Od Atlantiku po Ural

Velcí Evropané v cyklu přednášek pod patronací a. s. Economia

Od Atlantiku po Ural

Francie nemůže být Francií, aniž by nebyla veliká - touto myšlenkou uvedl Charles de Gaulle své Válečné paměti, snad nejčtenější z knih, které napsal. Svou představu Francie si vytvářel po celý život, jak se sám přiznal. Vlastenectví však vůbec nevylučovalo jeho nezaměnitelnou úlohu v politice mezinárodního uvolnění a zejména celoevropského chápání problémů kontinentu. Bez toho by Evropa nebyla takovou, jakou je dnes. Byť k nadnárodním institucím si zachovával značný odstup a z hlediska přívrženců integrace by asi za opravdového Evropana považován nebyl. Tato jistá rozpornost láká naopak k zamyšlení, jakou úlohu hrál v evropské politice francouzský generál, vůdce odboje, ministerský předseda a posléze prezident - uvedl ve své přednášce o Charlesi de Gaullovi Alexandr Ort v cyklu přednášek Velcí Evropané, který pořádá Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou spolupráci společně s Economia, a. s.

Vždy vybočoval

Charles de Gaulle se narodil 20. lis-topadu 1890 v Lille v rodině vlastenecky, konzervativně, katolicky a roajalisticky smýšlejícího gymnazijního profesora. Podle rodinné tradice začal studovat vojenskou školu v Saint-Cyr, kterou dokončil v roce 1912 jako třináctý v ročníku, což byl úspěch. Za první světové války vynikl i na bitevním poli, byl povýšen na kapitána a nakonec - potřetí raněn - se v bezvědomí u Verdunu ocitl v německém zajetí. Pětkrát se pokusil o neúspěšný útěk, až se ocitl v nejvíce střeženém Ingolstadtu. Tam se také seznámil s ruským důstojníkem, později generálem, Tuchačevským. V roce 1919 byl poslán jako instruktor do Polska, kde se mj. účastnil bojů proti Rudé armádě. Vystudoval Vysokou školu válečnou a v roce 1925 si ho maršál Petain vzal do svého kabinetu.
Nesouhlas s oficiální vojenskou doktrínou způsobil, že byl přeložen do Trevíru a později poslán do Sýrie. To už byl znám jako autor několika pozoruhodných knih - např. Rozpory u nepřítele, Na hrotu meče a Za profesionální armádu. Je paradoxní, že jeho hlavní idea velkých tankových útvarů, vyjádřená v knize Francie a její armáda, nenalezla ve Francii pochopení, ale úspěšně ji aplikoval německý wehrmacht.
Na přestavbu francouzské armády stejně už nebyl čas. Ani de Gaullova úspěšně bojující jednotka nemohla odvrátit porážku Francie v roce 1940. To už byl státním podtajemníkem a dočasně jmenovaným generálem, ale ještě před kapitulací uprchl i s rodinou do Londýna. Odtud 18. června 1940 poprvé na vlnách BBC zazněl jeho dosud málo známý hlas. Vyzval všechny Francouze, aby pokračovali v boji proti nacistickému Německu. Za to byl vládou ve Vichy odsouzen k trestu smrti.
S britským premiérem W. Churchillem se vcelku brzy dohodl, ale jeho Hnutí svobodných Francouzů jen těžko nalézalo mezinárodní podporu, zvláště když USA uznaly kapitulantskou vládu ve Vichy. Na druhé straně se mu podařilo získat na svou stranu několik francouzských kolonií a v Brazzaville ustavit Radu obrany impéria. Francouzské jednotky podnikly řadu úspěšných operací, dokonce proti silám věrným Vichy, ale stále přetrvávala nedůvěra spojenců, zejména Američanů, k neposlušnému generálovi. Proto byl po bok de Gaulla spojenci jmenován generál Giraud. Tak byl nakonec tento výbor uznán v roce 1943 za představitele Bojující Francie. De Gaulle však nezapomněl na Rooseveltovu nedůvěru a ta poznamenala i jeho pozdější vztahy s USA. Rozpory vyvrcholily v roce 1965 odchodem Francie z vojenské části NATO a jejím vyhoštěním z Paříže. Sídlem aliance se stal Brusel.
Vraťme se však ještě do okupované Francie, kde generálův zmocněnec Jean Moulin organizoval odboj. Po vylodění spojenců v Normandii a zejména osvobození Paříže se už stal de Gaulle jako premiér prozatímní vlády uznávaným partnerem a v prosinci 1944 podepsal v Moskvě spojeneckou smlouvu. Po válce bylo Francii přiznáno okupační pásmo v Německu, křeslo v Radě bezpečnosti OSN a zajištěno velmocenské postavení.
I přes vítězství komunistů v prvních parlamentních poválečných volbách byl de Gaulle zvolen ministerským předsedou, ale pro nepřekonatelné rozpory se vzdal svého úřadu 20. ledna 1946.

