1901 - 1910:

Belle époque - báječná doba

* Dvacáté století odstartovalo s nevídanými nadějemi politiků, ekonomů, vědců, umělců i prostých lidí v netušený rozvoj společnosti. Jak liché to byly naděje, naznačil už konec prvního desetiletí.
V zahradách pařížských Tuilerií se konala největší hostina všech dob. Francouzský prezident Loubet na ni pozval 22 094 starostů měst a obcí z celé země. Pod obrovskými stany bylo prostřeno šest set stolů a na ně servírovaly dva tisíce číšníků jídla, která připravilo čtyři sta kuchařů. Hostina se sice konala u příležitosti Světové výstavy 22. srpna 1900, ale zejména svým zakončením, kdy starostové doprovázeli prezidenta za zpěvu Marseillaisy až do Elysejského paláce, měla velký politický význam: Byla demonstrací za republiku.
Proč bylo nutné takto vyjádřit důvěru republice, která přece existovala? Přímo to souviselo s tzv. Dreyfusovou aférou, která vypukla už v roce 1894 zprávou o tom, že byl zatčen francouzský důstojník židovského původu, který "cizincům" prozradil důvěrné vojenské informace. Aféry se zmocnil tisk a stala se z toho celostátní záležitost. Dreyfus byl nevinen, na jeho obranu se postavil známý spisovatel Emil Zola proslaveným zvoláním Žaluji. Jak probíhal proces, Francie se rozdělila na dvě části a do popředí se dostali ti, kteří chtěli svrhnout republiku a pořádat židovské pogromy. Padaly vlády i rány, a teprve v roce 1906 byl soud s Dreyfusem uznán za omyl, on sám byl osvobozen a povýšen na majora.
Ale jak hostina, tak aféra se v mnohém staly pro Francii důležitou křižovatkou jejích novodobých dějin. Velkolepá slavnost byla výrazem začátku belle epoque - období předpokládaného rozkvětu vědy, techniky, umění, celé společnosti. Nový životní styl uvedl chrudimský rodák Alfons Mucha na plakátech a špercích pro tehdejší hvězdu Sarah Bernhardtovou. Společnost žila lehkomyslněji, u lidí se šířily naděje na lepší zítřek, na trvalý mír. Pokud se bojovalo, bylo to daleko od Evropy.

