanďané snad mají neurčitou představu, že záclona není symbolem majetku. Zato ve Španělsku jsou samé záclony - je to národ katů, kteří své oběti věší. Rusové nemají nábytek vůbec. Hotentoti a Kikapuové si vedou svým způsobem velice dobře. Jedině Yankeeové jsou směšní.
Není těžké zjistit, čím to je. Nemáme žádné aristokratické rody, a považujeme tudíž za přirozené, ba přímo nevyhnutelné, vytvářet si aristokracii za pomoci dolarů a vystavování bohatství na odiv nám musí nahrazovat heraldickou pýchu tradičních monarchií. Snadno pochopitelnou proměnou, kterou nebylo těžké předvídat, nám tak zbylo jednoduše pouze ukazovat naše názory na vkus.
Abychom však hovořili méně abstraktně. Například v Anglii není zdaleka tak běžné jako u nás, aby dojem krásy nebo představu o vkusu majitele měla vytvářet pouhá nádhera drahého příslušenství, a to především z toho důvodu, že v Anglii není bohatství nejvyšší možnou ambicí a nedosahuje se jeho pomocí vznešenosti, a za druhé proto, že skutečná rodová šlechta, uzavřená v přísných hranicích všeobecně uznávaného vkusu, se oné okázalé drahotě, v níž by mohlo vítězit pouhé zbohatlické soupeření, spíše vyhýbá, než aby v ní nacházela zalíbení. Lidé chtějí napodobovat šlechtu a výsledkem je všeobecné rozšíření dobrého vkusu. Ale v Americe, kde představuje jedinou známku aristokratičnosti proud peněz, lze říci, že vystavit tyto peníze na odiv je jediným prostředkem, jak dosáhnout aristokratické úrovně; a lid, který vždy vzhlíží k modlám, je zcela nesmyslně veden ke směšování okázalosti a krásy. Krátce řečeno, cena nějakého kusu nábytku se pro nás nakonec stala téměř jediným měřítkem hodnoty z hlediska jeho dekorativních vlastností - a jakmile jsme jednou takové měřítko přijali, vede to k mnoha dalším analogickým chybám, které můžeme snadno sledovat zpět k jejich společnému základu, primitivní hlouposti.
Umělcovu oku nemůže být nic protivnějšího než interiér domu, jemuž se ve Spojených státech - tedy v Appalačské oblasti - říká dobře zařízený byt. Jeho nejobvyklejší chybou bývá nedostatek péče. Mluvíme zde o péči o pokoj ve stejném smyslu, jako pečujeme o obraz - neboť obraz i pokoj podléhají oněm neochvějným zákonům, které platí pro všechny druhy umění; a téměř stejné principy, podle nichž oceňujeme hodnotu nějakého obrazu, nám postačí i k názoru na zařízení místnosti.
Nedostatek péče můžeme někdy pozorovat již ve výběru některých kusů nábytku, většinou však v jejich barvách nebo způsobu použití. Velice často uráží náš zrak už jejich uspořádání, které odporuje uměleckému citu. Příliš převládají přímé, ničím nepřerušované linie, případně neohrabaně přerušené pravými úhly. Pokud se objeví nějaké křivky, opakují se s nepříjemnou jednotvárností. Nevhodně rozestavený nábytek tak kazí vzhled leckterého pěkného bytu.
Záclony a závěsy jsou málokdy rozmístěny nebo vybrány vzhledem k ostatnímu vybavení. K pravoúhlým tvarům nábytku se závěsy nehodí a velký počet jakýchkoli drapérií se v žádném případě neslučuje s dobrým vkusem - správné množství stejně jako jejich rozmístění závisí na celkovém dojmu.
Kobercům se dnes rozumí lépe než kdysi, ale často dosud chybujeme při výběru jejich vzorů a barev. Koberec je duší bytu. Odvozují se z něho nejen odstíny barev, nýbrž i tvary předmětů, které na něj postavíme. Soudce z lidu může být velice obyčejný člověk; soudce, jenž rozhodne o výběru koberce, musí být génius. Přesto neustále slyšíme mluvit o kobercích tónem "d'un mouton qui r^eve" chlápky, kterým by se nemělo věřit ani ohledně úpravy vlastního kníru. Každý ví, že velká plocha podlahy může mít koberec s velkým vzorem a malá musí mít vzor malý - to ale není veškeré vědění světa. Pokud jde o materiál, prostá vlněná příze je jediná přípustná. Bruselská krajka představuje dávno zašlou módu a orientální vzory náleží vkusu, který mele z posledního. Dojemný vzor: Koberec by neměl být vyparáděný jako rikarijský Indián - rudá šmolka, žlutý okr a kohoutí pera. Zkrátka, střední cesta zde vede jasným pozadím a živým obvodovým nebo kruhovým vzorem. Odpor ke květinám nebo zpodobování jakýchkoli známých předmětů by neměl zůstávat omezený pouze na svět křesťanství. Skutečně, ať jde o koberce, závěsy, tapisérie nebo potah pohovky, veškeré čalounění této povahy by mělo mít přísně arabeskový vzor. Pokud jde o ty rádoby starožitné hadry, které občas dodnes vidíme na podlaze v příbytcích chudiny - koberce s obrovskými, roztaženými vzory oslňujících barev s proplétanými pruhy a hýřící všemožnými odstíny, v nichž nelze rozeznat žádné pozadí - to jsou pouhé zlovolné vynálezy pokolení prospěchářů a modloslužebníků peněz - potomků Baala a uctívačů mamonu, utilitaristů, kteří ve snaze šetřit myšlenkou a ekonomicky hospodařit s fantazií napřed se sobě vlastní krutostí vynalezli kaleidoskop a potom založili akciové společnosti, aby jím s chutí otáčely.
