Je škoda nechat pracovat červotoč

S muzikantem a učitelem o interpretačním umění i odpovědnosti k historii

Je škoda nechat pracovat červotoč

Jaroslav Tůma se narodil roku 1956 v Praze, kde vystudoval hudební fakultu AMU. K jeho nejvýznamnějším úspěchům patří 1. ceny ve varhanní improvizací v Norimberku(1980) a v nizozemském Haarlemu (1986). Ve ve varhanní interpretaci pak mimo jiné 2. ceny v Linci (1978) a na bachovské soutěži v Lipsku (1980).
Koncertní vystupování Jaroslava Tůmy, coby varhaníka, cembalisty i klavichordisty, jej zavedlo do většiny zemí Evropy, do USA, Japonska, Singapuru. Za provedení souborného Bachova díla v letech 1990 až 1993 mu byla přiznána Výroční cena Nadace českého hudebního fondu.
Český hudbymilovný posluchač zná koncertního umělce Jaroslava Tůmu z mnoha rozhlasových i televizních pořadů, Vystupuje v nich nejenom jako interpret, ale také jako znalec historie a zasvěcený hudební publicista. Neopominutelné je také jeho vystupování v souborném provedení varhanních děl Johanna Sebastiana Bacha při jednadvaceti koncertech v Praze v letech 1990 až 1993. Na jeho varhanní vystoupení se sjížděli lidé z celé naší země a často nechyběli i ze zahraničí.
Jaroslav Tůma je výborný muzikant, který vše, co umí, předává svým studentům na Hudební fakultě AMU v Praze. Jak tvrdí, jeho studenti jej velmi inspirují. Proto také úvodní otázky rozhovoru s ním směřovaly k jeho mladým posluchačům.

Vybíráte si studenty, nebo oni si vybírají vás?

S ohledem na to, že učíme tři, profesor Hora, já a Josef Popelka, tak se velmi snadno domluvíme. Samozřejmě závisí to na obou stranách. Jestli má kantor místo a jestli student k němu chce.

Kdo jsou vaši studenti?

Mám jich několik. Kupříkladu Pavel Černý, dnes už je absolventem AMU, vyhrál před několika lety pražsko- jarní soutěž ve hře na varhany. Nynější můj student Pavel Kohout vyhrál v roce 1998 soutěž v Lublani. Další, Petr Rajnoha, vyhrál cenu za interpretaci soudobé skladby na mezinárodní varhanní soutěži v Norimberku a Eva Bublová soutěž mladých varhaníků ve Vamberku. Pro letošní varhanní soutěž Pražského jara připravuji další své studenty.

Můžete, coby muzikant, představit vaše nástroje?

Mým hlavním nástrojem jsou varhany. Jedny malé jsou u okna za vašimi zády. Je to naprosto regulérní píšťalový čtyřrejstříkový hudební nástroj, který zvukově naplní i poměrně velké prostory. Naposledy to bylo ve Španělském sále na Pražském hradě. Protože mám rád historické nástroje, věnuji se také hře na cembalo, klavichord a v poslední době také na historický kladívkový klavír.

Jak jste získal zmíněné varhany?

Nechal jsem si je postavit v roce 1989 varhanáři Vladimírem Šlajchem a Daliborem Michkem. Cembalo je od Františka Vyhnálka z Hovorčovic. Je to kopie bachovského cembala německého typu. Originál stojí v Eisenachu v Bachově muzeu.

A co klavichord?

Vyhrál jsem ho v nizozemském Haarlemu v roce 1986, kde se pravidelně uskutečňuje soutěž ve varhanní improvizaci. U nás v tom čase žádný klavichord, který by hrál, nebyl.

Jak soutěž probíhá?

Pro dvacetiminutovou improvizaci na dané téma dostanete jen hodinu přípravy. Potom, aniž by publikum v kostele i porota věděla, kdo půjde hrát, vás zadními dvířky zavedou na kůr, usednete a hrajete. Tuto možnost mají jen finalisté.

Váš nejoblíbenější nástroj?

Mění se podle toho, co právě dělám. Před časem jsem nahrál Bachovy Invence a Simfonie na historickém klavichordu, který se podařilo zrestaurovat. Nahrávali jsme na hradě Roštejn na Vysočině, kde má hradní kaple vynikající silný ozev. To bylo období, kdy jsem se do klavichordu doslova zbláznil. A byla i jiná období. Kupříkladu nedávno jsem nahrál Eklogy od Václava J. Tomáška na kladívkový klavír. Je to nádherná česká klasika, která ale, když se hraje na moderní piano, zní trošku přihlouple. Když máte originální historický klavír, nástroj vám nedá uhnout z toho, pro co byl postaven. Je to pokaždé příležitost, jak se dostat k myšlení předchozích generací. To mě velmi přitahuje.

