Několik atomů z krétského pokladu

Zlato vždy mělo a stále má nad lidmi magickou moc

Několik atomů z krétského pokladu

* Čakanovatelé, chce se říci puncíři, dostali před časem konkurenci. Uzpůsobený laserový přístroj, údajně vedlejší produkt sovětského vojenského výzkumu, si razí cestu všude tam, kde by razidlo způsobilo na puncovaném klenotu nenapravitelnou škodu. Laser proniká i do zkušeben drahých kovů v nejvyspělejších zemích stejně rychle, jako se tam prosadila třeba rentgenová analýza. Tradičnímu puncování ani zkoušení na kameni však hrana hned tak neodzvoní.
Nastavuji dlaň. "Pozor, je těžká, má tři kila," varuje Marcela Šimková. Přesto mi ruka pod zlatou cihličkou, kterou vzala z trezoru, poklesla. Samozřejmě především vahou, ale také čtvrt miliónu korun, přibližná cena tohoto nehlazeného slitku, působí dostatečně impozantně. V trezoru, kterému (společně s tavírnou) paní Šimková vládne, si pak prohlédneme ještě několik nádherných šperků. Zvláštní půvab prostorám Puncovního úřadu v přízemí domu na pražském Starém Městě dodává žáruvzdorná pokladna, kouzelné řemeslnické dílo snad z konce minulého století.
Sousední tavírna je v tu chvíli opuštěna, zato o patro výš vládne čilý ruch. Čar zkoušených předmětů a karátových jehel na prubířském kameni utěšeně přibývá. Ředitel úřadu Jiří Kutil přesvědčí, že řemeslo se nezapomíná: Na zkoušku otře o přírodní leštěný černý kámen (prubíři tvrdí, že umělý se přírodnímu nikdy nevyrovná, a dodají, že z českých nalezišť prý pocházejí nejlepší) tři různé jehly a zlaté škrábanečky potře lučavkou. Začínají se rozpouštět - a podle toho, jak rychle, stanoví prubíř ryzost vzorku. Rentgenem se dá dosáhnout možná ještě přesnějšího výsledku, ukazuje mi na sousedním přístroji, avšak pro hromadné zkoušení se tento způsob nehodí.
Napilno mají také čakanovatelky vyrážející v sousední místnosti puncy na zlaté prstýnkové polotovary. I jim v nové technice vyrostla konkurence v podobě laserového přístroje vyvinutého údajně v rámci sovětského zbrojního výzkumu. Používá se však jen na malou část puncovaných předmětů, především na takové, jež by náraz razidla mohl poškodit.
Nahlédneme ještě do expedice - a máme štěstí. Z krabičky na nás hledí nádherná secesní brož, pochopitelně bez puncu (mohl by jí ublížit, a navíc ho nepotřebuje), zato s certifikátem stvrzujícím ryzost materiálu, z něhož byla vyrobena. Historická hodnota tu už zjevně převyšuje cenu drahého kovu a kamenů, z nichž je vyrobena.
Zlato vždy mělo a stále má nad lidmi magickou moc. Může za to jeho vzácnost, nebo tajuplná krása tepaných šperků? Kdo ví. Jisté je, že jeho kouzlo umocňuje podvědomá představa každého, že nádheru umocňuje schopnost zlata působit jako jistota pro přežití - vždyť za potraviny se dalo a dá vyměnit na každém místě a v každé, i nejhorší době.
"U nás se šperk vždycky kupoval a ještě dnes kupuje s představou, že ho třeba zdědí vnučka. Kulturní povědomí je dost vysoké, takže řada lidí kupuje zlaté šperky proto, aby měli hezkou věc, která má navíc zbytkovou cenu v drahém kovu," tvrdí Jiří Kutil.
V České republice se každoročně zpracuje odhadem až pět tun ryzího zlata. Dvě třetiny se použijí ve šperkařině, pětina v zubním lékařství a zbytek v elektrotechnice a dalších odvětvích. Údajně se prakticky neztrácí a více než polovina celkové spotřeby zlata pochází z recyklace: "V prstýnku, který nosíte, je možná několik zlatých atomů, které byly v krétském pokladu," usměje se ředitel Kutil.
Ze svých znalostí chemického inženýra doplní, že zlato se používá ve slitinách (čisté je příliš měkké) o ryzosti udávané ve stupnici od jedné do čtyřiadvaceti. V našich krajích se standardem stalo čtrnáctikarátové zlato (585 tisícin). V bohatých zemích jako Francii, Španělsku nebo Portugalsku se používala až dvacetikarátová zlata, jenže s chudnutím obyvatelstva klesal i obsah drahého kovu ve špercích (a samozřejmě i mincích). V Británii se dokonce čtyři pětiny šperků (v tomto případě už spíše bižuterie) zhotovují z devítikarátového zlata. Naproti tomu v arabských zemích, kde se na zlato hledí více jako na vizitku bohatství, pracují šperkaři s osmnáctikarátovým, a dokonce i dvacetikarátovým kovem.