Řvavá ostrost barev je hlavní chybou ve filosofii dekorace americké domácnosti - chybou, kterou lze snadno rozpoznat i odvodit z právě popsaného zvrhlého vkusu. Jsme náruživě zamilováni do plynových lustrů a do skla. To první je uvnitř domu naprosto nepřípustné. Pronikavé a mihotavé světlo obtěžuje. Nikdo, komu slouží rozum a oči, si na to nikdy nemůže zvyknout. Tlumené nebo - jak říkají umělci - měkké světlo, jehož důsledkem jsou teplé stíny, učiní zázraky i ve špatně zařízeném obydlí. Neexistuje milejší nápad než astrální lampa. Máme pochopitelně na mysli opravdovou astrální lampu - lampu z Argandu s původním stínítkem z prostého matovaného skla a jemnými, rovnoměrně rozloženými paprsky měsíčního světla. Stínítko z broušeného skla je slaboduchý vynález nepřítele. Horlivost, s jakou jsme něco takového přijali, částečně pro větší okázalost a blyštivost, ale v zásadě kvůli tomu, že to víc stojí, tato horlivost dobře dokládá tvrzení, z něhož jsme vyšli. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že přesvědčený uživatel broušeného stínítka má buď výrazně omezený vkus, nebo přinejmenším slepě posluhuje vrtochům módy. Světlo, které vrhá takový nevkusný předmět, je nevyrovnané, rozdrobené a bolestivé. Jen samo o sobě dokáže zničit dob- rý dojem z nábytku, který osvětluje. Svým zlým okem zbavuje více než z poloviny veškerého kouzla obzvláště ženskou krásu.
Obecně lze říci, že pokud jde o sklo, vydali jsme se falešnou cestou. Jejím hlavním rysem je lesk - a jaký díl hnusu se dá vyjádřit tímto jediným slovem! Pableskující, nepokojná světla jsou někdy roztomilá - dětem a idio- tům se líbí vždycky -, ale jako výzdobě pokoje bychom se jim měli úzkostlivě vyhýbat. Po pravdě řečeno, nepřípustné je dokonce i silné stabilní světlo. Nesmyslně obrovské lustry, jaké visí v našich nejmódnějších salónech, lustry z broušeného skla, s plynovými lampami a bez stínítka, lze uvést jako kvintesenci všeho toho, co je v našem vkusu falešné a hloupě směšné.
Vášnivá touha po blyštivosti - neboť jak jsme zjistili, její idea je zaměňována s abstraktní vznešeností - nás také vede k nadměrnému užívání zrcadel. Lemujeme naše příbytky obrovskými britskými tabulemi a představujeme si, že vytváříme krásu. Myslím, že lze velice snadno přesvědčit kohokoli, kdo se umí alespoň trochu dívat svýma očima, že bezpočet zrcadel, a obzvlášť pak těch velkých, působí velice nevhodně. Odmyslíme-li si odraz obrazů, představuje zrcadlo nepřerušovanou, hladkou, bezbarvou, monotónní plochu, která je v každém případě samozřejmě nepříjemná. Díváme-li se na ně naopak jako na předmět odrážející obraz, dokáže vyrábět monstrózní a protivnou uniformitu: A zlo je zde rozčilující nejen v přímé úměře ke zmnožování obrazových zdrojů, ale v poměru neustále rostoucím. Pokoj se čtyřmi nebo pěti náhodně rozmístěnými zrcadly se tak vlastně stává z uměleckého hlediska zcela beztvarým. Přidáme-li k tomuto zlu ještě doprovodný třpyt a záři, dostáváme dokonalou míchanici nesourodých efektů vzbuzujících odpor. I úplný balík si při vstupu do takto vyšňořeného pokoje okamžitě uvědomí, že cosi není v pořádku, přestože by možná příčinu své nespokojenosti vůbec nebyl schopen pojmenovat. Když ale stejnou osobu přivedeme do místnosti zařízené vkusně, bude příjemně překvapená a mile zaskočená.
To, že člověk s naditou peněženkou v ní obvykle zároveň nosí velice přízemního ducha, je zlo, jež vyrůstá z našich republikánských institucí. Špatný vkus je součástí či doprovodným úkazem továrny na dolary. Čím víc bohatneme, tím jsou naše myšlenky rezivější. Oduševnělost britského budoáru tudíž nemůžeme hledat mezi naší aristokracií, přinejmenším v Appalačské oblasti. U Američanů se skromnějšími prostředky však můžeme narazit i na domy, které mohou alespoň v negativním ohledu soupeřit s pozlátkem studovny leckterého z našich přátel na druhé straně oceánu. Dokonce i teď máme před očima malý neokázalý pokojík, v jehož zařízení nenalézáme jedinou chybičku. Majitel spí na pohovce, je zde chladno, blíží se půlnoc: využijme jeho spánku, abychom místnost ve stručnosti popsali.