Mocenská hra a její aliance

Podobně se chovaly vlády a stejně lehkovážně přistupovaly k mnohým mezinárodním problémům, ač se právě rozehrávala mocenská hra a vytvářely se nové aliance. Soulad, který po předchozích sto let udržoval evropský mír, však postupně mizel. Poprvé byl narušen pruským vítězstvím nad Francií, která věděla, že bez války se sjednoceným Německem nedostane zpátky ztracené Alsasko-Lotrinsko. Stejně smýšlelo Rusko o Rakousko-Uhersku, od něhož chtělo získat pod svá křídla slovanské národy. Protože se mocnářství stále těsněji vázalo na Německo, Francie a Rusko si padly do náručí. Jejich sblížení vedlo k tomu, že francouzský generální štáb přepracoval mobilizační plán. Zprávu o tom dostalo německé velvyslanectví v Paříži a odtud prostřednictvím podplacené uklízečky zase francouzská služba. To bylo i podstatou Dreyfusovy aféry.
Koncem století vycházela ze své splendid isolation, skvělé izolace, Velká Británie. Právě v roce 1901 skončila viktoriánská éra - zemřela královna, která vládla čtyřiašedesát let. Její nástupce Eduard VII., jenž kraloval do roku 1910, se cítil omezován markýzem Salisburym, dominantní postavou britské politiky ve světě, který však v době jeho nástupu už končil. Nejmocnější britská říše, zejména na moři, která vládla pětinou zemského povrchu, začala pohasínat. V zámoří ji ohrožovaly hlavně Francie a Rusko. S Francií však uzavřela v roce 1904 "srdeční dohodu" a k ní se přidalo o tři roky později i Rusko. Důvodem bylo, že Británii začalo hospodářsky dohánět, a dokonce předstihovat Německo.
Na evropské scéně se vynořila mocnost, po dvě stě let opomíjená, neboť byla nejednotná. Bismarck ji sjednotil a postavil na nohy, ale rozpínat se mohla jen na úkor svých stálých rivalů - Británie a zejména Francie. Jakmile se císař Vilém II., vnuk britské královny Viktorie, zbavil Bismarcka, to bylo ještě v roce 1890, Německo najednou nevědělo, jak se svou silou rozumně naložit. Amatérství i netrpělivost v zahraniční politice ho zbavily možnosti rozumnými dohodami udržet evropskou rovnováhu a nedopustit vznik britsko-francouzsko-ruské koalice: Trojdohody. Císař totiž odmítl ruskou nabídku a vůči Británii žádal to, co nepotřeboval a nabízel, co nechtěla. Navíc snahou vybudovat vlastní silné námořnictvo chtěl zbavit Británii jejího nejcennějšího prvenství. Že to bylo zbytečné, ukázal průběh následující světové války: Německé námořnictvo svedlo jedinou bitvu s britskou flotilou. Místo spojenců si Německo vytvořilo nepřátele, což nijak nemohl vyvážit jeho spolek s Rakouskem a Itálií.
Tak se postupně zformovaly dvě proti sobě stojící aliance - Trojdohoda a Trojspolek. Uvnitř obou aliancí se horečně zbrojilo a hlavně na základě nových objevů přezbrojovalo. Přitom všichni hovořili o míru. Jak se to myslelo, vyjádřil francouzský prezident Loubet v říjnu 1905 při jednání se španělským králem Alfonsem XIII.: "Mír mezi národy, který je největší metlou lidského pokroku, dnes spočívá na ozbrojené síle jako na nejpevnějším základě: Čím větší je vojenská síla každé země, tím spolehlivěji je zajištěn světový mír."
Jak mylný je to názor, prokázalo dravé Japonsko v roce 1904 svým útokem na ruský Port Artur a korejské pobřeží. Současně tím odhalilo slabost a rozdvojenost carského samoděržaví. Pramenila už z geopolitické polohy: Na západě bylo součástí evropského konceptu a podílelo se na vytváření složitých pravidel mocenské rovnováhy. Na východě však necítilo ani tyto zábrany, neboť po dvě století zde jednalo samo. V zájmu své tradiční rozpínavosti, často bez smyslu pro vlastní meze, například délku společných hranic, první uzavřelo smlouvu s Čínou a získalo od ní rozsáhlá území. První stanulo tváří v tvář Japonsku. Otevřené účty mělo i s osmanskou říší. Slabost samoděržaví spočívala jak ve výlučné pravomoci cara, který ani netoužil mít schopnějšího ministra zahraničí, tak v přebujelém aparátu, navíc rozpolceném na evropské a asijské sekce, které často jednaly ve vzájemném rozporu.
Za svévolnost cara Mikuláše II. (vládl 1894 - 1917) muselo Rusko platit: v Asii porážkou od Japonska v roce 1905, v Evropě tím, že jako zajatci aliančního systému se pro něj válka s Německem stávala neodvratitelnou. Na vnitřní konsolidaci, prosazovanou reformátorem Petrem Stolypinem, který potlačil ruské revoluční hnutí v polovině tohoto desetiletí, nezbýval čas. Po asijském neúspěchu se Rusko vrátilo ke svému panslavistickému snu.