Kdy se uskutečnilo vaše první setkání s varhanami?

Dostal jsem se k nim už jako dítě na čáslavském kůru, tatínek tam byl farářem Československé církve husitské.

A později?

S jistou nadsázkou k našemu vzájemnému zasnoubení došlo už při prvních úspěších v soutěžích. I přesto, že se mi dařilo, měl jsem později velký problém dostat se na AMU. Její představitelé s ohledem na moji rodinnou anamnézu dlouho nevěděli co se mnou. Nakonec mě ke studiu vzali.

Byl přímluvce?

Je těžké o nich hovořit. O to, abych na AMU studoval, měl velký zájem profesor Milan Šlechta a jistě i jemu vděčím za to, že se to povedlo. Ale v té době často přijetí záviselo také na rozhodnutí ministerského úředníka. Jak to bylo doopravdy, nevím. Na druhé straně jsem přesvědčen, že vůbec nezáleželo jen na lidské vůli. Jsou ještě jiné věci mezi nebem a zemí.

Co nesmí varhaníkovi chybět?

I když mezi varhaníky nenacházíme zázračné děti jako mezi houslisty či klavíristy, musí mít smysl pro rytmus, absolutní sluch nebo vycvičený relativní či vrozený relativní sluch. Špičkovému varhaníkovi pak nesmí chybět zkušenosti, základní smysl pro zodpovědnost a dnes i pro manažerskou práci.

Proč varhaník a manažer?

Protože se musíte dokázat nabídnout a umět komunikovat s obchodními partnery.

Platí, že dobré zboží se prodává samo?

V našem oboru ono pravidlo tolik neplatí. Výborný varhaník někde hraje, slyší ho manažer, vyjedná mu koncert, který pak může mít fantastický ohlas. Ale to vůbec neznamená, že to musí mít nebo má své pokračování. Opak bývá pravdou.

V letech 1990 až 1993 jste byl hlavním protagonistou souborného provedení varhanních děl Johanna Sebastiana Bacha. Připravujete něco podobného?

Cyklus tohoto rozsahu nepřipravuji. Důvod je jednoduchý. Změnila se atmosféra doby, jinak řečeno, lidi by na to nechodili. Soudím tak i podle zájmu sdělovacích prostředků. Na začátku 90. let se v novinách hodně psalo o tom, kdo a kdy k nám přijede, kde a co bude hrát. Když jsem o pár let později volal jedné novinářce do nejčtenějšího deníku s prosbou, zda by mohla uveřejnit desetiřádkovou informaci o jednom mimořádném hudebním počinu, dostal jsem zamítavou odpověď s tím, že vše skončilo a že vážná hudba nikoho nezajímá Když si prolistujete noviny, zjistíte, že měla pravdu. Novináře nezajímá. Náš rozhovor je krásnou výjimkou.

Kde jste v zahraničí v posledním roce koncertoval?

V Mongolsku, Americe, Japonsku, Německu, Rakousku, Belgii, Nizozemsku, Polsku, Maďarsku a Švédsku.

Je cizí posluchač jiný než český?

Myslím, že v každém národě je určité procento lidí, kteří muzice rozumějí velmi a berou ji. Pak je spousta těch, kteří přijdou na koncert ze zvědavosti nebo ze snobství. Netroufám si sám za sebe tvrdit, že třeba v Americe nebo Japonsku je procento znalých jiné než u nás. Nicméně rozdíly cítím. Nejsou dány tím, že je něco menší nebo větší. Rozdíl je daný kulturností a tradicí. Český posluchač je velmi kultivovaný.

Splnil jste si sen hrát na nějakém nástroji?

Jeden z prvních snů jsem si splnil už v prvním ročníku na konzervatoři, kdy jsem si poprvé zahrál na varhanách v Týnském chrámu. Dodneška je považuji za jeden z nejkrásnějších barokních nástrojů na světě. Zahrál jsem si i na mnohé další, mj. v Haarlemu nebo třeba v Innsbrucku na Ebertovy varhany. Snů jsem měl více a někdy se mi splnily i náhodně. Kupříkladu nedávno jsem byl v Americe a den po svém koncertě v Houstonu jsem byl pozván podívat se na varhany Charlese Fiska, nejlepšího amerického varhanáře. Na tamní Rice University je jeho dokonalá kopie klasických francouzských varhan. Nádhera...

Existuje česká škola varhaníků?

Bezesporu ano. Měli jsme a máme mnoho vynikajících interpretů. Už jsem se zmínil o svém profesorovi Milanu Šlechtovi, který byl žákem Bedřicha Antonína Wiedermanna. Mohl bych jmenovat mnoho dalších.

Mnozí znalí tvrdí, že pověst kazí takzvaní chlebaři...

