Paříž vystavuje Marka Rothka

Paříž vystavuje Marka Rothka

Dílo amerického malíře Marka Rothka patří mezi vrcholné projevy abstraktního expresionismu, uměleckého směru, kterým Amerika poprvé v historii výrazně zasáhla do vývoje světové výtvarné scény. Jackson Pollock, Clyfford Still, Willem de Kooning, Arshile Gorky a Mark Rothko - to jsou jména těch, kteří patří mezi jeho představitele nejvýznamnější, určující v několika liniích celkový jeho charakter. Jejich přínos je dán vždy ryze osobitým rukopisem, výtvarným sdělením, v jehož zdánlivé nečitelnosti se skrývá hluboce interní duchovní prožitek dosahující nejednou až k branám existenciálně traktované metafyziky. K nim přiblížil se nejvíce, zvláště ve své pozdní tvorbě, právě Rothko - umělec, jehož celoživotní dílo připomíná velká retrospektiva v pařížském Musée D'Art Moderne, trvající zde do 18. dubna.
Marcus Rothkowitz, který teprve v pozdních dvacátých letech přizpůsobil své jméno americkému úzu, se narodil 25. září 1903 v západoruském Dvinsku (dnešní lotyšský Daugavpils), kde jeho otec Jakob byl lékárníkem. Jako mnoho jiných židovských soukmenovců emigroval však i on roku 1910 do Spojených států, kam ho o tři roky později následovala celá rodina. První léta stráví tak malý Marcus v Portlandu ve státě Oregon, ale již roku 1921 odejde, díky náhodně získanému stipendiu, na univerzitu v Yale, kde po tři roky studuje matematiku.
Zásadní zlom, určující celý další Rothkův život, nastává roku 1925. Tehdy přichází do New Yorku a definitivně se rozhoduje pro uměleckou dráhu. Po krátký čas je mj. žákem kuboexpresionistického malíře Maxe Webera, jehož prostřednictvím poznává a obdivuje tvorbu tehdejší evropské avantgardy. Její vliv odrazí se kupříkladu ještě na Autoportrétu s modrými brýlemi, datovaném rokem 1936.
Další důležitý impuls, vedoucí ke zcela nové orientaci a změně dosavadního tvůrčího vyjádření, přichází v roce 1942. Rothko se seznamuje s díly některých francouzských surrealistů, kteří v důsledku válečných událostí opouštějí evropský kontinent a hledají útočiště na druhé straně Atlantiku. Po dobu více než pěti let maluje pak podivné biomorfní scenérie neurčitých významů a skrytých podobenství, obrazy prostoupené jen těžko definovatelnými znaky a nejasnou symbolikou, jejichž poetická akcentace má stejně blízko ke groteskně pitvorným elementálům Joana Miró jako k vegetabilním fantaziím Arshile Gorkého.
S postupem let nastává téměř samovolný, stále však zřetelnější posun k čisté abstrakci, odchýlení od původně sdíleného programu živelně ne-ohraničené spontaneity tzv. newyorské školy, se kterou je ještě nějaký čas po válce spojován. Jeho expresivita klade stále větší důraz na autonomii barev cele zaplňujících rozměrná plátna v geometricky určených blocích a pravoúhlých, vertikálně i horizontálně kladených obrazcích. Jejich rozlišení nebývá vždy na první pohled zřetelné, a také krajová "neukončenost" je záměrně vágní, nezřetelná a nerespektující bariéru rámu. Ponejvíce se vyskytuje jen několik málo základních odstínů rudé, okrové, oranžové, bledě modré, růžové a karmínu (Červená, černá a bílá na žluté, 1955; Modrá nad oranžovou, 1956; Bez názvu, 1961; atp.). Vzájemné vztahy těchto na sebe harmonicky doléhajících barevných tónů zasahují diváka jakousi podivnou, zeširoka vanoucí radiací, a budí v něm nejasný pocit jako by "tekoucího prostoru" (spatial flux). V něm se pozemská realita ztrácí nebo, lépe řečeno, spirituálně proměňuje a povznáší mimo sám čas.
Tvorba tohoto "kalifornského období" je ve svém filozofickém plánu blízká chromatické abstrakci Clyfforda Stilla a Barnetta Newmanna, umělců snažících se podobně jako on dohlédnout za hranice profánního světa. Rothkovi se daří díky až magické schopnosti nacházet takové barevné interakce, jenž vycházejí ze samotných vnitřních zákonitostí barvy, a také z mimořádného citu pro kompozici; rozevření obzoru směrem k nekonečnu. Celý duševní život tohoto umělce promítá se do těchto velkých, jen těžko a nedokonale reprodukovatelných pláten, plných intimních nálad a citových rozpoložení. Koncem šedesátých let se na nich začíná však stále více objevovat a zabydlovat také šedá s černou. Kolorit vypovídající o temných úzkostech, depresích a blízkém konci... 25. února 1970 si nemocný umělec ve svém newyorském ateliéru otevřel tepny.

Gustav Erhart, Paříž