Krize a hra o nervy

Koncem prvního desetiletí mocenská rovnováha degenerovala v nepřátelské koalice. Ale ve skutečnosti bylo mezi nimi málo vážných problémů, které by je nutily ke střetu. Byla to stále hra dvou proti sobě jedoucích řidičů, kdy každý z nich spoléhá na to, že ten druhý má slabší nervy a v posledním okamžiku se střetu vyhne. Jedním z příkladů byla mezinárodní krize v roce 1908 ohledně Bosny a Hercegoviny. S touto zemí nikoho mezi osmanskou a habsburskou říší si nikdo nevěděl rady. Žili v ní katoličtí Chorvaté, pravoslavní Srbové i mohamedánští Muslimové. Nebyla státem a nevládla si sama. Spadala pod tureckou svrchovanost, spravovali ji Rakušané a měla místní autonomii.
Náhle však Vídeň změnila názor a ve snaze spíše zasadit ránu Srbsku než získat další poddané toto území anektovala na základě třicet let staré tajné doložky z berlínského kongresu. To však rozhořčilo Rusko, protože rakouské mocnářství získalo území, které se stalo autonomním v důsledku ruské války. Kromě toho Rusko ztratilo dominantní postavení v Bulharsku a nechtělo dopustit, aby na Balkáně převážil rakouský vliv. Do sporu zasáhlo Německo: Postavilo se za Rakousko prohlášením, že je ochotno riskovat válku, jestliže Rusko vyvolá kvůli anexi krizi. Británie a Francie však nebyly ochotny jít do války pro balkánský problém a Rusko po porážce od Japonců nebylo schopno do ní jít samo. Nakonec s anexí souhlasilo za rakouský slib, že podpoří požadavek na průjezd ruských válečných lodí černomořskými úžinami.
Druhou krizi vyvolalo Německo s Francií ohledně Maroka, aniž mělo o něj vlastní zájem - stejně jako na Balkánu. V marocké záležitosti však Británie podpořila svého spojence rozhodněji, než tomu bylo v Afghánistánu v roce 1906, zatímco Rakousko svého mocného spojence nikoliv a opět došlo k ústupku. Ale vršily se tím kapky do pověstné plné číše, která přetekla v okamžiku a za okolností, o nichž nikdo nepředpokládal, že z nich skutečně vzplane světová válka.
Belle epoque skončila fakticky už v první dekádě našeho století. Zdroje jejího rozletu se staly zdroji jejího pádu. Nikdo z účastníků velkolepé hostiny v Tuileriích netušil, jak brzy umlkne Marseillaisa na rtech padlých statisíců a trikolora bude zbrocena jejich krví.

Milan Syruček
1901
Vstoupil v platnost imperiální zákon o vytvoření federativního Australského svazu.
Zemřela britská královna Viktorie. Po ní nastoupil Eduard VII., v r. 1910 ho vystřídal Jiří V.
Polský emigrant L. Czolgosz zastřelil amerického prezidenta W. MacKinleyho.
Druhá smlouva mezi USA a Británií o stavbě Panamského průplavu a podmínkách volné plavby.
1902
Anglo-japonská smlouva o neutralitě a vzájemné pomoci namířená proti Rusku.
Britsko-búrská válka skončila po třech letech porážkou Búrů. Jejich 60 tisíc bojovníků neodolalo britskému náporu 450 tisíc vojáků pod velením generála Robertse.
Francouzsko-italská smlouva o vzájemné neutralitě.
Dragovou doktrínou (podle argentinského ministra zahraničí) se evropským mocnostem zapovídalo vymáhat válkou dluhy v Latinské Americe.
Ve francouzských volbách zvítězili radikálové a vytvořili vládu levého bloku. Ta připravila zákon o oddělení církve od státu.
Nový celní tarif v Německu zvyšoval clo na dovoz obilí, zejména z Ruska.
Makedonské povstání proti Turecku (do roku 1914)
1903
V Srbsku byli důstojnickým spiknutím zavraždění král Alexandr Obrenovič a královna Draga jako výraz obecné nespokojenosti s útlakem, nepořádky a podvody.
Rakousko-uherská dohoda s Ruskem o zachování statu quo na Balkáně.
Kongres USA přijal přistěhovalecký zákon proti poskytování politického azylu.
Německo zahájilo stavbu dráhy Berlín - Bagdád.
Protižidovské pogromy v Kišiněvu (Besarábie).
Britská vojenská expedice v Tibetu.
1904
Japonsko napadlo bez vypovězení války ruské loďstvo v Port Arturu a Čemulpu a vylodilo se v Koreji. Válka skončila roku 1905 ruskou porážkou a podpisem míru v Portsmouthu (USA).
Dohoda Británie s Francií o britské okupaci Egypta. Francie si ponechala Maroko, jehož severní část připadla Španělsku. Siam (pozdější Thajsko) si obě mocnosti rozdělily mezi své sféry vlivu.
(pokračování na str. 18)

Související