Kovové epochy lidských dějin

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Kovové epochy lidských dějin

Výroba železa zůstávala po dlouhá staletí téměř beze změn. Zpočátku byla ruda nasypávána na žhavé dřevěné uhlí a potřebný žár (teplota kolem 1200 řC) dosahován dmýcháním. V 8. století se na severovýchodě Španělska začaly ke zhutňování železa používat pece s vertikální konstrukcí, v nichž bylo do spodní části krátké vyzděné šachty nasypáno dřevěné uhlí a na ně pak vrstva železné rudy. Vzduch mohl být pod uhlí vháněn ručním dmychadlem (měchem) umístěným u otvoru ve stěně pece. I když tyto tzv. katalánské pece měly větší výkon než starší pece nízké, získaný polotovar ve tvaru houbovité železné hroudy (kovářské železo prostoupené struskou) musel být ještě dále zpracován.
K zásadnějším změnám technologie výroby došlo teprve ve 14. století, kdy výkon dmychadel vzduchu poháněných vodním kolem umožnil stavět tavicí pece podstatně vyšší a rozměrnější; za dalších sto let už mohly produkovat železo v tekutém stavu. Velkou brzdou rozvoje hutnictví železa byl však stálý nedostatek dřevěného uhlí. Situace se změnila až počátkem 18. století, kdy anglický inženýr Abraham Darby vyrobil kamenouhelný koks a ve vysoké peci jej použil místo dřevěného uhlí; vysoké pece mohly být potom v provozu nepřetržitě i několik let, výroba litiny i oceli mnohonásobně vzrostla.
Metalurgie je matkou chemie, tvrdí technický slovník z konce 19. století. Není třeba o tom pochybovat. Oba obory se navzájem ovlivňují, v minulosti byly dokonce jedinou profesí. Svědectvím může být odborný profil arabského přírodovědce osmého století, alchymisty Džábira ibn Hajjána. Přestože působil v Kufě a Bagdádu, znala jeho práce i Evropa. Pochází od něho např. popis krystalizace jako prostředku na čištění chemických preparátů, návod k výrobě kyseliny sírové, dusičné, lápisu, salmiaku (chloridu amonného), arzeniku (oxidu arzenitého) a zelené skalice. Džábir znal slitiny rtuti se zlatem, stříbrem, olovem, cínem a mědí i četné oxidy kovů a sloučeniny kovů se sírou. Zdokonalil také standardní fyzikální a chemické metody, jako je oxidace, odpařování, sublimace, krystalizace, kalcinace, filtrace nebo destilace. Bývá považován za záhadnou postavu, nicméně sbírka děl, která mu je oprávněně či neoprávněně připisována, se stala základem středověké alchymie a experimentální chemie.