"Détente" - uvolnění

Z politiky však neodešel, založil Sdružení francouzského lidu (RPR), které však za šest let opět rozpustil. Jako odpůrce nadnárodních orgánů odmítal integrační evropské instituce, které se začaly rodit, ale začal vytvářet vlastní koncepci evropského uspořádání s rovnocenným postavením Francie. Její mezinárodní pozice byly však značně otřeseny porážkou v Indočíně a zejména vleklou alžírskou válkou. Ta byla také příčinou vnitropolitické krize, která de Gaulla znovu vynesla k moci. Tím skončilo období IV. republiky, neboť de Gaulle vypracoval novou ústavu. Už jako prezident se zasadil o to, že v roce 1962 byly v Evianu podepsány dohody, zajišťující nezávislost Alžírsku. Prestiž Francie posílil urychlením vývoje francouzské jaderné bomby a její první zkouškou na Sahaře 13. února 1960.
Zvláštní pozornost věnoval německé otázce a v kancléři Adenauerovi získal pro to nesmírně důležitého spojence. Rozvoj těchto vztahů se stal příkladným pro celou Evropu. V mezinárodních vztazích se začal prosazovat duch uvolnění, détente. Jeho vyvrcholením měla být pařížská schůzka velké čtyřky - Eisenhowera, Macmillana, Chruščova a de Gaulla, která se však pro incident s americkým letadlem nad sovětským územím nekonala, i když se její účastníci do Paříže sjeli. Přesto se uvolnění prosazovalo a francouzská zahraniční politika "všemi azimuty" slavila úspěch. Svědčí o tom jak přijetí smlouvy s SRN, tak navázání styků s Čínou, de Gaullova cesta po Latinské Americe či v roce 1966 návštěva SSSR.
To už de Gaulle stále zřetelněji vyjadřoval i svou evropskou politiku, založenou na "evropské Evropě", na konstruktivním porozumění od Atlantiku po Ural. Svou vizi upřesnil takto: Uvolnění, dorozumění, bezpečnost, jednota naší Evropy z jednoho konce na druhý, rovnováha, pokrok a mír na celém světě. Tedy Evropa vlastí - nikoliv integrovaná Evropa, to byla jeho koncepce i vize příštího vývoje. Proto tak jednoznačně podpořil bukurešťskou iniciativu států Varšavské smlouvy na uspořádání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci, která se nakonec sešla v roce 1975 v Helsinkách.
Toho se už nedožil. Navštívil ještě řadu zemí, od Afriky po Kanadu (kterou šokoval svým zvoláním Ať žije svobodný Quebec!), také Kambodžu, kde odsoudil USA za intervenci ve Vietnamu, a rovněž třeba Polsko a Rumunsko. Ale odtud se už vracel do Paříže zmítané studentskými nepokoji a generální stávkou v květnu 1968. Bouři sice zažehnal, červnové volby skončily nečekaným úspěchem gaullistů, ale to se už blížil jeho politický konec. Ten nastal, když referendum o dvou spíše podřadných otázkách - reformě senátu a nové správní struktuře země - spojil s otázkou důvěry ve svou osobu. Reforma neprošla a de Gaulle o půlnoci 27. dubna 1969 odstoupil. Nedopsal ani své Paměti naděje a zemřel náhle 9. listopadu 1970. Podle jeho přání se konal jen skromný rodinný pohřeb v jeho venkovském sídle, zato na zádušní mši v Notre-Dame se sjeli nejvyšší představitelé států téměř z celého světa.

Milan Syruček