Dějiny starověké metalurgie v kostce

Dějiny starověké metalurgie v kostce

Na sklonku starého letopočtu, v době, která ztrácela zájem o přírodovědné poznání, vznikl epos De rerum natura (O podstatě světa), který byl stejně naučný jako povznášející. Jeden z největších básníků starověkého Říma Titus Lucretius Carus v něm vykládá Epikúrovu filozofii, která zbavovala antického člověka strachu před bohy, smrtí a osudem. V pátém zpěvu, o vzniku světa, člověka a vývoji hmotné kultury, je popsána i historie zpracování kovů.
"Zbývalo objevit měď a železo, zlato,
stříbro zároveň zvážit a olovo zkusit,
...když obrovské hvozdy žár ohně obrátil v popel
vysoko v horách, snad založen nebeským bleskem...
když praskaje hrozně i s dlouhými kořeny všechny porosty strávil a ohněm propálil hlínu,
ze žhavých žil se do prázdných prohlubní půdy
lily a stékaly stružky stříbra a zlata,
pramínky mědi a olova. Když je pak našli
už ztuhlé, jak v hlíně se jasným blýskotem svítí,
zvábeni jejich hladkou a třpytivou krásou,
sbírali je, a hle! měly podobu štěrbin
a každý byl věrným odlitkem škvíry.
Tu dostali nápad, že dají se roztavit teplem
a v libovolné tvary a podoby slévat,
ba že je možno je kout a vytepat v čepel
nad pomyšlení tenkou a jakkoli ostrou
a nástroj mít, s nímž by mohli porážet lesy,
dříví štípat a nahladko hoblovat klády,
jakož i porážet, vrtat a otvory hloubit.
Napřed to zkoušeli dělat i zlatem a stříbrem
o nic méně než mocí tvrdého bronzu -
marně: ty kovy to nezmohly, tupěly, měkly,
nesnášely tak dobře tu robotu tvrdou...
Avšak dříve než železem robili bronzem,
který je kujnějším kovem, a bylo ho více.
Bronzem kypřili půdu a bronzovou zbraní
bouřili v boji, s ní hlava nehlava bili
a loupili pole i stáda: před jejím ostřím
netěžko couvalo nahé a bezbranné všecko.
Pozvolna železný meč potom ovládl pole,
měděný srp svou podobou vzbuzoval posměch,
útroby zemské se jali ocelí ruchat
a ošidný boj se vyrovnal pro obě strany."