Víte, v Praze je spousta varhanních koncertů, které bohužel nemají odpovídající kvalitu. Je to tím, že jsou pořádány pouze pro turisty, často na velmi špatných nástrojích. Hlavní důvod, proč tyto koncerty jsou, je jeden: Vybrat co nejvíce vstupného na turistech. Nikoho nezajímá kvalita koncertů i interpretů, kteří velmi často nástroj nezvládají. Takže pokud se v tomto kontextu hodnotí česká varhanní škola, pak její pověst v posledních letech velmi utrpěla.

Zraje varhaník?

Měl by zrát léty a budovat svůj styl, měnit se, ale ne vždy platí přímá úměra, že když je dnes varhaníkovi pětadvacet, že za deset let bude hrát lépe. Pokud varhaník ustrne v pohodlné blaženosti, tzn. pokud se něco naučí v 25 a po 15 letech to hraje stejně, tak už to není o umění, ale jen o obehrávání starého známého repertoáru.

Můžete představit některé mistrovské nástroje u nás?

Zajímavé jsou bezesporu už zmíněné varhany v Týnském chrámu, které se v současné době restaurují v Německu. V Rychnově nad Kněžnou jsou nádherné romantické varhany z roku 1843. Krásné a cenné jsou varhany ve Žďáru nad Sázavou, Děčíně, ve Zlaté Koruně nebo v Českém Krumlově, Chebu i varhany Leopolda Burkhardta v Lokti. Co je však bombou těchto dnů: Úplně nové varhany v klášterním kostele v Českých Budějovicích, které postavil borovanský varhanář Vladimír Šlajch. Mnoho mých kolegů je považuje za doslova nejvýznamnější událost tohoto století ve varhařině.

Dovedl byste odhadnout, jaký je stav historických varhan u nás?

Pokud to srovnáváme se světem, tak není dobrý. My máme velmi vážný problém, že zákonné normy pro ochranu varhan jsou sice koncipovány dobře, ale v praxi fungují velmi omezeně.

Východisko?

Větší koordinace státu a církve. Ale jejich zájmy jdou trochu proti sobě. V čem? V zájmu farností nebo církve obecně je, aby v co nejvíce kostelech, když se slouží mše, byly varhany, které hrají. Z hlediska státu, a je to i můj osobní názor, by mělo jít úplně o něco jiného: Soustředit prostředky na záchranu co největšího počtu cenných historických nástrojů, jen určitého počtu významných, historických a ojediněle cenných nástrojů. Když uvážíte, že od některých významných varhanářů minulosti máme dnes už třeba jen jeden nebo dva nástroje, tak je strašná škoda je nechat sežrat červotočem.

Existuje seznam, který by stanovil pořadí důležitosti?

Je jak v soukromých rukách, tak i na Státním ústavu památkové péče. Ale zatím není síla a vůle prosadit fungující systém, který by umožňoval věci vést od začátku až do konce. To je až do podávání trestních oznámení na ničitele varhan, kteří se tváří, že je opravují. Kdyby se podobně opravovala kupříkladu auta, pak by s nimi nikdo nikdy nevyjel!

Máte představu o tom, jak by se co mělo dělat?

Mám, naprosto přesnou. Potřebujeme, aby církev souhlasila s tím, že se stát bude starat o vzácné varhany, které jsou v jejím užívání, a současně, aby respektovala doporučení památkového dohledu: Toto je vzácný nástroj, se kterým musí nakládat nanejvýš opatrně.

To stačí?

Přirozeně že ne. Na tahu je stát, který by měl do svého ústavu památkové péče přijmout na plný úvazek přinejmenším jednoho odborně fundovaného člověka, který by se staral o celou agendu. V tuto chvíli tam na varhany nikdo není. Víme, kdo by to mohl dělat. V návaznosti na to bychom potřebovali, aby se co nejvíce varhanářských firem u nás pozdvihlo na potřebnou řemeslnou úroveň. Do oprav cenných nástrojů by pak měly být zapojovány jenom ty nejlepší na základě výběrových řízení.

Proč zdůrazňujete řemeslnou úroveň?

Protože u nás existuje více než sto firem, které mají varhanařinu v popisu práce, ale jejich úroveň je tristní. Opravu významného historického nástroje bych s čistým svědomím svěřil nejvýše dvěma či třem z nich.

Měl byste příklad, kdy rekonstrukce zachránila vzácné varhany?

Například úspěšná rekonstrukce vzácných varhan z roku 1912 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Jsou stylové pro interpretaci hudby pozdního romantismu. Mnozí nám je závidí, protože podobných dochovaných nástrojů je ve světě málo, stačí prsty jedné ruky. Zmínku si zaslouží také varhany v Doksech či Oseku u Duchcova. Přejme si, aby podobné příklady přibývaly.

Připravil Petr Melničuk