* V letech 1836 - 1837 doporučil dánský archeolog Christian Thomsen dělit pravěk lidstva na tři stupně; dobu kamennou, bronzovou a železnou. Jistěže se dá pochybovat, je-li právě materiál k výrobě nástrojů a předmětů tou nejlepší charakteristikou určitého vývojového období. I když však jednou najdeme lepší kritérium, neměli bychom ani pak zapomenout, že před bronzem byla vedle kamene nejméně dvě tisíciletí věrným pomocníkem lidí také měď.
Měď je vůbec prvním kovem, který začal být díky své snadné zpracovatelnosti prakticky využíván. Obyvatelé antického světa jí dali název kujný kámen nebo boží zázrak. Už od čtvrtého tisíciletí př. Kr. byla získávána především tavením malachitu a chryzokolu. Na egyptských papyrech je měď připomínána kolem roku 4400 př. Kr., v Mezopotámii dokonce ještě o dva a půl tisíce let dříve. Egypťané ji dováželi z dolů na Sinaji, Řekové a Římané hlavně z Kypru; tam má také původ její název cuprum i alchymistické jméno Venuše, bohyně, které byl ostrov zasvěcen. Později se evropskou měděnou velmocí stala Hispánie.
Za Mojžíšových časů sloužilo slovo měď alegoricky pro vyjádření nadutosti, nemravnosti a tuposti (měděné čelo), jindy jako symbol pevnosti a síly. V některých překladech bible je ovšem ztotožňována s jejími slitinami - bronzy.
Naši dávní předkové uměli z mědi zhotovit nejrůznější nádoby, zbraně, štíty, hudební nástroje i liturgické předměty. Svědectvím nápaditosti a zručnosti starověkých uměleckých řemeslníků jsou dochované měděné a někdy navíc i zlacené svícny s figurkami živočichů nebo lidí, příruční leštěná měděná zrcadla, bohatě zdobené měděné dveře. Tradice antických výrobků z mědi má svou kolébku na ostrovech Aigíně a Délu; později vynikl také Korinthos. V Egyptě se měď ze Sinaje stala základem kovolijectví a kovotepectví jako samostatných řemesel.
Už od nejstarších dob léčili Řekové měděnými deskami hluchotu, různé záněty, onemocnění nohou a zhmožděniny. Proslulí lékaři Hippokratés (460 až 370 př. Kr.), Galénos (129 až 200) a Avicena (asi 980 až 1037) doporučovali přikládat měděné destičky nebo staré měděné mince na spáleniny, záněty kloubů a poranění kůže. V Sýrii a Egyptě se dodnes uchoval zvyk navlékat na ruce a nohy nemluvňat, kterým se začínají prořezávat zuby, tenké měděné kroužky. Východní medicína předepisovala měď na zápal plic, hnisavé rány, slábnoucí zrak a jiné neduhy. Podle tradice si řecký lékař a filozof Empedoklés ze sicilského Akragantu udržoval fyzickou kondici chůzí v měděných sandálech na bosé noze. Také faraóni a nejvyšší egyptská šlechta prý používali k masáži chodidel lehkou měděnou obuv. O Aristotelovi se vypráví, že po těžkém dni usínal často s měděnými kuličkami v ruce. Třeba si před spaním procvičoval prsty a masíroval dlaně; stejně, jako je doporučováno v návodu k čínským zdravotním koulím, které u nás nedávno začaly nabízet prodejny orientálních suvenýrů.
K nejdéle známým a ve starověku často používaným kovům patří rovněž cín. Cínovou rudu dováželi Féničané v době mykénské z Británie, později také z Hispánie. Římané považovali cín za druh olova vhodný na povrchovou úpravu měděných nádob, k výrobě ozdob a drobných předmětů. Jemně řezaný cín prý spolehlivě pomáhal proti tasemnici.
Když se lidé naučili slévat měď s cínem, začala doba měděná přecházet postupně v bronzovou. Techniku výroby slitiny 75 až 95 % mědi a 5 až 25 % cínu znali už kolem roku 3000 př. Kr. Sumerové v Mezopotámii. Zanedlouho potom se výrobky z bronzu objevily i na jiných místech tehdy známého světa; především samozřejmě tam, kde byla větší naleziště cínové rudy. Podíl cínu ve slitině se lišil podle účelu dalšího zpracování. Slitina s 5 % Sn je měkká a lze ji tvářet za studena, dvojnásobný obsah cínu se osvědčil při výrobě pracovních nástrojů a ještě vyšší procento vyžadovali kovolijci. Odedávna je do bronzu přidáváno i olovo, zinek, mangan a fosfor; slitina CuZn na ražení mincí byla někdy zušlechťována také stříbrem. Ve srovnání s čistou mědí je bronz při lití poddajnější a řidší, takže vyplní dobře i složitější tvary (rohy, hrany apod.) licí formy. Zatímco měď má bod tání kolem 1080řC, stačí na tavení bronzu teploty o 200 až 300 řC nižší.
Když se ukázalo, že nová slitina předčí měď nejen svou tvrdostí, ale i korozní odolností, zájem o ni rychle stoupal. Bohužel nejenom proto, aby mohla vzrůst produktivita zemědělské a řemeslné výroby, ale také síla těch, kdo vlastnili bronzové zbraně.