Je obdélníková, nějakých třicet stop na délku a dvacet pět na šířku, a tento tvar dává (obvykle) nejlepší příležitost k zařizování nábytkem. Jediné dveře, které v žádném případě nejsou široké, se nacházejí na delší stěně rovnoběžníku a pouhá dvě okna na protější. Okna v hlubokých výklencích jsou rozměrná, sahají až k podlaze a vedou na italskou verandu. Jejich tabulky, zasazené do rámů z růžového dřeva (masivnějších, než bývá obvyklé), jsou z karmínově zbarveného skla. Uvnitř výklenku visí volně v drobných záhybech závěsy z těžkého stříbrného brokátu, které jsou přizpůsobeny tvaru oken. Vně výklenku jsou další závěsy z bohatě zdobeného karmínového hedvábí se zlatým vyšíváním na okraji, lemované stříbrným brokátem, z něhož jsou i vnější rolety. Nejsou zde žádné garnýže, záhyby látky (které jsou spíš ostré než masivní a mají vzdušný vzhled) se spouštějí ze širokého, bohatě zlaceného násloupí s vlysem a římsou, jež se táhne podél celého pokoje v místech, kde se sbíhají stěny se stropem. Drapérie se také rozevírá a zatahuje pomocí silného zlatého lana, které ji volně obepíná a váže se do jednoduchého uzlu; nevidíme žádné kroužky a podobná zařízení. Barvy závěsů a jejich lemování - odstíny karmínově červené a zlaté - se objevují všude v hojném množství a určují charakter pokoje. Vlněný koberec je téměř půl palce vysoký a jeho karmínové pozadí zklidňuje zlatá šňůra (podobná té, jež zdobí závěsy), která lehce vystupuje z pozadí, do něhož je zasazena takovým způsobem, aby utvořila sled krátkých nepravidelných křivek, které se tu a tam vzájemně překrývají. Stěny jsou vytapetovány lesklým papírem v stříbrošedém tónu, zdobeným drobným arabeskovým vzorem bledšího odstínu převládající karmínové barvy. Rozlohu tapety oživují mnohé obrazy. Jde většinou o krajiny imaginativní povahy - například Stanfieldovy pohádkové jeskyně nebo Chapmanovo jezero v ponurých virginských močálech Dismal Swamp. Nicméně jsou zde i tři čtyři ženské tváře éterické krásy - portréty ve stylu Sullyho. Tóny všech obrazů jsou teplé, ale ponuré. Nenalezneme zde žádné "zářivé efekty". Ze všeho čiší klid. Žádný z obrazů není malý. Drobné obrázky dávají místnosti nevyrovnaný vzhled a vadou na její kráse je pak i skutečnost, že spousta pěkných uměleckých děl zůstane přehlédnuta. Široké, ale nikoli hluboké rámy jsou bohatě vyřezávané, a přitom nejsou nevýrazné ani příliš křehké. Lesknou se leštěným zlatem. Obrazy spočívají ploše na stěnách, nevisí šikmo na provazech. Jejich náměty vynikají většinou v této poloze lépe, ale nenarušují přitom celkový vzhled pokoje. Vidíme zde jediné zrcadlo, které není příliš velké. Tvarem je téměř kruhové a je zavěšeno tak, aby odnikud neodráželo obraz žádného člověka, jenž by seděl na obvyklých místech v místnosti. S výjimkou dvou lehkých židlí z růžového dřeva, určených k běžným rozhovorům, představují jediná místa k sezení dvě rozměrné pohovky potažené karmínově červeným hedvábím se zlatým květinovým vzorem, které jsou vyrobeny rovněž z růžového dřeva. Je zde koncertní křídlo (rovněž růžové dřevo), otevřené a bez přehozu. Osmiúhelníkový stůl vyrobený ze vzácného mramoru se zlatým žilkováním se nachází nedaleko jedné z pohovek. Ani na něm není žádný přehoz - zřasené závěsy na oknech postačí. V lehce zaoblených rozích pokoje stojí čtyři obrovské, nádherné sEvreské vázy, v nichž kvete spousta čerstvých, svěžích květin. Nedaleko hlavy mého spícího přítele stojí vysoký rozvětvený svícen s malou starožitnou lampičkou s voňavým olejem. Na několika lehkých a elegantně zavěšených policích se zlatými okraji a provazy z karmínového hedvábí se zlatými střapci spočívají dvě tři stovky nádherně vázaných knih. Kromě těchto předmětů zde není žádný nábytek, až na argandskou lampu s jednobarevným stínítkem karmínového odstínu z matovaného skla, která visí z vysokého klenutého stropu na jediném tenkém zlatém řetězu a vrhá na všechno pokojný, avšak tajemný jas.

Přeložil Ladislav Šenkyřík