"Šperky nabízené k veřejnému prodeji musí být puncovány," cituje Jiří Kutil zákon. V zastoupení státu tak činí Puncovní úřad, jehož inspekce dohlíží, aby se toto ustanovení dodržovalo v praxi. Dvanáct inspektorů se ve zlatnických a klenotnických firmách těší náležitému respektu: "Když najdeme jeden neopuncovaný kousek, který se do prodávaného zboží zapletl nedbalostí ze vzorku, jen tak zažertujeme a skončí to několika tisícovkami pokuty. Ale opakuje-li se to nebo je takového zboží více, už létají stovky tisíc. Nejvyšší pokuta může činit milión korun, a zatím jsme ji neudělili. Ale třičtvrtěmiliónová už padla," vzpomíná ředitel.
Platné puncy jsou všechny, které kdy platily na našem území, tedy i staré rakouské, a samozřejmě slovenské. Puncy si také uznávají navzájem členové Vídeňské konvence, jejímž účastníkem se - dosti kuriózně -<\f>stala Česká republika jako desátá v roce 1994.
"Předběhli jsme Nizozemce přijaté až loni po deseti letech čekání. Největší zdržení na naší dvouleté cestě způsobilo vysvětlování úřadům, že jsme celou tuto záležitost vyřídili bez oficiální diplomatické aktivity. Prostě jsem se nechal pozvat jako pozorovatel na zasedání, oznámil jsem tam, že bychom se rádi připojili - a nikdo nedokázal říci, že na přijetí se čeká i desetiletí. Byli jsme a zůstáváme první členskou zemí mimo Evropskou unii," vzpomíná Jiří Kutil.
Účastníci konvence se zavazují, že budou dodržovat pravidla pro ověřování zboží, jež jsou obvykle přísnější než většina národních zákonů. Znamená to tedy, že zboží vyhovující našemu puncování nemusí ještě získat konvenční značku; naopak doveze-li se zboží s ní, ušetří si prodejce cestu do Puncovního úřadu.
Uspoří také dost peněz, neboť za puncování se vybírá procento z ceny zboží. Laboratořemi úřadu projdou ročně výrobky z drahých kovů v hodnotě zhruba sedmi miliard korun a zhruba 70 miliónů korun zaplacených za puncování se odvede do státního rozpočtu; náklady na provoz úřadu jen mírně překračují polovinu této částky. Počet registrovaných firem loni mírně klesl na 4140 (ještě v roce 1988 jich bylo pouze devatenáct), pro něž se označilo 6604 kg zlatých (o 800 kg méně než předloni) a 13 236 kg stříbrných (o 1800 kg více než v roce 1997) šperků. Na celních poplatcích a dani z přidané hodnoty za klenotnické zboží získá státní rozpočet ročně dvě miliardy korun.
Stoupající spotřeba stříbra se vysvětluje módními vlivy a většími rozměry šperků. Zlaté váží v průměru dva gramy, stříbrné, kde tón udává Dálný východ, dvakrát tolik. Majetnější klientela si však ve stále větší míře oblíbila nejdražší drahý kov, platinu, z níž se dají vytvořit údajně ještě krásnější šperky než ze zlata, domnívá se ředitel.
Usměje se ještě na otázku, zda se setkal s paděláním punců: "Samozřejmě. Řekněte mi, co se nepadělá?" odpoví a skloní se k sejfu v koutě kanceláře. Na světle se objevují mosazné kroužky i řetězy a pod lupou padělky lepší i horší. "Vidíte, tenhle byste poznal sám," ukáže obrázek labutě se čtyřkou označující čtrnáctikarátové zlato. "A takhle vypadá pravý. Ne, tento obrázek vám nedám," usměje se znovu.
Údajně existuje osm typů padělků, s jedním se inspektoři úřadu setkali při největší akci, kdy předloni zachytili deset kilogramů šperků. Pocházely zřejmě z válčícího Balkánu, pravděpodobně z albánsko-jugoslávského pohraničí. Varování Puncovního úřadu klenotníkům bylo tehdy - vzhledem k obavám, že by onen pokus mohl znamenat jen začátek rozsáhlejšího tažení padělatelů - velice ostré.
Přineslo plody. Jistota trhu s drahou krásou zůstává i nadále zachována.