Z čeho byl Wielandův meč

Héfaistos, bůh ohně, kovářství a příbuzných řemesel, která pracují s kovy a ohněm, měl kovárnu s dvaceti měchy na Olympu a ještě větší dílny pod sopkami; když pracoval, tak se z nich prý vždy kouřilo. Svému otci Diovi i ostatním bohům stavěl kovové paláce a koval zbraně, bohyně od něho dostávaly darem nádherné šperky. Achillovi zhotovil zbroj, Athéně štít, Erótovi kouzelné šípy. Kdekdo žasl nad jeho dvaceti trojnožkami s kolečky, které samy jezdily do shromáždění bohů a potom zase zpátky. I Héliův sluneční vůz byl dílem Héfaistových obratných rukou.
Také v hierarchii římských božstev se umístil bůh ohně Vulcanus na jednom z nejpřednějších míst. O tom, jak důležité bylo jeho poslání, svědčí slova Plinia Staršího: "Když jsem probral všechno, co podléhá vynalézavosti ducha, který uměle vytváří přírodu, přichází mi s podivem na mysl, že téměř nic se neobejde bez ohně..."
Třebaže je železo ojediněle nacházeno i v čisté formě (v balvanech do 20 tun), praktický význam nezískalo dříve, dokud ho lidé nezačali tavit z rud; těch bylo na rozdíl od zdrojů drahých nebo barevných kovů v antickém světě všude dost. První tavba znamenala zároveň krok z doby bronzové do železné. Žijeme v ní dodnes; materiály na bázi Fe představují 92 % všech kovových surovin, které člověk využívá.
Na mnoha místech je železo připomínáno už v bibli. Jednou vyjadřuje sílu (Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo... Jb 41, 19), jindy smutek a neštěstí (...seděli v temnotách šeré smrti, v železných poutech a v ponížení... Ž 107, 10) nebo neústupnost a houževnatost (Přestože jsem věděl, jak jsi zatvrzelý, že tvá šíje je železná spona a tvé čelo z bronzu,... Iz 48, 4).
Pokud dostalo úlohu v legendách, pak zpravidla jako materiál na zbraně neohrožených hrdinů. V germánské mytologii je spojeno např. s osudem věhlasného kováře Wielanda. Podle staré keltské ságy si tento syn mořského obra ukoval meč, nad nějž nebylo ve světě ostřejšího. Přesto s ním vlas na dvě stejné části nerozetnul. Roztloukl proto zbraň na drobounké kousky, smíchal je s moukou a mlékem a neobyčejnou kaší potom nakrmil husy. Z jejich trusu získal železo na meč, který potřeboval ke svému výjimečnému poslání. Podobné mýty se vyprávějí také o pružné a tvrdé oceli z Damašku, nazývané damascénská.
Vznikají i legendy nové. Stále ještě neobjasněnou záhadou zůstává šestitunový kovový sloup u indického Dillí. Je z velmi čistého železa (99,72 %) a nemá na sobě ani stopu po rzi. Třebaže nese nápis, že ho postavil indický panovník Čandragupta v 5. století, může prý být ve skutečnosti až o tisíc let starší.
Zkušenosti se zpracováním železa, zpočátku ovšem jen meteorického z náhodných nálezů, začaly být získávány už od 4. tisíciletí př. Kr. v Egyptě, Mezopotámii a Indii. Ve Středozemí prosluli železnou metalurgií nejdříve Chetité. Po pádu jejich říše na přelomu 13. a 12. století se technologie zpracování železa rozšířila na Kypr, Krétu a od 11. století do Řecka. Za dalších tři sta let musel kalení oceli znát i Homér; podle Odysseova vyprávění byla chladící lázní nejčastěji studená voda. Z jiných pramenů víme, že se kalilo ještě v oleji, beraním tuku nebo kozlí krvi.
Surové i zpracované železo bylo jměním ukládaným do chrámových pokladů a posmrtných výbav starověkých panovníků. Nejstarší objevy pocházejí ze třetího tisíciletí př. Kr. Patří k nim meteorické železo z Cheopsovy pyramidy (2550 př. Kr.) a železné předměty z území dnešního Íránu a Sýrie. Asi o tisíc let mladší jsou náramky a prsteny z hrobů v krétském Faistu a řeckém Peloponnésu, amulety a dýky chetitských králů i egyptského faraóna Tutanchamóna.
Cena železa zpočátku mnohonásobně převyšovala cenu drahých kovů. Ještě za vlády babylónského krále Chammurapiho (1728 až 1686 př. Kr.) bylo ve srovnání se stříbrem osmkrát dražší, zatímco zlato jen šestkrát. Železnou přilbou se pyšnil egyptský faraón Ramesse II. (1299 až 1224) a o devět století později i Alexandr Makedonský; jejich vojáci měli ovšem zbroj bronzovou. Téměř do přelomu letopočtu nazývali Řekové železo (resp. ocel) i diamant stejným slovem adamas, tj. nepřemožitelný.
Představu o pestrém výběru výrobků v dílnách římských řemeslníků už před začátkem naší éry si můžeme udělat z nabídky železářského nářadí a zahradní techniky od proslulého politika, vojevůdce a spisovatele Marka Porcia Catona Staršího zvaného Censorius (249 až 149 př. Kr.). V jedné pasáži svého spisu O zemědělství (De agricultura) doporučuje majiteli statku nakupovat zboží určitého druhu na určitých místech; asi věděl, kde je prodáváno levně a se zárukou. "V Římě kupuj tuniky, pláště, pláštěnky a dřeváky, v Calách a v Minturnách kapuce, železné nářadí, srpy, lopaty, motyky, sekery, postroje, pasti na myši, řetízky; ve Venafru lopaty. V Suesse a v Lukánii nákladní vozy, v Albě a Římě kádě a džbány, ve Venafru cihly. Na těžkou zemi jsou dobré plechy římské, na lehkou kampánské. Jha (části dobytčího postroje) jsou nejlepší římská; též nejlépe naostřené radlice jsou odtamtud. Lisy na olej kupuj v Pompejích, klíče v Nole při Rufriově zdi, zámky v Římě, džbery, nádoby na olej, štoudve na vodu, nádoby na víno a různé jiné měděné nádoby v Capue a v Nole..."

Každá historická epocha má svůj začátek, vrchol i čas, kdy její sláva zaniká. Českou dobu železnou proslavilo nejvíce jméno manželky zakladatele kladenské huti Karla Wittgensteina. Je tomu právě deset let, kdy se připíjelo na šťastnou budoucnost stoleté Poldovky. Mezi těmi, kdo přišli blahopřát, nechyběl tehdy ani Bohumil Hrabal. "Poldinu huť jsem tak miloval, že jsem přestal psát, jak jsem dosud psal, a začal psát, co jsem viděl a slyšel, co mne ohromovalo... Krásná Poldi, krásná Poldi, otisku mědi a připálená kadeři od hvězd, kterými jsem vás ověnčil, lůžko vonící vůní routy a svatebním veselím, to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, tím vás ověšuji, tedy vás sebe samou..."
Ještě před deseti lety patřily výrobkům z kladenské oceli, kterou chránil oválný medailónek s hvězdou nad profilem paní Leopoldiny Wittgensteinové, úcta a obdiv v desítkách zemí celého světa.
Stranu připravil Ivo Kraus